Vladimir 518: Čisté zdi inspirují k přemýšlení svým nekonečnem

„Nebylo to tak vždycky. Dlouho jsem bydlel v bytech, kde neviselo na zdech naprosto nic. Záměrně. Čisté zdi inspirují k přemýšlení svým nekonečnem. Ted už ale nějakou dobu žiju trochu jiný život, mám rodinu a i můj pohled na tohle se změnil a náš byt je dnes víceméně tradiční,”, říká Vladimir Brož aka Vladimir 518. S fotografem Markem Musilem jsme navštívili jeho prostorný a světlý vinohradský byt, abychom si sedli na kus řeči právě o jeho sbírce a vztahu k ní.

„Jsem sice kolektor umění, ale sbírám skoro jenom kamarády a nemám pocit, že bych se snažil vytvořit nějakou tradiční sbírku,” uvádí hned na začátek svůj sběratelský záměr. „Jsou to spíš takové střípky umění které mě zaujme a mám pocit, že by u mě doma mělo nějaký smysl. Dalo by se říct, že tvoří jakési osobní mezníky a vzpomínky na setkání, protínání se s lidmi. Většinu věcí jsem dostal nebo vyměnil, něco jsem koupil. Ale nepachtím se po tom, mít uměleckou sbírku. Ta vzniká svévolně a sama od sebe. Pokud jsem v něčem byl fanatický sběratel, byly to knihy, hudba, nosiče, filmy, grafika a komiksy. V tom jsem měl systematické sbírky, ale musel jsem si to zakázat, stejně, jako gambler nesmí chodit do heren,” směje se Vladimir.

Přestože ho baví výtvarné umění plošně a s přesahy, v jeho sbírce byste nenašli žádné historické věci. Jednak je to proto, že sbírá svoje současníky a souputníky a taky proto, že klasické výtvarné umění je trochu jiný svět. „Mnohokrát jsem zvažoval, že bych si koupil nějakého Švabinského, Buriana nebo Jiřího Koláře, ale zatím jsem to neudělal, protože všechno, co tu vidíme, vyvěrá z osobních známostí a z toho, že jsem chtěl mít ty lidi doma nějak zaznamenané,” vysvětluje. I když se bavíme povětšinou o kamarádech, darech nebo „směnném obchodu kus za kus“, přesto si některé věci kupuje, byť od svých známých.

Důkazem je krásné velké plátno od jeho přítele Lubomíra Typlta, které je dominantou kuchyňského prostoru. Vladimir za něj dal ne zrovna málo peněz. Přesto preferuje přístup výměn a darů, protože podle něj v momentě, kdy si začnou přátelé mezi sebou za svoje umění platit, jejich vztah dostane úplně jiný rozměr.

Má to ale prý i vtipné momenty. Ve chvíli, kdy dojde na licitování částky a placení, většina lidí couvne a z trapnosti situace svoje dílo raději věnuje. Podle stejného principu i Vladimir věnoval několikrát svoje věci, protože mu přišlo nepřístojné si za ně brát bankovky. Přesto považuje sbírání umění za obrovský fetiš, ale záměrně si ho zakazuje protože umění miluje a ví, že by z toho byla jen další závislost. Současná jména výtvarného světa sleduje, chodí na výstavy a pochopitelně má přehled. Vzhledem k tomu, že i Vladimir 518 patří mezi kamarády Pasty Onera, zajímá mě, jestli nějakého Pastu vlastní.

„Pro některé lidi je dnes možná otázka nějaké sociální prestiže od něj něco mít, u mě to ale opět bylo trochu jinak. Mám doma věc z jedné z jeho prvních výstav v Galerii Nábřeží asi v roce 2004. Je to ještě sítotisk a mám ho rád, Flash Gordon – Flash Oner,” říká a vyndává z archívu na světlo sítotiskové plátno a libuje si, že by se vlastně do vstupní haly náramně hodilo.

Nejvíc mě ale zajímá skulptura v obývacím pokoji. „Je to poslední model před realizací sochy Rovnováha od Josefa Klimeše. Tohle by mě bavilo sbírat. Výtvarníky integrálně napojené na vznik architektonického díla, čehož je Josef Klimeš typický příklad. Rovnováha se objevila v monumentální realizaci na mostu brutalistního, dnes již žel zesnulého architekta Karla Fisaka, který postavil například pražský hotel InterContinental. Hned vedle stojí hotel President, původně hotel Budovatel, který je také dílem Karla Fisaka a byl vyzdoben snad nejznámější mohutnou betonovou plastikou právě od Josefa Klimeše, která patří mezi jeho vrcholná díla. Na další budově povodí v Holešovicích je také plastika Josefa Klimeše. Tohle je směr, který mě hodně zajímá, propojení výtvarníků a architektů před rokem 1989, protože většina z nich je dnes nedoceněných,” vypráví Vladimir.

I model sochy Rovnováha patří do kategorie darů. Josef Klimeš sice před pár dny zemřel, ale za jeho života s ním Vladimir často trávil čas, poslouchal jeho vyprávění a společně popíjeli víno. Hodně vína. Podobná socializace s umělci pro něj byla vždycky nejvíc. Dává totiž člověku možnost nahlédnout za všechny rozhovory, knížky a články v odborných časopisech, protože ty často neumí zachytit pravdu v úplnosti. Je to vlastně zcela raritní druh obsese, Vladimir 518 cíleně vyhledával zmíněné umělce a navazoval s nimi osobní vztah, protože ho jejich práce fascinovala. Život a práce. Hledání a sběr informací Vladimira 518 provází už od dětství. Místo aby ztrácel čas studiem jde přímo za subjektem a zeptá se ho. Fascinující a přitom tak jednoduché.

Většina materiálů a poznatků je skoro vždy shrnuta do nějakých výstupů, takže už teď Vladimir 518 pracuje na knize, která by měla zmapovat propojení architektů a výtvarníků v období mezi Expem 58 a revolucí v roce 1989. Důvodem je hlavně to, že informace z dané doby de facto neexistují. Ti lidé většinou před rokem 89 nemohli publikovat a po roce 89 se dočkali opovržení, protože svoje věci realizovali za komunismu. Vladimir ideologicky-informační vakuum vyplnil navazováním zmíněných úzkých vazeb a přátelství a díky osobnímu svědectví se mu podařilo dostat mnohem hlouběji do daných témat, než kdyby je studoval z nějakých skript, knih nebo článků publikovaných v tehdejších odborných časopisech.

A Vladimirův pohled na sbírání umění coby investici? „Dokážu si to představit, určitě. Je to další disciplína. Pokud se bavíme o umění obecně, dokážu si představit téměř cokoliv, pohled z jakékoliv strany. Dokážu si dokonce představit i to, že mi někdo dá peníze a já mu za ně nashromáždím tu nejlepší možnou sbírku. I to, že začnu sbírat sám pro sebe s vidinou toho, že to za dvacet let výhodně prodám. Ale nic z toho nedělám jenom z toho důvodu, že na to nemám čas. Ale bavilo by mě to. Vidím to u svého bratra, který je byznysmen a ekonom a byť má umění hrozně rád, je sběratel s totálně pragmatickým pohledem. Myslím, že i to je naprosto v pořádku.

Přečetl jsem si pár knížek o sběratelích a chápu jejich vášeň. Sbírání aspekt narůstající hodnoty díla vyžaduje. Koupit za dvacet tisíc a za dvacet let prodat za tři milióny. V tom je přece ten fór. Třeba Banksy, který prodával svoje věci za šedesát dolarů s tím, že nikdo netušil, že to je skutečně jeho dílo. Nebo když před nějakou dobou objevili pravého Gauguina, který několik desetiletí zakrýval jakousi díru v kurníku. Humor k umění a sběratelství prostě patří”. Tak pravil Vladimir 518.