V518 vs. Zuzana Lednická > Noční chat na téma OKD!

To vše logicky zakládalo potřebu po pokračování spolupráce a výsledkem je neortodoxní katalog k výstavě Obrazy konců dějin. Tento rozhovor jsme společně odehráli jako nedělní večerní ping pong session na aplikaci WhatsApp.

V: Ahoj, tak jsem zde.

ZL: Já taky.

V: A vykopávám první otázkou. Dlouho jsme si říkali, že by bylo výborný, kdyby jsi spolupracovala na něčem dalším, co dělá BiggBoss. Vtáhnul jsem tě nakonec k tomuto projektu Uměleckoprůmyslového musea, a doufám že toho snad nelituješ. Protože teď na konci mám pocit, že to stálo za to!

ZL: Byl to dost natahovaný závěr, ale o to víc mám radost, že konečně držíme v ruce hotovou knihu. Takže díky to! Protože tohle téma je mi hodně blízký. Svým způsobem se trochu překrývá i s Typo9010. Během práce na výstavě i knize jsem si teprve uvědomila, jak silně mě devadesátky formovaly.

V: A osmdesátky!

ZL: )) Ty taky samozřejmě) akorát díky tomu, že v roce 90 mi bylo šestnáct, tak se mě tohle období ještě víc dotýká) Moje euforie cesty k dospělosti se potkala s euforií doby.

V: Jo, to máme asi podobně. Naše nakladatelství se primárně stará o katalog / knihu k výstavě, práce pro nás vydáním svým způsobem tedy teprve začíná. Proto asi i děláme tento rozhovor, tak aby jsme věc zasadili do nějakého dalšího kontextu. Jak ty osobně bereš rozmezí let 1985 a 1995, v tomto případě i včetně trochu potlačeného vlivu revoluce z roku 1989?

(10 min se nic neděje)

ZL: Jasně, promiň za tu prodlevu – musela jsem tady vyřešit děti. Výstava (a kniha možná ještě koncentrovanějším způsobem) ilustruje kulturu jako různorodý proud, kde se potkává spousta vlivů i skupin, což přirozeně vnímáš, i když v tom žiješ. Před revolucí byly ty hranice ostřejší a čitelnější. Věděl jsi přesně, vůči čemu se vymezuješ. Kniha proto začíná kapitolou o Videostopu a Televizním klubu mladých (85Čt), každodenní oficiální potravou z televize, vedle dokumentárních fotek od Bohdana Holomíčka (85BH), který mapoval realitu každodennosti. Po revoluci nastal tak trochu bod “nula” a vše se znovu formovalo i když často se stejnými lidmi. Vznikaly nové časopisy, kluby, strany, studia, a ta euforie víry, že to bude konečně lepší, trvala docela dlouho. Byla to doba zrodu a chaosu, nekorektní a svobodná, což beru jako její největší přínos.

V: Miroslav Petříček píše ve své předmluvě, že “opakování nejsou dějiny”. Míní tím především ten zhoubný rytmus sjezdů, delegací a vyprázdněných státních svátků minulého režimu. Nenapadá tě někdy, že by se té “nové” porevoluční době mohlo stát nakonec vlastně to samé?

ZL: Samozřejmě, nehledě na to, že aktuálně tomu tak i trochu je. Uvědomíš si to hlavně i díky tomu, že devadesátky asi byly trochu vymknutý, a momentálně se bohužel vracíme k normálu (normalizace). Rozmazlený Havlem a tím, co jsme zažili.

V: Já osobně knihy dělám především proto, že je vnímám jako neuvěřitelně kvalitní šanci pro vlastní výzkum. Člověk se zkrátka tou vybranou prací učí a rozvíjí. Potkala jsi v rámci práce na Obrazech konců dějin ty osobně něco vyloženě novýho, něco co jsi nečekala?

ZL: Já většinou knihy, na kterých pracuju i čtu) A tady jsem byla i u sběru materiálu, které Pavel Vančát (kurátor výstavy a autor většiny textu do knihy) připravoval. Vůbec jsem neznala Magnet (88Ma)! Československou verzi zásilkových katalogů, kde sis mohl objednat cokoliv) To je vizualizovaná absurdita doby! Dvoustránka s hodinami od dřevěných kukaček po digitálky. Ozvala se mi holka, jejíž celá rodina dělala modely pro focení, a dodnes mají doma všechny čísla. Překvapila mě estetika fotek Petry Skoupilové (90PS), které vypadají jak aktuální hot 3D trendy grafického designu. Formy a dějiny se opakují.

V: He he, to je určitě v rámci vizuální kultury pravda. Narážíš zde na stěžejní postavu celého tohoto projektu Pavla Vančáta. Jak se ti s ním spolupracovalo?

ZL: Skvěle! Rezignovala jsem na standardní vnímání času – čas se zastavil od kukaček po digitálky – a brala to jako souběžné učení vnitřní rovnováhy. Hodně se mi líbila koncepce celé výstavy i knihy, kde Pavel popisuje a spojuje všechno, co se v kultuře děje, což není úplně obvyklé. Vedle erotických časopisů tu máš například Raut (90AN), nebo začínající televizi Nova (94PV). Je to zároveň sociální sonda ilustrovaná vizuálními výstupy různých projevů a potřeb společnosti. Což vytváří živý a hodně přitažlivý obraz.

V: Vizualita 80. i 90. let je v mnoha svých projevech typická určitou přehnaností. Nemluvím tu samozřejmě o vážnějších uměleckých projevech, ale o estetice hlavního proudu, a to v celosvětovém měřítku. Jde vlastně o oscilaci na pomezí kýče a naprosté svobody. Mám pocit, že tě tahle poloha přirozeně přitahuje, že jsi zkrátka opravdové dítě devadesátek. Je to tak?

ZL: Možná to je i díky tomu, že jsem v tom vyrostla)) Mě tahle poloha přitahuje, protože mi přijde něčím pravdivá. A moje práce je většinou založená na emocích. V případě tohoto katalogu například na emoci kroužkové vazby)) Ta hranice, kdy sám nevíš, jestli už nejsi úplně mimo, je vzrušující.

V: Pro mě osobně bylo použití kroužkové vazby jedno z určitých technologických i estetických tabu. V tomto případě je ale vlastně až neuvěřitelně na místě, takže děkuju za pomoc při zdolání nesmyslnýho bloku! Popiš prosím motivy, které tě k její aplikaci vedly.

ZL: Díky! Tabu byl pořad na Nově (to je v katalogu taky)) Kroužková vazba v tomhle případě obrazně i reálně spojuje nespojitelné – různé formáty, druhy papíru a zároveň navazuje na grafiku výstavy založenou na všem dostupném formátu A4 a tiskové technologii kopírky – před revolucí se na ní tajně rozšiřovaly protistátní letáky, během revoluce plakáty a po revoluci se kopírka stala běžným nástrojem pro všechny. (Pamatuju si dodnes svoji obsesi ze zvětšování a zmenšování návrhů do školy na různě barevné papíry) S nadsázkou dostal katalog podtitul „Bibliofilie doby z Copy General“)

V: V selekci témat se v knize objevuje i časopis Živel, ke kterému jsi měla vždy celkem blízko. Dnes je z tohoto magazínu kult. Jak na celou věc vzpomínáš? Nemáš pocit, že na dnešní scéně chybí něco podobně výraznýho? Další Post, Raut, nebo následovník experimentálního Živlu?

ZL: Tak Živel jede naštěstí víceméně doteď, i když poslední číslo vyšlo po asi po čtyřech letech) Vznikal, když jsem byla čerstvě na škole a bylo to jako zjevení. Stejně tak Post, to bylo pro mě otevření úplně nového světa – vůbec jsem nechápala, že to vychází u nás. Mám ale pocit, že je to spíš naše nostalgie po tištěné formě, a že aktuálně se centrum dění toho zajímavého přenáší do virtuálního světa.

V: Publikací prochází taktéž fotografická konceptuální série Český člověk, která je ve své jednoduchosti vlastně neuvěřitelně důležitá. Alespoň to tak vnímám. Je to přesný důkaz, že dokument doby začne nabírat na vlastní síle především s přibývajícími roky. Cítíš to taky tak?

ZL: Ano. Sama lituju, že si nedokumentuju víc věcí, které zažívám a absolutně oceňuju to, že to někdo byl schopen vnímat jako důležité a zaznamenat v takové šíři. Je super, jak na tom jednolitém pozadí vystupuje každý detail, včetně oblečení, které tam hraje důležitou roli. Osobně mám taky moc ráda věcné fotografie výkladních skříní Iren Stehli (90IS) a televizní cyklus Lukáše Jasanského a Martina Poláka (87JP).

V: Teď jsem nalistoval stranu 85PS. Dvě holky v roztomilejch pyžámkách v pastelových barvách. Kdybych něco podobnýho měl ve skříni, snad si to dnes i obleču. Řekni mi prosím něco k tomu systému paginace jednotlivých kapitol knihy.

ZL: )) To vychází z myšlenkové mapy Pavla Vančáta. Každá kapitola jak na výstavě, tak i v knize má katalogovou zkratku, která sama o sobě funguje jako paginace. Celý katalog je chronologický, takže číslo odkazuje na rok a počáteční písmena na jméno autora. Je to také odkaz na kancelářský pořadač, složky, jdoucí za sebou. Tento systém tak neříká, co je vysoké a co nízké, jen archivuje.

V: Ok, k oblíkání Terry Pyjamas od Centrotexu jsem to vztahoval záměrně. Den byl dlouhej a mám všeho dost, takže teď budu chvílí ještě zírat do počítače a pak jdu spát. My dva budeme pokračovat v rozpravě ve čtvrtek na release party knihy, díky a dobrou!

ZL: ))) V souvislosti s touhle reklamou mě napadlo, že to je jedna z mála fotek, kde jsou holky v téhle knize oblečené. To je další věc, kterou si uvědomíš, když katalogem listuješ – tu vším prostupující ženskou nahotu. Čestnou výjimkou je asi jen nahý Ivan Mečl s oblečenou Markétou Othovou na mojí oblíbené reklamě pro časopis Divus (93Di). Loučím se větou z vtipu Vladimíra Jiránka: „Pravda a láska zvítězily. Takže můžeme jít klidně domů.“

Prezentace knihy a komentovaná prohlídka výstavy již tento čtvrtek v Uměleckoprůmyslovém museu!
Více informací zde na FB EVENTU celé akce.