518 vs. J. BOLF / L. TYPLT. O malbě, generační sounáležitosti a knize SPECTRUM

Petr Vaňous koncipoval knihu SPECTRUM jako určitý generační přehled, který je rámovaný jednou publikací. Cítíte se býti opravdovou součástí jedné lokální výtvarné generace?

J.B.: Nějak samozřejmě ano, jsme generace co objevovala vše ještě za pozdní normalizace, a pak vplula do devadesátek s naivitou a vírou, že to je to ono. Tohle trochu maniodepresivní vnímání je myslím v celé generaci nějak přítomné. Ale já jsem v knížce skoro nejstarší, tak to možná vidím trochu jinak než ostatní.

L.T.: To si jeden nevybírá, jestli chce být či nebýt součástí svojí generace. Rodný list mluví za vše. 

Do jaké míry je případně pro člověka nezbytné (a výhodné), být vnímán v kontextu ostatních umělců? Myslím tím, kde je pro vás hranice mezi individuální a kolektivní strategií?

L.T.: Ani tomuto se objektivně není možné vyhnout. V horším případě se o někom záměrně nemluví. To je už pak hodně kritické, ale i toto se v kunsthistorii děje. Každý takový počin, jako je kniha Spectrum, je strašně důležitý. Je to zpráva, kterou si můžeme přečíst, nebo ji můžeme ignorovat. Ale byla vyslána a to je to nejdůležitější. Každá taková kniha bude jednou zdrojem informací a to se cení. Já jsem knihomol. Považuji knihy za nesmírně důležité akumulace informací, které jsou autorem nějak utříděny. Každý pokus o interpretaci námi žité přítomnosti je vítaný.

J.B.: Nějak výhodné to určitě je, na druhou stranu jsem přesvědčený, že pokud máš co říct, tak je jedno jak to bude zabalené. Ale sami jsme ještě na škole s Tomášem Vaňkem, Honzou Šerýchem a Janem Mančuškou založili skupinu Bezhlavý jezdec … a bylo to silné, sdílet věci může být intenzivní.

Tento koncept vymezující skupinu tvůrců v prostoru a čase je v historii umění zcela běžný. Vnímáte vy osobně nějakou konkrétní generaci minulosti, ať v lokálním či světovém měřítku, jako výjimečně důležitou, inspirativní?

J.B.: Vždy tady něco vznikalo, mám rád například věci kolem Moderní revue. Pořád mne přitahuje surrealismus, baví mne nová figurace, a tak dál.

L.T.: Každou uměleckou generaci, i tu moji vlastní, zákonitě reflektuji. Pro mě jsou ale nejzajímavější jednotliví autoři. Genrační názor není nikdy homogenní. To se může zdát až s velkým odstupem, že se bratrství a rovnost pěstovalo v každé generaci. Opak bude pravdou. Mnohdy se největší umělci současníci nenáviděli, a jak se říká, i závist si musíte zasloužit.

Lubomír Typlt, Turbíny, 2008, olej na plátně, 260×400 cm

Které osobnosti vás ve vašem uměleckém vývoji opravdu ovlivnily? Vzpomínáte na některé své učitele?

L.T.: Mými učiteli na vysokých školách  byli Jiří Šalamoun, Jiří Načeradský, Markus Lüpertz, Gerhard Merz, A.R. Penck. Na všechny vzpomínám s obrovským respektem. Načeradského se snažím neustále veřejně připomínat, protože se na něm spáchala velká křivda. Žádná galerijní instituce mu doteď neuspořádala retrospektivu, i když je již 6 let po smrti a neodmyslitelně patří k tomu nejoriginálnějšímu, co se tady v šedesátých letech v malbě odehrálo. Naštěstí Marcel Fišer v Galerii výtvarného umění v Chebu udělal v roce 2020 výstavu Jiří Načeradský – Podle fotografie, která je tak kunsthistoricky kvalitní a objevná, že se na ní dá do budoucna skvěle stavět. Je ale s podivem, jak platí, sejde z očí, sejde z mysli. Pokud umělec po svojí smrti nemá nějaké lobby, které by ho udržovalo ve hře, což jsou vlivní sběratelé či kunsthistorici, tak se na něj může lehce zapomenout.

J.B.: Ovlivnili mne všichni tři učitelé u kterých jsem studoval, tedy Jiří Načeradský, Vladimir Kokolia a Vladimír Skrepl. Zásadní pro mne bylo na výstavě Documenta X prezentace Tony Ourslera a Mikea Kellyho “The Poetics Project”, pak určitě i Marlene Dumas, nebo William Kentridge.

Zdá se, že medium malby je skutečně trvalé a odolává dlouhodobě všem teoriím o svém zániku. Čím si to vy osobně vysvětlujete?

J.B.: Je to nějaká základní věc, primární instinkt. Mám malé děti, tak to vidím. Barvami zaznamenáváš svět a zaznamenáváš se do něj, stáváš se jeho součástí.

L.T.: Tato umělá diskuse proběhla hlavně v devadesátých letech jen tady, a měla za cíl vyklidit pole pro konceptuální umělce od všech umělců jiných. Byl to takový pokus o převzetí moci na bázi vyššího zájmu umění, který měl sloužit určité zájmové skupině.  Ve skutečnosti se vedl boj o ovládnutí grantových komisí, institucí a vysokého školství. Takový nefalšovaný třídní boj. Pojmenovávám tento jev tak přímo a jasně, protože díky tomu, že jsem od roku 1998 studoval na Kunstakademii v Düsseldorfu, tak jsem zažil ten přechod z Čech, kde se na malbu neustále útočilo, do území, kde byla malba zcela rovnocenně postavená vedle konceptuálních tendencí a ty dva tábory žily poměrně spokojeně vedle sebe. V Düsseldorfu učil na škole Joseph Beuys ale i Gerhard Richter. Naproti tomu na FaVUT v Brně, tak tam na nás malíře útočili neustále. Bylo a je to hloupé. Myslím, že všichni  naši teoretici umění, kteří tento názor hlásali, by se k němu měli hrdě hlásit i nyní. Jsou produkty ideologického smýšlení, které by ze svého principu mělo být umění cizí, jelikož se snaží nabourávat jeho svobody. Dnes už zase zalezli pod kámen, protože už se ten názor nenosí. Ale byla to pro mě výzva, když na mě Jiří Valoch v Brně útočil za to, že když už maluji, tak proč ne alespoň abstraktně i během obhajoby mojí diplomové práce. Díky tomu, že jsem paralelně studoval již u Markuse Lüpertze, tak nemohl být pro mě ten kontrast mezi názory na umění silnější a zřetelnější. Nakonec jsme se s Valochem na téma despotismu ve výtvarném školství v Čechách pohádali, a stal jsem se pro určité lidi nežádoucí osobou. (Jako snad asi jediný z ročníku jsem z diplomové práce dostal za dvě. Ten trest  brněnských pánů profesorů mi pak neumožnil zažádat o stipendium ke studiu v zahraničí, jelikož se pro to vyžadoval průměr známek výborný. V Německu jsem pak pracoval v montovně karnevalových vozů, abych si studium mohl zaplatit. Inu za vše se platí.)

Josef Bolf, Nepochopitelná událost, 2017, olej na plátně, 200×300 cm

Oba ve svých obrazech pracujete s určitým principem znepokojení, možná i s pocitem civilizační tísně. Pramení to mimo jiné i z potřeby nedegradovat obraz pouze na dekorační doplněk interiéru, ale jít opravdu pod povrch, za zrcadlo “spokojeného” života?

J.B.: Možná nějak jo. Na druhou stranu jak jsem říkal předtím, pokud máš co říct, tak to jde. Uvažování o té dekorativní, estetické funkci obrazu, pro mne bylo vždy nějak až druhotné. Ty věci by měly nějak fungovat kdekoli, záleží na intenzitě, prožitku, vnímání.

L.T.: To jsi řekl myslím trefně. Obraz jen jako dekorace interieru, tak to není kategorie, která by mě oslovovala. Proti dekorativnosti jsem se vymezoval již od roku 1996, kdy jsem začal malovat mrtvé kočky. Nechtěl sem mít nic společného s estetikou a lehkostí, či jinak vyjádřeno, povrchností postmoderny. Paralelně k těmto obrazům zobrazujícím násilí, jsem vyvíjel obrazy na matematických a geometrických základech, jako jsou třeba Černé stoly, či Turbíny. Vždy jsem hledal něco, co je za obazem. Krásu obrazu vidím v něčem jiném, než v tom, jak jsou na něm rozetřené barvy. 

Oba za sebou máte velké a důležité výstavy. Stali jste se etablovanými umělci, tedy něčím, vůči čemu se nastupující generace tvůrců bude v některých případech asi i nevyhnutelně vymezovat. Cítíte už teď nějaké takové tendence? Zajímá vás to případně vůbec?

J.B.: Myslím, že něco takového probíhá, ale mě teď nenapadá nic extra konkrétního. Kromě nějakých posunů v diskurzu, v tom jak lidé teď o věcech mluví. Ale to se myslím děje obecně v celé společnosti.

L.T.: Podle mě už se umělci kolem třiceti let vůči nám musejí zákonitě vymezovat. Já jsem v jejich věku taktéž neměl rád Tvrdohlavé. Naopak jsem adoroval šedesátá léta. Generační porozumění zpravidla funguje přes jednu generaci. Kunsthistorik a rektor VŠUP Josef Hlaváček, v době, kdy jsem tam studoval, to bylo v letech 1993-97, tak ten o tomto jevu hovořil jako o principu kyvadla. Oproti předchozí generaci se ta následující nachází na opačné straně kyvadla. Naopak tenduje ke generaci svých jakoby dědů. Jasně, že proti “otcům” se musí “děti” vymezovat. 

Co dále? Jaký máte plán, případně strategii pro budoucnost? Jaké jsou nejbližší body ve vašem uměleckém životě, které by stalo za to zmínit?

J.B.: Teď je vše zavřené, nebo se to posouvá. Snažím se dál pracovat, mám několik rozdělených projektů. Předpokládám, že nějak dopadne spolupráce s Ottou Urbanem, a pak další věc i s Petrem Vaňousem. Také nějak funguji na AVU. Vše je teď dost nejisté, možná budou věci opravdu jinak, než si dokážeme vůbec představit. Nechám se překvapit.

L.T.: V roce 2020 jsem měl výstavu v Berlíně. Vyšla mi kniha v nakladatelství Kerber Verlag v Německu. Její hlavní předností je, že je v mezinárodní distribuci. Text ke knize napsal Christoph Tannert a padli jsme si do oka tak, že mi nyní píše druhou monografii. Tu první Tikající muž vydal v roce 2015 Bigg Boss a napsal ji Karel Srp. Samotného mě hodně zajímá, jak na moji práci bude nahlížet kunsthistorik z jiného, než českého prostředí.
O výstavních plánech se zatím zmiňovat nebudu, protože může být díky pandemii vše jinak. Pokud ještě i s WWW Neurobeat nahodíme řetěz, tak za to budu rád. Stále více lidí mi sděluje, jak je pro ně ta menšinová nezávislá scéna důležitá. Chápu je. Nebýt  českých kapel, jako je Dunaj, Kokoliovo E, pro mě i Vanessa, tak by bylo to dospívání v něčem podstatně chudší.

---

SPECTRUM je velká kniha o současnosti mladé malby v ČR. O její pestrosti, energii a výpovědních hodnotách. Unikátní kurátorský výběr pětačtyřiceti autorek a autorů narozených v 70. a 80. letech v Československu. Jedná se o nezávislý knižní projekt, který vznikal v průběhu několika let. Svým názvem odkazuje na samotné malířské médium i směrem k názorové pluralitě a rozmanitosti naší současné malířské scény.
Jednotlivá díla pocházejí z různých soukromých a státních sbírek, i z osobního vlastnictví vybraných umělců. Jejich výběr vznikl na základě hlasování kurátorů Petra Vaňouse, Barbory Ropková a Jana Kudrny. 


V knize jsou zastoupeny tyto umělkyně a umělci: Tomáš Absolon / Josef Achrer / Tomáš Bárta / Ondřej Basjuk / Josef Bolf / Jonáš Czesaný / Dalibor David / Petr Dub / Václav Girsa / David Hanvald / Daniel Hanzlík / Veronika Holcová / Jakub Hošek / Vladimír Houdek / Markéta Jáchimová / Jakub Janovský / Tomáš Jetela / Lukáš Karbus / Martin Krajc / Denisa Krausová / David Krňanský / Viktorie Langer / Martin Lukáč / Pavla Malinová / Marek Meduna / Josef Mladějovský / Alice Nikitinová / Jaromír Novotný / David Pešat / Daniel Pitín / Miroslav Polách / Jan Poupě / Tomáš Predka / Dana Sahánková / Zbyněk Sedlecký / Adéla Součková / Robert Šalanda / Evžen Šimera / Jakub Špaňhel / Adam Štech / Jakub Tomáš / Lubomír Typlt / Vladimír Véla / Michaela Vélová Maupicová / Monika Žáková

Lubomír Typlt, Koncilium – Magenta, 2015, olej na plátně, 180×240 cm

Josef Bolf, Jídelna, 2009, olej, vosk a tuš na plátně, 175×260 cm