Kroužek plavání ve vnitřním bordelu. Mac Miller hraje ze záhrobí slušný epilog

Nerad bych celou tuhle recenzi proměnil v sentimentální tlachy o tragickém údělu krátkého života inspirativního, ale démony pronásledovaného umělce. Od poslední desky jsem prochodil internet křížem krážem a kromě několika vztyčených červených praporků důmyslně ukrytých v různých rozhovorech jsem vlastně nenašel důvod si myslet, že by našláplá kariéra Mac Millera měla dobrovolně vést až za práh márnice.

Foto: Brick Stowell (Warner Music)

Circes je skvělým důkazem toho, že koncept, který nosil v hlavě, sahal na časové ose mnohem dál než za moment neopatrné amatérské sedace vedoucí k jeho předčasnému úmrtí v roce 2018. Stejného roku, kdy na desce Swimming konečně coby umělec nalezl dostatečně pevnou půdu pod nohama pro otevření Pandořiny skříňky svých problémů.

Tu po něm zdědil Jon Brion. O třicet let starší producent a multi-instrumentalista, do jehož přízně se Miller vetřel ve zkratce skrze debatu o závislosti, prodanou kytaru a nepřehlédnutelný, čerstvě načatý potenciál svého talentu. Až společně dali kdysi jednoduše onálepkovatelnému rapperovi otevřenější a hudebnější formu sdělení. Jejich spolupráce měla přinést hned tři do sebe zapadající alba. Nyní už víme, že přinesla dvě.

Dvě desky, které vedle sebe i tak dokáží stát jako otázka a odpověď. Kolem čeho Mac Miller na předešlé desce chodí jak kolem horké, ale alespoň jasně definované kaše, na Circles dostává pozitivní rovinu uvědomění a teorii rozuzlení. Problém – řešení. “I know somewhere, there’s home; I’m startin’ to see that all I have to do is get up and go.” Zda by tahle myšlenka zanechala tak hluboký otisk v historii i při vykonání nápravy, je hořká otázka, kterou si zatím během oslav Millerova života nikdo netroufá položit.

Jon Brion měl na dokončení alba k dispozici kromě společně nahraných materiálů i balíček stop od Millerovy rodiny, takže se na desku (omylem) dostala třeba i osudově ironická pomsta Arianě Grande. Kdyby toho neměla chudinka na krku po ublížené rozchodovce Swimming dost, nyní bude ještě navždycky slýchat svoje doprovodné vokály na Circles.

Zábavný fakt. Na serióznější notu tu ale hraje především sám Mac Miller, kterého podle Brionových slov mazaně přiměl k nahrání velké části nástrojů, které jsou na desce slyšet. Brion je pak dokořenil různými zastarale znějícími harmoniemi zaprášených analogových synťáků a doplnil o bicí. O bicí, která jsou pevným tvrzením, že tohle není klasická hip-hopová nahrávka ani náhodou.

Foto: G. L. Askew (Warner Records)

Široké spektrum umělců, kteří měli na Millera během života vliv, je tu znát více než kdykoli. Tonalitou rapového žargonu devadesátých let napsané lenonnovsky symbolické texty přednesené neohrabaně uvěřitelným hlasem folkových zpěváků současnosti. Nemůžete se pak divit, že na desce najdete třeba cover píseň “Everybody’s Gotta Live” prvního černého hipíka Arthura Lee z roku 77. Millerova adorace hudby napříč generacemi je ohromující.

Slíbil jsem recenzi bez patosu. Epilogem k Millerově životu tedy budiž hlavně samotná deska. I když ne dokonale uzavřený kruh konečného díla, tak alespoň více než důstojná tečka za sfouknutým potenciálem, kterých v historii není mnoho.