Flamenco patří všem. Jak proměnila fenomenální Rosalía současné R&B?

Rosalía vystřelila vzhůru docela strmě. Za krátkou dobu se jí podařilo k sobě upoutat pozornost velkých jmen světové hudební scény, ať už třeba Billie Eilish, se kterou chystá duet, Madonny, Justina Timberlakea, Jamese Blakea nebo Pharrella Williamse. Zahrála si už na Glastonbury, Coachelle, chicagské Lollapalooze… A to má na kontě teprve dvě desky, přičemž právě ta druhá El Mal Querer otevřela šestadvacetileté Katalánce dveře do světa.

Foto: Sergio Albert

Přiznat kořeny a tradiční španělské flamenco propojit s moderními žánry, třeba i hip hopem, se ukázalo jako velmi chytrý a inovativní krok, jenž na posluchače skvěle zabral. Snad i proto, že Rosalía našla onu magickou hranici, kde si udržuje dobrý vkus a nepůsobí parodicky. Neohýbá žánry samoúčelně a nahodile, v její hudební mozaice naopak vše zapadá do sebe.

Hudební cítění měla Rosalía prý už od útlého věku, v sedmi letech svým zpěvem rozplakala při rodinné sešlosti všechny příbuzné. V devíti pak dostala první kytaru a ve třinácti se muzice a tanci začala věnovat naplno. Zhruba v té době jí učarovalo flamenco, svébytná kultura pocházející z horké Andalusie, jež je i dnes jejím epicentrem. Tenkrát byl ale tradiční španělský styl spíše záležitostí ulice nežli mainstreamem.

Foto: Sergio Albert

Když bylo Rosalíe šestnáct, přišla kvůli špatné pěvecké technice o hlas. „Celý rok jsem se zotavovala. Tehdy jsem se naučila doopravdy poslouchat,“ řekla zpěvačka pro Billboard. Ta zkušenost pro ni byla natolik silná, že ji samozřejmě ovlivnila i do budoucna.

Rosalía si podle svých slov dodnes zakládá na drobnostech, každý svůj krok s rozmyslem plánuje, zapisuje si myšlenky, nápady a podobně. Lidé z jejího okolí, ať už její agent, nebo její současný vydavatel, se shodují, že taková hvězda jako Rosalía, schopná přepisovat a smazávat hranice žánrů, se objevuje jen jednou za čas.

Před ztrátou hlasu si už Rosalía zpěvem přivydělávala. Hrála v malých barcelonských klubech, na svatbách, zkrátka všude, kde jí to dovolili. „Rodiče mi vždy říkali, že můžu dělat, co chci, ale mám si být jistá, že do toho dám všechno,“ vzpomíná zpěvačka. A tím se řídila, když svůj hudební zápal později prohlubovala na vysoce prestižní katalánské hudební akademii skoro devět let.

Navíc v oboru, kam je ročně přijat jen jediný student. V roce 2017 školu dokončila a vydala i svou debutovou desku Los Ángeles, která navazuje na tradici flamenca přece jen více přímočaře. Následující album přišlo hned o rok později a stejně jako to první bez podpory velkých labelů.

Foto: Michal Augustini (Colours of Ostrava 2019)

El Mal Querer vzniklo původně jako školní projekt inspirovaný básní ze 13. století. Rosalía chtěla flamenco posunout dál, přiblížit ho mladší, tedy své generaci. „Začala jsem pracovat na kompozicích a vizuálech. Chtěla jsem vytvořit celý nový vesmír. Vznikala hudba, která brzy překročila své vlastní hranice,“ vysvětluje zpěvačka.

Hudba, pro kterou se stalo charakteristické prolínání žánrů a která Rosalíu bez přehánění katapultovala mezi nejžhavější a nejskloňovanější jména současnosti. Ale zatímco zahraniční publikum přijalo neotřelý pohled na flamenco s nadšením, někteří krajané prý Rosalíe vyčetli, že si přivlastňuje styl, který jí z kulturního hlediska jakožto Katalánce vůbec nenáleží.

„Chápu, že flamenco má pod tíhou tradic velmi specifická pravidla a kodex, a tak si lidé nedokážou užít něco, co těmto pravidlům odporuje,“ přiznává zpěvačka. Zároveň sama sebe vnímá jako následovnici umělců, kteří se také striktně nedrželi pravidel, třeba Camaróny de la Isla, jenž je mnohými nazýván králem flamenca.

Ten byl prvním umělcem, který do tradičního stylu zakomponoval elektrickou kytaru. „Camarón byl mou velkou inspirací. Pamatuji si, když v nějakém rozhovoru říkal, že ho lidé nedokážou pochopit. Uvědomuji si, že existovalo mnoho umělců, kteří ve své době přišli s něčím revolučním, ale lidé se s tím nedokázali ztotožnit. Proto cítím vděk, že na mou hudbu posluchači tak reagují,“ doplnila Rosalía.

Foto: Michal Augustini (Colours of Ostrava 2019)

Muzika podle zpěvačky nepatří jedné skupině. Reagovala tím na výtky, že si přivlastňuje cikánskou kulturu, s níž se zrod flamenca v Andalusii nejčastěji pojí. „Hudba nemá co do činění s původem nebo územím. Nikdy neměla. Flamenco jsem studovala roky a mám k němu hlubší respekt než k čemukoli jinému, znám jeho kořeny. Takže vím, že vzniklo mícháním různých etnik. Je to fúze cikánské, černošské, arabské, židovské i španělské hudby. Flamenco nikomu nepatří, takže není nic špatného na tom s ním experimentovat,“ řekla.

Rosalía během nějakých tří let na světové hudební scéně ukázala, že latin pop, do kterého chtě nechtě spadá, neznamená jen portorický reggaeton a jeho neustále se omílající hudební vzorce a postupy. Neznamená jen umělce, kteří se jinak jmenují, ale přicházejí s veskrze stejnými písničkami, v nichž je slyšet minimální invence.

Rosalía mění pravidla hry, zachovává si tanečnost flamenca, jeho erotický náboj, ale nebojí se využívat všechny barvy hudebního spektra. A v roce 2019 o svých kvalitách přesvědčovala neustále, zatímco pozvolna pracovala na svojí třetí desce.

Na rychle nabytou slávu si ale stále zvyká. „Už se nemůžu jen tak procházet, jak jsem byla zvyklá. Před studiem vyčkávají vždycky nějací fotografové. Před deseti lety jsem si myslela, že budu muset kvůli hudebnímu průmyslu dělat ústupky. Ale mám kolem sebe lidi, kteří maximálně podporují mojí vizi,“ uzavřela.