Nekonečný tanec Michaela Jordana. Erik Tabery píše o dokumentu The Last Dance

Varování: Pokud hrajete či jste hráli basketbal, po zhlédnutí dokumentu, o kterém tu bude řeč, na vás přijde nutkání okamžitě vyrazit pod koš. Desetidílná dokumentární série The Last Dance společnosti Netflix a ESPN zachycuje poslední sezónu týmu Michaela Jordana v Chicago Bulls a je unikátním svědectvím o nejlepším basketbalistovi všech dob. Ačkoli v dokumentu vystupují i lidé jako někdejší americký prezident Barack Obama (pochází z Chicaga), nepřináší kritickou sondu do společnosti (jako například Sunderland ’Til I Die), není ani analytickým rozborem světa vrcholového sportu.

Desetidílný film nabízí pohled na geniálního sportovce, který změnil basketbal, ale vnímání sportu jako takového. Odmítl přitom hrát jakoukoli politickou roli, takže nepoutá pozornost jako například boxer Muhammad Ali. Přesto je to působivý dokument, kde jste napjatí, jak to dopadne, i když to víte.

Je třeba hned na úvod přiznat karty. Tento text nepíše filmový kritik, ale fanda basketbalu, který rád hrál (špatně), stále hraje (ještě hůř) a nadšeně se na něj dívá. Kritik by si všímal jisté plochosti dokumentární série, opravdu nenabízí nějaký druhý rozměr. Rozhodně si o něm těžko budete povídat v kavárně s přáteli, protože svým způsobem všechno víte.

Stěžejní část dokumentu tvoří záběry, které vznikly během sezony 1997/1998, kdy bylo zřejmé, že to bude poslední sezóna Chicaga Bulls v nejsilnějším možném složení. Tedy s Michalem Jordanem, Scottie Pippenem či Denisem Rodmanem v základní pětce. Jordan a Pippen se rozhodli umožnit filmařům přístup do zákulisí, směli tak rok točit svět, který byl jinak před veřejností pečlivě tajen. Jordan měl podmínku, on bude ten, kdo rozhodne, kdy záběry mohou ven. A to se stalo právě teď. Vše navíc doplněné o čerstvé rozhovory se všemi protagonisty.

Snímek se skrz osudy hlavních hráčů vrací i do minulosti, představuje jejich výjimečnost, i různé životní strasti. Centrem všeho je nicméně Michael Jordan. Hráč, který od první sezóny v NBA v roce 1984 jasně ukazoval, že je mimo všechny kategorie. Ostatně jeho protihráči v dokumentu často zmiňují, že jim přišlo, že to vůbec není lidská bytost.

Podobné snímky pochopitelně vzbuzují touhu zjistit, jak to ti nejlepší dělají a zkusit to také. V jistém ohledu to tu vidíme. Jako u jiných “uměleckých” profesí je klíčová pracovitost a oddanost tomu, co dělá. Jenže výjimečné od ostatních odděluje “něco”, co je tam navíc. “Něco”, co nezachytí žádná kamera, buďto to je anebo není. Jordan lépe střílel, lépe skákal, lépe dirigoval hru a ještě vypadal jako filmová hvězda. Při některých kouscích to vypadá, jako by se pro ostatní zastavil čas, zatímco on pokračuje dál. Navíc s ladností divoké kočky. Dar ale podporoval velmi tvrdým tréningem, i jako hvězda na sobě tvrdě pracoval.

Jordan měl v sobě až fanatickou soutěživost, která se projevovala i mimo hřiště. Třeba i ve chvíli, kdy vidí, že jeho ochranka hraje čáru, tedy soutěží o to, kdo mincí hodí nejblíže k určené čáře. Okamžitě se přidává a chce vyhrát. Stejně se chová během golfu či při sázení. Vždy musí být nejlepší, průměr ho nezajímal.

Na hřišti se to projevovalo odhodláním nikdy nevypnout. Jedny z nejvtipnějších pasáží dokumentů jsou chvíle, kdy protihráči vzpomínají, jak si „dovolili“ k Jordanovi něco kritického prohodit, nebo se jen na něj drze podívat. Například když mu to v jednu chvíli nešlo, kdosi řekne: Tak tohle má být ten Jordan, co umí chodit po vodě? No nic moc. A v tu chvíli probudí „černou kočku“ jak mu někteří říkali a jen během poločasu Jordan nasázel kolem čtyřiceti bodů.

Michael Jordan se před zveřejněním dokumentu zmínil, že možná potom bude lidem nesympatický. Podnětů k takovým úvahám dává dost. Například si dobírá nepopulárního manažera klubu, že je malý. Opakovaně, a ne vůbec milým způsobem. Ke svým spoluhráčům byl velmi tvrdý, mnohdy je urážel, až zesměšňoval. Když ti na to vzpomínají, je patrné, že to vůbec nebylo příjemné. Ačkoli zároveň dodávají, že z nich dostal to nejlepší, a že po nich chtěl pouze to, co chtěl po sobě. Tedy tvrdou práci. Zapomínal ale, říká jeden z nich s úsměvem, že oni prostě nejsou Michael Jordan. V některých recenzích se řešilo, že Jordan a další legendy mluví v zákulisí sprostě. Nevím, co čekali. Jordan nikdy netvrdil, že je dokonalý – což řeší i v dokumentu – chtěl jen odvést nejlepší možný výkon na hřišti. Lidé zaplatili, aby ho viděli, vůči nim cítil odpovědnost.

Mimo palubovku sledujeme Jordanův silný vztah s otcem (kterého později zastřelí neznámí útočníci a Jordan proto chtěl s hrou přestat), naprostou ztrátu soukromí, problémy s gamblerstvím, ale i nechuť se jakkoli vyjadřovat k politice. Nejkritičtěji se tu rozebírá, že ve svém rodném státě odmítl podpořit afroamerického kandidáta, který se pokoušel sesadit dosavadního rasistického senátora. Jordana zajímal jen sport a chtěl bavit všechny.

Málokterý sportovec změnil svůj sport tak moc jako Jordan basketbal. Jeho hra byla taková show, že lákala i ty, které basketbal moc nezajímal. Když v roce 1992 přijel na olympijské hry do Barcelony americký Dream team s Jordanem v čele, rozšířil se basket po celém světě. Z tenisek, které nosil, se stal populární módní doplněk, pití, které propagoval, bylo najednou všude. Ostatně jakákoli značka, se kterou spojil své jméno, zažila enormní růst. The Last Dance připomíná i mladším generacím, proč byl Michael Jordan tak výjimečný sportovec. A proč jej nikdo dodnes nedokázal překonat.

Prostě si to pusťte.