Stanovisko Rostislava Šváchy a KZSP k plánované přestavbě Máje

Oslovil proto dva z původních projektantů této stavby, Johna Eislera a Martina Rajniše (2), a to nepochybně v naději, že to bude nárok těchto dvou někdejších spoluautorů domu na dotváření jejich díla, co vtiskne záměru developera jistou legitimitu. Snad se i doslechl, že Eisler a Rajniš o přestavbě Máje už delší dobu uvažovali jako o velké a vysoce honorované zakázce (3). Vynořily se tak dva problémy, které případ Máje provázejí dodneška. První z nich spočívá ve faktu, že je-li stavba chráněná zákonem o památkové péči, bez souhlasu památkových orgánů její autor nemá právo dotvářet ji nebo ji měnit (4). Druhý problém se pak týká toho, že i kdyby původní autoři takové právo měli, museli by na jeho uplatnění být nikoliv dva, nýbrž tři. Máj totiž není jen dílem architektů Eislera a Rajniše, ale i Miroslava Masáka (5), a tento třetí autor s přestavbou tohoto obchodního domu nesouhlasí. Jak Amádeus Real, tak i odbor památkové péče v hlavním městě Praze však tuto skutečnost trvale zamlčují.

V roce 2018 předložili John Eisler a Martin Rajniš první variantu svého projektu, která měnila formu Máje tak dalekosáhle, že to bylo neprůchodné dokonce i u magistrátního odboru památkové péče a jeho ředitele Mgr. Jiřího Skalického. Architekti tehdy přepracovali fasádu do Národní třídy a objem domu do Spálené ulice zarovnali do úrovně sousedního obchodního centra Quadrio, takže Máj přišel o svou jedinečnou kaskádovitou siluetu. Vytratily se tak téměř všechny prvky, díky kterým byl Máj v roce 2006 prohlášen ministerstvem kultury za kulturní památku. Z objektu by se stala jiná stavba než ta památkově chráněná (6).

01. John Eisler – Miroslav Masák – Martin Rajniš, model obchodního domu 02/Máj, pohled od jihu, 1973. Z archivu Miroslava Masáka

Počátkem roku 2020 proto následovala varianta druhá, s níž sice pražské pracoviště Národního památkového ústavu vyslovilo (oprávněný) nesouhlas, ale odbor pana Skalického ji už akceptoval a 6. dubna 2020 o ní vydal kladné závazné stanovisko. Směrem do Národní třídy zůstává dům zachován ve své původní podobě. Do Spálené ulice se však jeho forma opět mění způsobem, s jakým ani Národní památkový ústav, ani Klub Za starou Prahu nemůže souhlasit. Nápadu srovnat úroveň Máje se sousedním Quadriem se totiž ani teď John Eisler s Martinem Rajnišem nevzdali a i teď proto u domu výrazně změnili jeho hmotovou skladbu. Krabicovitá nástavba nad původně sníženým objemem tentokrát ustupuje o tři metry dozadu. Z dlouhého polygonálního prvku, takzvaného klimatronu, kterým tým Eisler – Masák – Rajniš v letech 1973–1975 velmi úspěšně a působivě vyřešil přechod mezi vyšší a nižší částí hmotové kompozice svého domu, zbývá nyní krátký třímetrový pozůstatek, k nové nástavbě přiložený jako jakási trojrozměrná ozdoba bez funkce. Z vizualizací, které si náš Klub musel pořídit z vlastní iniciativy, protože Amádeus Real nový projekt z roku 2020 nepublikoval (7), lze dobře vyčíst, že ustoupení skleněné nástavby o tři metry nestačí na to, aby se tato nástavba zneviditelnila a aby tak kaskádovitá silueta zůstala u Máje jeho markantním prvkem. Z originálně vytvarované formy tohoto obchodního domu, která se podobá přídi automobilu a výborně tak souzní s mašinistickým konceptem tvorby Sialu v raných sedmdesátých letech, se s Eislerovou a Rajnišovou přestavbou stane forma zbanalizovaná a zohavená. V dopisu ministru kultury a pražskému primátorovi z 26. dubna 2020, v němž se Klub Za starou Prahu proti této nepřípustné deformaci kulturní památky vyslovil, naše sdružení navíc upozornilo na další nepříznivý důsledek takto pojaté přestavby, který spočívá v tom, že mezi Národní třídou a Purkyňovou uličkou vznikne na této straně Spálené ulice nedostatečně pročleněná stěna ohromných rozměrů, jaké nemají v jádru pražské památkové rezervace žádnou obdobu a nepatří do ní.

Závazné stanovisko, kterým Mgr. Jiří Skalický jakožto ředitel magistrátního odboru památkové péče Eislerův a Rajnišův projekt odsouhlasil, je velmi obsáhlé, šestatřicetistránkové, což nám nedovolí je na těchto stránkách zreprodukovat. Ponecháme proto stranou výklad firmy Amádeus Real a téměř pomineme i stanoviska takzvaných posudkářů, které tento developer oslovil, aby mu pro jeho záměr dodali argumenty. Soustředíme se na jeho závěrečnou část, ve které Mgr. Skalický zdůvodňuje, proč je podle jeho názoru přestavba obchodního domu Máj přípustná. Některé výroky ředitele magistrátního odboru památkové péče přitom pokládáme za alarmující a soudíme o nich, že kdyby se péče o památky v Praze zakládala na jeho zásadách, ocitl by se ve velkém nebezpečí nejen Máj, nýbrž celý pražský památkový fond.
Začněme tématem, jaké se nám jeví jako nejméně výbušné. Potřebu dům přestavět zdůvodňuje pan Skalický vývojem nároků na jeho provoz. „Organizace obchodních ploch, jejich struktura a provozní systém, přestaly odpovídat současným potřebám a trendům v oblasti trhu“, píše se v jeho závazném stanovisku na s. 34: „Aby si objekt mohl zachovat svoji původní funkci v současných společensko-ekonomických podmínkách a struktuře trhu, musí projít provozní restrukturalizací, která v důsledcích vyvolá nároky i na stavební změny.“ K tomu je nutno poznamenat, že ani náš Klub si péči o památky nepředstavuje jako jejich umrtvování a nebrání se u nich jejich citlivým úpravám ve prospěch jejich životaschopnosti. Musíme však k tomu dodat také to, že k vlastníkovi Máje bylo ministerstvo kultury při prohlášení stavby za kulturní památku v roce 2006 neobyčejně velkorysé a uvnitř objektu mu umožnilo provádět téměř jakékoliv změny. Předmětem ochrany se v interiérech domu stala prakticky jen eskalátorová hala – jejíž špatně zdůvodněnou přestavbu pan Skalický rovněž schvaluje (8)– a zábradlí schodiště za fasádou do Spálené ulice. Pro modernizaci obchodního provozu tak nynější vlastník Amádeus Real získal podle našeho názoru dostatečné množství prostoru. Vyvstává ovšem otázka, jakému účelu bude sloužit krabicovitá nástavba nad sníženým objemem do Spálené ulice. A zde se ukazuje, že tato nová část Máje, deformující jeho původní siluetu, nebude sloužit obchodu, nýbrž administrativě. Majitel domu do ní chce vložit kanceláře, oddělené od obchodních prostorů vysokým a objemným světlíkem. Účelem této nástavby tak není nic jiného než snaha developerské společnosti zvýšit u památkově chráněného objektu počet pronajímatelných kancelářských ploch. Na rozdíl od pana Skalického se Klub Za starou Prahu nedomnívá, že takový čirý pragmatismus je dostatečným důvodem pro změnu objemové skladby Máje k horšímu.

02. John Eisler – Miroslav Masák – Martin Rajniš, model obchodního domu 02/Máj, pohled od západu ze Spálené ulice, 1973. Z archivu Miroslava Masáka

Rozhodnutí o přípustnosti krabicovité nástavby nad sníženým objemem domu do Spálené ulice ředitel Skalický vyšperkoval názorem, že objemová skladba budovy jejím prohlášením za kulturní památku vlastně chráněná není. Na s. 22 svého stanoviska tvrdí, že předmětem ochrany se u Máje staly „architektonické hodnoty stavby, směřující ke stylu high-tech“, dále „mašinistické prvky a krabicovost formy s uplatněním pásových oken“ a konečně „uplatnění kontrastu plně prosklené eskalátorové haly s nečleněnou věží nákladních výtahů z pohledového betonu“. V kom z nás vyvolá údiv fakt, že podle názoru pana Skalického jsou ministerským rozhodnutím u Máje chráněny mašinistické a neofunkcionalistické prvky, které člení jeho hmotu, a nikoliv jejich nositel, čili tato hmota sama, ten se musí smířit se všemi úskoky a sofismaty jeho závazného stanoviska. Když ale pan ředitel vyslovuje víru, že se u domu musí vylepšit jeho obchodní provoz, a schválí pak jeho kancelářskou nástavbu – jak jsme to popsali v předchozím odstavci –, rozpory v jeho názorech nás už brzy přestanou překvapovat. Tak je tomu i u tématu ochrany či neochrany objemové skladby Máje. Na s. 21 závazného stanoviska stojí psáno, že „hmotové řešení stavby nelze považovat za primární součást předmětu ochrany“, kdežto o stránku dál se dočteme, že „soudobými vstupy do stávající historické zástavby rezervace nesmí být narušena objemová a prostorová skladba historických objektů a poškozeno prostředí PPR“. Kdo cítí neslučitelný protiklad mezi těmito výroky, může z nich vyvodit, že kulturní památku obchodního domu Máj pan Skalický nepovažuje za historický objekt a že ohromná a málo pročleněná stěna, která vznikne ve Spálené ulici z navýšeného Máje a převýšeného Quadria, prostředí pražské památkové rezervace nijak nepoškodí. A opravdu: „Navržená koncepce představuje nikoliv narušení, ale harmonizaci aktuálního stavu této struktury“, píše se na s. 35 závazného stanoviska.

Když tento dokument mluví o „harmonizaci“, má tak nepochybně na mysli vyrovnání výškových rozdílů mezi sníženou částí Máje do Spálené ulice a naddimenzovaným objektem sousedního Quadria, dokončeného v roce 2014. Na rozdíl od textů posudkářů, najatých firmou Amádeus Real, se tu pan Skalický vyhnul argumentu, že právě stavba Quadria se pro změnu objemové skladby Máje stala rozhodujícím podnětem a jejím opodstatněním, a udělal tak v této ojedinělé instanci správně, snad proto, že si uvědomil katastrofální důsledky zásady, že změní-li se u kulturní památky její kontext, musí se pak změnit i sama památka (9).

03. Obchodní dům 02/Máj po dokončení v roce 1975, pohled ze Spálené ulice. Z archivu Miroslava Masáka

Méně ostražitý k nápadům posudkářů však pan Skalický zůstal v případě neméně problematické myšlenky, že kdyby prý autoři Máje měli při práci na provedeném projektu této stavby v letech 1972–1973 náležitou volnost, snížení jejího objemu do Spálené ulice by se vyhnuli. Tady se opět ocitáme v oblasti domnělého práva původních autorů dotvářet své dílo, pokud se mezitím změnily okolnosti, za jakých kdysi vznikla jeho forma. O projektování Máje je dobře známo, že ve Spálené ulici novostavba původně sousedila se starými dvoupatrovými a třípatrovými domy a že jeho kaskádovitá silueta vzešla ze snahy týmu Eisler – Masák – Rajniš přizpůsobit se výšce těchto starých objektů, zbouraných pak při stavbě metra (10). Motiv kaskádovitého snižování se sice objevil už v Eislerově, Masákově a Rajnišově projektu z omezené soutěže na obchodní dům z roku 1971 a znovu pak v takzvaném projektovém úkolu z let 1971–1972. Svou dnešní formu však tento motiv skutečně dostal až v další variantě projektu z roku 1972, a je pravda, že to byl požadavek Obvodního národního výboru v Praze 1, čím se při definitivním tvarování Máje tři uvedení architekti řídili. Pan Skalický na tomto místě triumfuje: „Odtud je patrné“ – píše na s. 25 závazného stanoviska – „že uplatněné snížení jižní části objektu nebylo autorským záměrem, ale druhotně stanoveným požadavkem.“ Ve skutečnosti tak podal dvojí důkaz o své naprosté nekompetentnosti v této věci.

Zaprvé je dobře známo, že architekti, kteří projektovali pro území pod nějakou úřední či v moderní době už památkovou správou, nikdy neměli ve svém rozhodování o formě a velikosti své stavby úplnou volnost. Jejich „autorský záměr“, jehož svobody se závazné stanovisko pana Skalického na s. 25 dovolává, se vždy musel podřizovat limitům regulací a úředních autorit a vždy procházel konzultacemi s nimi (11). Výsledkem jednání architektů s magistrátním odborem památkové péče, a nikoliv čistým projevem „autorského záměru“, je ostatně i Eislerův a Rajnišův projekt přestavby Máje z roku 2020, který byl s tímto odborem „opakovaně konzultován“, jak to závazné stanovisko uvádí na s. 21 a 34.

04. Obchodní dům 02/Máj po dokončení s nápisem 02, 1975, pohled z nároží Národní třídy a Perštýna. Snímek Pavel Štecha

Architekti Eisler, Masák a Rajniš se tedy v definitivní variantě svého projektu z let 1972–1973 museli podřídit požadavku obvodního úřadu a na straně do Spálené ulice objem svého domu snížili. Tento kaskádovitý sestup ovšem nevytvořil žádný úředník, nýbrž oni sami, svými vlastními architektonickými prostředky, takže se i on stal součástí jejich „autorského záměru“. O mistrovské úrovni, na jaké tři tito architekti v sedmdesátých letech celou svou stavbu vytvarovali, podává důkaz fakt, že se pak stala patrně nejpublikovanější poválečnou českou stavbou ve světové odborné literatuře (12), a je opravdu smutné, že se po pětačtyřiceti letech po dokončení Máje dva z nich snaží toto své mistrovské dílo zkazit.

Druhý alarmující bod výroku pana Skalického o „autorském záměru“, který se musel podřídit „druhotně stanovenému požadavku“, spočívá v chiméře jakýchsi původních myšlenek, které se prý architektům při projektování jejich domu v sedmdesátých letech 20. století nepodařilo dostatečně rozvinout a až dnes prý přišla doba, kdy se může jejich autorský záměr naplnit v náležité míře. Tady se ocitáme na skutečně nebezpečné půdě. Kdyby se totiž takováto koncepce ochrany/neochrany architektonických památek prosadila v širším rozsahu, památková péče by se tak vrátila o více než sto padesát let zpátky, k dávno překonanému programu památkářského purismu, jehož stoupenci v čele s francouzským architektem Viollet-le-Ducem a u nás s Josefem Mockerem se opravdu snažili zrekonstruovat jakýsi vysněný „ideální stav“ vzácných středověkých staveb a přitom je bohužel zbavovali mnoha autentických prvků (13). Z tohoto důvodu praxe evropské památkové péče už dávno tento puristický program opustila. U obchodního domu Máj se tak proto nestaly předmětem jeho památkové ochrany nějaké původní a neuskutečněné myšlenky jeho autorů – ke kterým, dodejme, sotva patřila nová skleněná krabice na snížené části do Spálené ulice –, nýbrž jeho výsledná forma, k níž jejich projekt dospěl v letech 1972–1973 a v nelehkých podmínkách této doby byl pak provedený s velkým mezinárodním ohlasem. „To, co jsme chtěli postavit, jsme postavili“, odpověděl 28. května 2020 třetí autor Máje, profesor Miroslav Masák, na naši otázku o architektonickém konceptu této budovy. A pokud by takovéto argumenty nestačily, lze se tu podívat do ministerského rozhodnutí o památkové ochraně tohoto domu z 2. října 2006, s. 15: „Zde také dodáváme, že v tomto řízení je hodnocena finální realizace stavby, vlastní dochovaná architektonická práce, a proto jsou rozdíly mezi původním projektem a zmíněnou realizací pro toto řízení zcela nepodstatné.“ Když se mu to hodí, pan Skalický s tímto dokumentem operuje. Citovaný výrok ministerstva kultury však takticky zamlčel.

05. Obchodní dům 02/Máj z Národní třídy, dnešní stav. Snímek Rostislav Švácha

Jenže to nejhorší teprve přijde. Když ředitel Skalický pro své závazné stanovisko obtížně vyhledával argumenty, proč je navýšení hmoty Máje ve Spálené ulici na úroveň sousedního obchodního centra Quadrio přípustné, zaujala ho myšlenka dr. Holečka, že se už různé novostavby a nástavby, které po roce 2000 vystoupily nad hladinu zástavby v pražské památkové rezervaci, staly příznačným znakem tohoto chráněného území. „Takovéto vystoupení recentních a subrecentních hmot nad okolní zástavbu je charakteristické a je již, jako historická vrstva, součástí památkové rezervace,“ napsal ve vyjádření pro Amádeus Real tento přední pražský posudkář. Na s. 27 svého závazného stanoviska se pan Skalický s tímto Holečkovým názorem ztotožnil: „Novostavby uplynulých 30 let vytváří již samostatnou recentní vrstvu, kterou nelze apriorně vnímat jako negativní.“

Klub Za starou Prahu nechce polemizovat s úsudkem, zda jsou či nejsou tyto převýšené stavby příznačným rysem pražské památkové rezervace – bohužel asi jsou, jak se k tomu ještě vyjádříme –, a všechny z nich jako apriori negativní nevnímá, jak je tomu například u paláce Euro na dolním konci Václavského náměstí. Klade si však otázku, jak je možné, že tyto převýšené budovy vznikají, a kdo je povoluje. Odpověď na ni nás opět stáčí k magistrátnímu odboru památkové péče, k jeho bývalému řediteli Janu Kněžínkovi a jeho řediteli dnešnímu, Mgr. Jiřímu Skalickému, protože to byli oni, kdo takovým převýšeným stavbám dal přes odpor našeho Klubu a často také Národního památkového ústavu své posvěcení. Dospíváme tak k nejhrozivějšímu úseku závazného stanoviska uvedeného odboru k přestavbě Máje. Poškozování obrazu pražské památkové rezervace naddimenzovanými stavbami totiž tento odbor pokládá za pozitivní proces – protože to byl on, kdo k těmto stavbám vydal souhlas. Na s. 28 závazného stanoviska k přestavbě obchodního domu Máj doslova čteme, že „že střešní nástavba kulturní památky v prostředí Pražské památkové rezervace není v principu vyloučena, neboť byla ve výše uvedených, a mnoha dalších příkladech MHMP OPP akceptována“. Prohřešky proti ochraně pražských památek se podle tohoto výroku stávají normou, protože je legitimizují předchozí přehmaty magistrátního odboru. V závazném stanovisku k přestavbě Máje doprovodil pan Skalický tuto nepřípustnou zásadu výhrůžkou, že jeho odbor bude v této praxi pokračovat. „Na tomto místě“ – na s. 27 svého stanoviska – „správní orgán poznamenává, že v souladu s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, musí dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Z takto vyjádřené zásady legitimního očekávání musel MHMP OPP vycházet i při rozhodování v dané konkrétní věci.“ To vše vysvětluje, proč Klub Za starou Prahu pokládá pana Skalického za osobu nebezpečnou pro pražské památky a proč vyzval v dopisu 26. dubna 2020 primátora dr. Hřiba, aby se zasadil o odvolání pana ředitele z jeho funkce.

06. John Eisler – Miroslav Masák – Martin Rajniš, obchodní dům 02/Máj, dnešní stav, pohled ze Spálené ulice. Snímek Klub Za starou Prahu

07. John Eisler – Martin Rajniš, návrh nástavby obchodního domu Máj, pohled ze Spálené ulice, 2019 – 2020. Vizualizace Klub Za starou Prahu

Navyšování hladiny zástavby na území pražské památkové rezervace sleduje Klub Za starou Prahu s velkými obavami. Není v tom sám. Na stejné nebezpečí pro obraz rezervace a její stověžatou siluetu upozornila nedávno vedení hlavního města Prahy i mise UNESCO. Důsledky, jaké by tento plíživý proces mohl mít, popsal rok po dokončení Máje přední český architekt Jiří Voženílek, hlavní architekt Prahy v letech 1960–1970, když promluvil o tom, že vysoké stavby poškozují pražské panorama a že už stavební rozmach 19. století se na české metropoli problematicky podepsal „ponořením dramatické siluety věží“ (14). Budou-li se stavby v pražském historickém centru zvyšovat, varoval Voženílek v roce 1976, věže pražských kostelů a radnic časem ztratí své dominantní postavení. Pohlédneme-li na to, co se dnes děje v okolí obchodního domu Máj na Národní třídě a ve Spálené ulici, střetneme se tam s převýšeným palácem DRN na rohu Národní a Mikulandské, s novou nástavbou na domě Albatros na nároží Perštýna nebo s předimenzovaným Quadriem v přímém sousedství Máje. Nová krabice na tomto obchodním domě se stává novým článkem v řetězci tohoto neblahého vývoje. Nepoškodí pouze jeho jedinečnou formu, ale přispěje také k plíživému zvyšování hladiny zástavby v pražské památkové rezervaci, tedy k procesu, ke kterému Klub Za starou Prahu zaujímá diametrálně odlišné stanovisko než pan Skalický.

Psáno pro věstník Za starou Prahu 2020, č. 1

Poznámky:
1 – Srov. Romana Rosová, Obchodní a průmyslová banka v Moravské Ostravě – památka v ohrožení, Zprávy památkové péče LXXI, 2011, č. 5, s. 367–376. – Romana Rosová, Obchodní dům Textilia: Osudy po roce 2000, Krásná Ostrava: Bulletin okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu, 2014, č. 2, s. 16–18. – Dílem firmy Amádeus Real, resp. Amádeus Plzeň, je i demolice kulturního domu v Plzni na Americké třídě, který mělo podle jejího záměru nahradit obchodní centrum; referendum plzeňských občanů z roku 2012 však stavbě obchodního centra zabránilo. K tomu viz Miroslav Kalný, Střet veřejného a soukromého zájmu ve veřejném prostoru, in: Petr Kratochvíl (ed.), Veřejný prostor v ohrožení?, Praha 2018, s. 59–69.
2 – K oběma těmto osobnostem srov. Rostislav Švácha (ed.), Sial, Olomouc–Řevnice 2010, s. 318–323, 332–337.
3 – Tímto směrem se ubíralo Rajnišovo prohlášení během přednášky o Máji pro pražské sdružení Kruh, „My v Máji“, 21. 10. 2010. Přestože se v pozvánce na tuto přednášku objevilo i jméno Miroslava Masáka, on se jí nezúčastnil. Srov. https://www.archiweb.cz/n/prednasky/miroslav-masak-john-eisler-a-martin-rajnis-my-v-maji.
4 – V jiných souvislostech analyzoval vztah soukromého práva autora, zacházet volně se svým dílem, k právu veřejnému, které prostřednictvím památkového zákona toto dílo chrání, dr. Michal Novotný; srov. http://www.verejnesoukrome.cz/2016/02/01/michal-novotny-kdu-ff-up-olomouc-verejne-soukrome-pamatkova-pece-a-legislativa/.
5 – K Miroslavu Masákovi srov. Švácha (ed.), Sial (pozn. 2), s. 292–299.
6 – Vizualizace projektu provázely stať Veroniky Vicherkové, K-Markt, Tesco, My…a jak dál? Za starou Prahu XLIX (XX), 2019, č. 2, s. 4–9.
7 – Výjimku z tohoto pravidla představuje stať Adama Váchala, Nový Máj, vzor 02, Hospodářské noviny LXIV, č. 124, 29. 6. 2020, s. 8 – 9. Vizualizace přestavby Máje je tam však vzata z takového úhlu, že je na ní fronta do Spálené ulice málo zřetelná.
8 – Závazné stanovisko, s. 28: „Ministerstvo kultury vnímá jako jeden z charakteristických rysů příslušného proudu architektonické tvorby jeho flexibilitu. V tomto ohledu není proměna vnitřního uspořádání eskalátorové haly v konfliktu s deklarovaným předmětem ochrany.“ Ředitel Skalický tedy považuje za předmět památkové ochrany nehmotný princip, flexibilitu, zatímco jeho hmotné ztvárnění v podobě eskalátorů pokládá za přeměnitelné. Činí tak v polemice s pražským pracovištěm Národního památkového ústavu, které s přestavbou vnitřku eskalátorové haly vyslovilo oprávněný nesouhlas.
9 – Tuto naprosto nepřijatelnou zásadu vyslovil posudek dr. Josefa Holečka ze s. 17 závazného stanoviska: „Recentní náhrada vestibulu [stanice metra Národní třída, pozn. RŠ] budovou Quadria znovuvytvořila uliční frontu bloku ve sledovaném úseku Spálené ulice a alespoň částečně i za nárožím do ulice Purkyňovy, celek této budovy potom vypovídá o snaze vyplnit v místě proluku a vytvořit svého druhu blokovou strukturu s novým veřejným prostorem. Výškový a hmotový úskok jižní části hmoty obchodního domu Máj tím definitivně ztratil své urbánní opodstatnění přechodu k nižší hmotě. Quadrium je stavba vyšší než přilehlé úseky obchodního domu, které dnes vytváří v urbánní struktuře centrální Prahy zcela akontextuální velmi objemný vlom do masy uliční
fronty. […] Navržené nové řešení z větší části rehabilituje fasádní plášť stávající budovy, což je zjevné a nevyžaduje komentář. Návrh však má uvažovanou dostavbou urbanistický dopad: dotváří a harmonizuje hmoty budov při Spálené ulici, zmíněný hmotový „vlom“ eliminuje […] doplnění hmoty mezi Národní a Quadriem [a] je urbanisticky adekvátním, byť opačným řešením, jak hmotové poměry harmonizovat.“
10 – Srov. Marie Platovská, Obchodní dům Máj, in: Švácha, Sial (pozn. 2), s. 128–133.
11 – Ke slavným příkladům zásahu úředních autorit do tvarování význačné stavby patří Müllerova vila v Praze-Střešovicích od Adolfa Loose a Karla Lhoty (1928–1930), která původně měla být o patro vyšší, stavební úřad si však vynutil její snížení.
12 – Bibliografii Máje podává medailon této stavby od dr. Marie Platovské v publikaci Sial (pozn. 2 a 10), s. 129. – Po roce 2010 se tento obchodní dům či jeho model mimo jiné objevily v knize Hanse Ibelingse, European Architecture Since 1890, Amsterdam 2011, s. 188, v atlasu světové architektury nakladatelství Phaidon, The 20th Century World Architecture, London 2012, s. 495, a zvláště v knize Any Miljački, The Optimum Imperative: Czech Architecture for the Socialist Lifestyle, 1938–1968, London–New York 2017, v níž je Máji věnovaná celá kapitola na s. 181–206.
13 – K Viollet-le-Ducovi a jeho koncepci obnovy „ideálního stavu“ památky srov. alespoň Hanno-Walter Kruft, Dejiny teórie architektúry, Bratislava 1993, s. 309–315 (312), a Ján Bakoš, Intelektuál a pamiatka, Bratislava 2004, s. 98–10 aj.
14 – Jiří Voženílek, Urbanisticko architektonické otázky regenerace center velkých historických měst na příkladu hl. m. Prahy, in: Regenerace centrálních částí velkých měst: Sborník přednášek a příspěvků, Praha 1976, s. 63–70. Sborník nám laskavě poskytla Mgr. Martina Mertová.

08. John Eisler – Miroslav Masák – Martin Rajniš, obchodní dům 02/Máj, dnešní stav, pohled z nároží Ostrovní a Spálené ulice. Snímek Klub Za starou Prahu

09. John Eisler – Martin Rajniš, návrh nástavby obchodního domu Máj, pohled z nároží Ostrovní a Spálené ulice, 2019 – 2020. Vizualizace Klub Za starou Prahu