Zastávka Velká francouzská revoluce. Rozhovor s Janem Charvátem
Se spisovatelem Janem Charvátem o velkém komplikovaném díle jménem pražské metro. O archivním pokladu Václava Aulického nebo o tom, zda studenti architektury umí kreslit. Nakonec také o budoucnosti, která dost možná přinese Studenou válku i Velkou francouzskou revoluci.
Metrovize byly svým způsobem pokračováním tvé knihy Nádech výdech. V publikaci se zabýváš minulostí i budoucností pražského metra. Co bylo klíčem pro její vznik?
Už během rešerší pro knihu Nádech výdech jsem narazil na spoustu úžasných podkladů, které tak úplně nezapadaly do relativně úzkého tématu knihy, ať už to byly historické fotografie, dokumenty či architektonické výkresy a perspektivy. Ani v případě Metrovize mým cílem nebyla vědecká nebo čistě geekovská publikace. Jsem přesvědčený, že i na první pohled nezáživná fakta lze podat čtivě, takovým způsobem, aby jejich příjemce nezačal po dvou stranách hned upadat do narkózy.
V knize představuješ celou řadu architektonických perel z budoucnosti, která nikdy nepřišla. Mezi nimi je např. i nerealizovaný návrh na severní vestibul Národní třídy v podání architekta Václava Aulického a scénografa, fotografa a architekta Karla Poličanského z prosince 1970. Jak těžké bylo dostat se k takovému materiálu?
Zrovna tahle jeho konkrétní perspektiva letmo publikována byla, ale už se třeba neví, že ji zpracovával s kolegou Poličanským na vojně, kterou si spolu odkroutili ve Vojenském projektovém ústavu a s návrhy jim pomáhal i Poličanského otec. Sám Aulický si podrobnosti vzhledem ke značnému odstupu mnoha desetiletí nevybavuje, což se ani nemůžeme divit. Na druhou stranu, na mé naléhání se mu z jeho bohatého archivu podařilo vytáhnout desky, v nichž bylo něco mimořádného!
O jaký poklad šlo?
Byla to kompletní výkresová dokumentace ke snack-baru, který měl být vybudován v rámci výstavby nerealizované stanice na Národní, a který navrhoval právě společně s Poličanským. Chodbu měla zdobit barevná mozaika s florálními motivy, stěna baru měla být nabílená latexem, bar samotný měl mít plechové police na lahve a nerezový pult a celé to navíc měla doprovázet poměrně masivní vícehranová plastika. No a tenhle návrh “šneku” se na světlo vytáhl po více než 40 letech.
Součástí knihy je i tvůj rozsáhlý rozhovor s architektem Jaroslavem Sýkorou. Proč sis vybral zrovna jeho?
V českém akademickém světě nenajdeš mnoho osobností, které by se architektonickým kreslením zabývaly tak systematicky a soustavně jako pan profesor Sýkora. Před téměř třemi desetiletími založil na katedře architektury ČVUT specializaci na architektonické kreslení a jako jeden z mála, či snad dokonce jako jediný, o této disciplíně publikoval knihy, které jsou dnes dostupné nejen pro odbornou veřejnost.
Je nějaká věc, která tě v rámci výzkumu pro Metrovize fascinovala nebo naopak šokovala?
Právě z onoho rozhovoru s profesorem Sýkorou pro mě vyplynulo vcelku očekávatelné zklamání z toho, na jak tristní úrovni se dnes studenti architektury v této konkrétní oblasti nachází. Současné studenty na katedře architektury učí naprosté základy, tedy dokonce to, jak správně držet tužku nebo jak tvořit čáru anebo jak správně šrafovat.
Čím to podle tebe je?
To, že dnes umí málokdo kreslit tak, jako to zcela běžně uměli architekti minulé generace, je samozřejmě vedle úpadku vzdělávání v této oblasti dáno i technologickým pokrokem a digitálními vizualizacemi. Jak lze vidět přímo v Metrovizi, některé starší perspektivy jsou nejen vysoce řemeslně zdařilé, ale mnohé výtvarně přesahují svůj původní utilitární účel. A já bych se je nebál třeba doma pověsit na zeď. Tohoto, jak architekti říkají „účinu“, nemohou digitální vizualizace nikdy dosáhnout. V tomto ohledu je krásnou zprávou fakt, že na západ od našich hranic se v architektuře opět začíná prosazovat a patřičně cenit právě ruční kreslení perspektiv. Je to jen velmi zdánlivě krok zpět od těch supermoderních, precizních, leč identicky sterilních 3D vizualizací, bez nichž se dnes neobejde snad ani stavba garáže u rodinného domku.
Můžeme se bavit o něčem, co tě v souvislosti s pražským metrem v nedávné době potěšilo?
Sešel jsem se s novou hlavní architektkou metra Annou Švarc. Nechala si ode mě připravit seznam výdechů k renovacím a dneska už jsou díky její intervenci částečně velmi pěkně zrenovované třeba výdechy architekta Cubra u Hlavního nádraží. Je skvělé, že v Dopravním podniku je teď natolik schopný člověk, který má navíc vřelý vztah k architektonickému odkazu i budoucnosti pražského metra.
Mimochodem, píšeš aktuálně něco dalšího?
Ano, ale tentokrát se ale jedná o úplně jiné soudky. Prvním projektem je scénář ke komiksu podle skutečného příběhu ze Studené války, kdy relativně zanedbatelný incident, totiž kácení topolu v korejské demilitarizované zóně, málem způsobil globální jadernou válku. Tím dalším je pak scénář k divadelní hře z období Velké francouzské revoluce. Ústřední postavou příběhu je zde ovšem Charles Henri Sanson, kat a jakási obdoba našeho Jana Mydláře. Pařížané k němu měli respekt a nazývali ho jako Monsieur de Paris, tedy pařížským gentlemanem.
To jsou hodně velké skoky směrem od architektury metra…
Obě témata, byť historicky vzdálená, jsou pro mě fascinující i z toho důvodu, že k nim existuje nepřeberná řada primárních zdrojů. U korejského incidentu to jsou například teprve nedávno odtajněné dokumenty americké vlády, ať už jde o přepisy prezidentských telefonátů či zápisy z bezpečnostních výborů. Pak už stačí jen zapojit trochu fantazie a před očima se ti najednou začne přehrávat film, který ještě nikdo nenatočil.