Refew: Jsem rád, že mě podceňovali. Nazývám se cigánem a za nic se nestydím

S Refewem se občas potkáváme u smalltalku v ranních hodinách u kávovaru. Oba máme pořad v rádiu, sice každý v jiném, ale ve stejné budově. Bylo na čase se ho zeptat nejen na novou desku Pět růží, ale i na to, jak se dnes ohlíží za svou dosavadní kariérou.

Zaregistroval jsem tě hlavně díky písni Cesta, kterou jsi udělal s Kayem Buriánkem. Ta píseň je už přes pět let stará, jak bys popsal svůj progres za ty roky?
Fuuu, no těch pět let je hrozně dlouhá doba. Jasně že to jsem stále já, ale přitom jsem úplně jiný člověk. Dřív jsem byl úplný trdlo. Nevěděl jsem, jak co funguje, neměl jsem prachy, vizi a ani cíl. Neustále se nade mnou vznášel mrak problémů a já přitom chtěl jenom dělat rap. Za těch pět let jsem hodně ztratil, ale mnohem víc získal a minimálně už vím, co chci od života. Nemluvě o tom, že se mi konečně daří po všech stránkách.

„Hodně ztratil, ale mnohem víc získal“ zní jako fráze, takový ten americký sen. Znamená to tedy, že teď už to bude jen cesta vzhůru? Jaké máš v současnosti plány? Deska Pět růží je venku – rap je všeobecně v kurzu, rappeři si dnes troufají na velké prostory a haly. Jak se na to díváš a jaký je vlastně tvůj cíl?
Všem těm lidem to přeju. Mají sen, jdou si za tím a povede se jim to. To je super! Já zatím nemám žádné takové velké plány. Ne že bych nechtěl vyprodat třeba O2 arenu, ale uvědomuji si, že na to prostě ještě nemám. Snad se to do budoucna změní. Zatím je můj největší a nejbližší cíl vyprodat třeba takové Rock Café, až budu křtít desku.

Zmíněná píseň Cesta vyšla ještě na labelu Bigg Boss, ze kterého jsi odešel k Blakkwoodu, co tě k tomu vedlo? Pamatuji si, že se některé odchody mediálně hodně řešily, ale to nebyl tvůj případ.
S klukama z „Bossu“ jsme si moc nerozuměli po lidské stránce. Ke konci mého působení tam jsme se skoro už ani nevídali, a když jsem začal dělat s klukama z Blakkwood records, dostal jsem jednoduše na výběr. A jelikož mi lidi z Blakkwoodu byli mnohem bližší, jak po lidské stránce, tak po té pracovní, rozhodli jsme se naši spolupráci ukončit. Vedení Blakkwood se stará dobře o své hráče a díky tomu jsme všichni stále aktivní a produktivní. A zatím se mi nestalo, že by mě v něčem nepodpořili.

A daří se ti! Sám pořád říkáš, jak nemáš čas, klipy sbírají views a na sociálech ti lidi píšou prakticky jen pochvaly. Jak to ale vypadá na koncertech? Je tam nějaká přímá úměra, jakože, dejme tomu, milion views rovná se plný klub kdekoli po ČR? Poslední dobou mi totiž připadá důležitější mít views než reálné lidi na koncertech…
Rád bych řekl, že mám všude plno. Už jenom kvůli tomu, že vím, že jsem naživo fakt dobrej! Nejsem playbackovej MC a dokážu „zapálit“ stage. Přesto tak nějak netáhnu lidi tak, jak bych doufal. Mám na hodně věcech krásná zhlédnutí, ale přímá úměra s lidmi na koncertu chybí. Stane se, že máme na show 800 lidí, ale mnohem víc se stává, že jsme rádi za 200.

Když už jsme u těch videí, koukal jsem, že poslední dobou točíš i vlogy. Jaké na to máš reakce? Oceňuji tu otevřenost a možnost podívat se ti do soukromí – ale neztrácíš tím pádem takový ten „punc celebrity“ bez ohledu na to, jak hloupé to sousloví je?
Už je jiná doba. Dřív stačilo vydat CD a byl jsi automaticky slavný a úspěšný. Teď je interpretů a tracků a umělých instagramových celebrit tolik, že prostě musíš vymyslet něco, jak se lidem přiblížit. Na druhou stranu to dělám i kvůli vzpomínkám, protože po několika letech z toho půjde udělat například několikahodinový dokument. A taky musím přiznat, že mě to samozřejmě baví. Protože nedělám píčoviny typu „prank“, ale něco, co má podle mě smysl, je to za mě ok.

Setkáváš se s reakcemi na to, že jsi Rom? Sám se tak tituluješ a na konci desky máš na tohle téma fórek.
Občas mi přijde nějaká debilní zpráva na instagram nebo tak, ale já to mám fakt na párku. Lidí, kteří mi takhle nadávají, je určitě mnohem méně než lidí, co mě cení a jakýmkoli způsobem mě podporují. A přestože jsem Rom jen napůl, nazývám se cigánem a normálně se k „romákům“ hlásím. Není se za co stydět.

Vyrůstal jsi a žiješ v Praze v Libni a víš co se říká: „Libni se vyhni.“ Tam to asi nebylo úplně lehké.
Byla to doslova škola života, za kterou jsem rád. Teď už je Palmovka a celá Libeň v pohodě. Ale za mých „mladých let“ to bylo fakt ghetto. Děly se tam šílené věci. Ale přes všechno zlé to tam miluju, stejně jako drtivá většina lidí, co tam žila a žije.

Před půl rokem jsi na sociální síť napsal, že máš tracků na tři alba, ale chceš vydat jen top tracky a vydat nejlepší album, co jsi kdy vydal. Teď je venku – tak co? Je nejlepší? A znamená to, že už další nebude a budeš jen hrát basketbal?
Určitě je to to nejlepší album, které jsem udělal. Snažím se pořád vyvíjet, a i když spousta rapperů to má tak, že udělá X hitů a pak to jde pomalu do hajzlu, já spíš zraju jako víno. Pamatuji si, jak mi jednou Orion řekl, že už nikdy neudělám lepší písničku než Nechci jinou, což je song z roku 2013. A můžu říct, že jsem rád, že mě podcenil.

Když jsi zmínil Oriho, co říkáš na desku Debut od PSH?
Nový PSH jsou ok. Neříkám, že si novou desku pustím v autě, ale vlastně jeden track mě baví fakt hodně. A to Pssst.

Hostovačka s Maniakem! Ty sám máš na novince taky dost featuringů. Proč jsi se rozhodl zrovna pro ně a máš nějaký vysněný feat?
Pět růží je nejmíň hostované CD ze všech projektů, co jsem kdy udělal, takže mě docela udivuje, že ti připadá, že jich tam je hodně. Na featu tam jsou vlastně jen Renne Dang, Rolex Alpacino, Psychorhyme a Ronnie. Spíš mě baví featy dávat, a ne je dostávat. A vysněnej feat? Asi Snoop Dogg nebo G-Eazy.

A jaký je tvůj pohled na současný zahraniční rap – líbí se ti věci jako Slowthai, Skepta a celkově ta grime vlna, která se zase vrací na čelní pozice? Co nová deska Kanyeho Westa nebo Dave, který nedávno vyhrál Mercury Prize?
Moc nesleduji aktuální dění. Většinou se ty věci ke mně dostanou až po tom, co už nejsou „in“.
Ale poslední dobou víc inklinuji k evropskému rapu než k tomu americkému. Připadá mi, že amíci chtějí být za každou cenu jiní, až to vlastně ztrácí kouzlo dobré hudby. Z Evropy mě baví jména jako Kaaris, Vald, Loredana, Eno. Dělají hity a zároveň nejsou až moc zbytečně vyhajpovaní do „moderna“

Když se ještě na závěr vrátíme k tvojí nové desce, zdá se mi, že ses na ní hodně otevřel a řešíš dost citlivá témata jako třeba v tracku Odpouštím.
Já jsem šel na scénu s tím, že vyprávím o svém životě, takže mi to nepřipadá vůbec divné. Hodně mých kámošů mi říkalo, ať nejsem až tak moc otevřený, ale já už to asi neumím jinak…