Slap! DJ Wich se vrací ke kořenům bez převratů ale bezstarostně
DJ Wich na své řadově nekonečně několikáté (ufff, vážně toho má v diskografii tolik?) desce Jako ryba ve vodě vytáhl své zlaté čechyše hende z kapes, v kterých poslední léta marně hledá klíč k vděku svého fanouška, zatímco se mu celou dobu válí v rybníku za barákem.
Je mi jasné, že se to u nás nesluší říkat nahlas, ale nalijme si čistého vína – kdy naposledy přišel DJ Wich s něčím, co by svojí převratností rezonovalo celým domem tuzemského hip-hopu? Posledních pár let se mi zdá, že kredit trousí, kudy chodí. V některých případech tím, že nálepku s puncem kvality, které jeho jméno díky letitému statusu nosí, nalepí někam úplně mimo (Diamant).
V dalších se pak chce zavděčit době imitováním trendů s životností farmářského bio mléka na úkor vlastního otisku (Veni Vidi Wich). Název letošního projektu však nemůže být náhoda. Bylo na čase se vrátit do rybníku, z kterého od roku 2004 neodtekla ani kapka.
Kromě nesporného talentu a zkušeností má DJ Wich jednu obrovskou zbraň. Identifikovatelný sound. Jasně, vždycky uměl sem tam střihnout nějaký ne úplně nebezpečný, přinasraný “banger”. Jméno až do dalekého zahraničí mu ale prodal takový ten přiteplený cit pro vystihnutí pohody. Když narazíte na náhodné desce náhodného českého interpreta na náhodný beat od Wiche, poznáte ho.
Je v něm něco správňáckého, dušínovského nebo z něj máte alespoň chuť jet třeba někam na plovku. Nejsou v tom konkrétní signifikantní zvuky ani netradiční postupy. Je to rukopis. Rukopis, který nemám rád, ale napříč lety jsem se ho v přívalu produkce genericky znějících českých producentů naučil docenit.
Time Is Now je víceméně klasika. Deska, kterou mojí generaci vryla do hlavy asi i absence množství jiného obsahu. Díky tomu ale deska, ke které má cenu se sem tam z nostalgie vracet. Jako ryba ve vodě je ve své podstatě její o dekádu a půl mladší dvojče. Doslova. Po oprášení Pobřežní hlídky auto-tune treatmentem na vás vyleze chytlavý singl materiál Shkrt, který budete z hlavy dostávat přibližně stejně dlouhou dobu.
Ryba vo vode je stejná lekce dějepisu, kterou mému patnáctiletému já uštědřila skladba 1999-2004. Starý psi, co štěkaj, tak koušou je obdobná snůška zbytečných, ale nadmíru zábavných punchlines, kterými ve své době mučili svoje fans Supercrooo (Jádro kudla). O bezduchou resuscitaci atmosféry Du dolu se Wich s Vladimirem 518 pokouší v tracku Poslední den. A mohl bych pokračovat…
Jako ryba ve vodě je deska, z které není slyšet ambice stavby dalšího rodinného sídla. Je z ní cítit bezstarostný návrat ke kořenům, který by mohla především starší generace českých fanoušků přivítat. Mladší publikum se jí na preferovaných streamovacích službách nevyhne zase proto, aby mu neuniklo pár slok oblíbených “čerstvých” objevů, kterých tu v záplavě osvědčených jmen je hned několik. Mít stejnou hodnotu jako její šablona se jí ve fungování dnešní doby pravděpodobně nepoštěstí. Její poslech ale nebolí, což je na současné české poměry pořád relativně dobrá vizitka.
Přečtěte si i naši druhou recenzi od Ondřeje Horáka.