Ben Cristovao: Svoboda, kterou mi dává moje práce, je obrovská

Ben je šoumen. Kromě aury exoticky vypadající superstar s nesporným talentem disponuje humorem, který neustále balancuje na hraně korektnosti. Při nekončících gejzírech jeho reverzních fórů se často zalykáte smíchem a topíte v slzách. Přitom by mohl jen glosovat časté rasové výpady a plíživě si tak přikrmovat public relations na tom, že bezesporu žijeme v jedné z etnicky konzervativních zemí, bez ochoty sžívat se s lidmi jiné barvy pleti, náboženství nebo kontinentálního původu. Jenže to nedělá.

Kromě energie, kterou si začátkem roku dobil dvouměsíčním cestováním, je zjevné, že s každým jeho dalším pobytem kdekoliv jinde, se tříbí jeho světonázor.

V roce 2019 jsi hodně cestoval. Kam ses třeba podíval?
Začal jsem tím, že jsem si dal s rodinkou klidné Vánoce, protože jsem toho měl uplynulý rok opravdu hodně. Mám rád, když můžu změnit prostředí, mentalitu, hodnoty, odpočinout si od všeho co normálně dělám. Takže jsem si spontánně koupil letenku za kamarády do Sydney, protože jsem slyšel, že tam jsou neuvěřitelné oslavy Nového roku. Byli jsme přímo v Opeře, viděli úchvatný ohňostroj, užili si super party… pak jsem si ale řekl, no jo, vždyť je to kousek na Nový Zéland a odletěl jsem tam. Austrálie je taková jedovatá v podstatě cokoliv tam potkáš, tě může zabít. Takže na Zéland, pronajali jsme si auto a projeli celý sever. Všechny pláže, města, hory, všechno, co jsme stihli.

A bavilo?
No jasně. Ta volnost, že kamkoliv přijedeš, můžeš tam kempovat… Mají tam spoustu farmářských trhů, kde jsme vždycky koupili spoustu zeleniny a jenom jsme odpočívali a užívali si. Vzali jsme si ten největší obytný vůz a paní, která nám ho pronajímala se ptala, jestli s řízením takhle velkého auta, navíc s volantem vpravo máme nějakou zkušenost. Říkám, že samozřejmě, ale to jsem netušil, že kámoš, se kterým jsem tam byl, neumí řídit vůbec, dokonce nemá ani řidičák. Takže jsem se vždycky ráno probudil, on ještě spal, jenom jsem si promnul oči a vyrazil. Samozřejmě doprava a najednou proti mě obrovský kamion. Tak si v duchu říkám, že by mě zajímalo, kdy uhne. A pak mi to došlo!

To zní jako kombinace super dovolené se slušným zápřahem.
No, potom jsem přeletěl do Las Vegas (smích). Trochu jiný druh odpočinku. Bez komentáře. Vlastně jsem letěl do Kalifornie, tam jsem si půjčil auto a jel. Mám rád různé druhy odpočinku a tenhle je jeden z oblíbených, jen ty a prázdná dálnice. A dědovi, který už to nestihl, jsem slíbil, že se podívám do Grand Canyonu, tak to jsem musel splnit. Potom jsem jel za ségrou dolů do Los Angeles a tam jsem zůstal dva, tři týdny. Taky tam máme tréninková místa, je tam legalizovaná tráva a spousta veganských restaurací, vlastně je tam všechno, co potřebuju k životu.

A co muzika, pracuješ na ní i když cestuješ a odpočíváš?
Jo, vzal jsem si s sebou několik instrumentálek, které bylo třeba dopsat a teď to půjdeme nahrát. Ona to vlastně ani není práce. Vlastně jsem něco málo natočil už tam, hlavně vizuály, které potom chci použít do klipů.

Jsou to nahodilé věci, nebo máš dopředu daný nějaký koncept, kterého se držíš?
Něco má koncept. Třeba ten výlet do Grand Canyonu byl cílený. Druhý byl takový, že jsem vzal tři lidi, kteří žijí ve Venice Beach. Jednoho profesionálního skatera, potom jednoho kluka, co taky dělá jiu jitsu a občas se spolu pereme ve Venice na pláži a asi nejslavnější českou tanečnici světa, která udělala velkou kariéru právě v Los Angeles – Jaju Vaňkovou. Natočil jsem něco jako krátké dokumentární příběhy lidí, kteří jsou tam už nějakým způsobem zaběhlí a tím co je baví se tam dokážou v pohodě uživit, což je super. No a hodně jsem i psal. Vypnul jsem si už před hodně dlouhou dobou telefon, takže teď vůbec nevím, co se děje. Občas se úplně odstřihnout je nutnost. S managmentem jsme domluveni, že mám jednu kontaktní osobu, Katku, která, když to není opravdu důležité, tak mě s tím vůbec neotravuje. Mamka ví, že jsem v pořádku od mojí ségry… je to fakt očistná věc, je až neuvěřitelné, kolik jsem i díky tomu načerpal energie. Bez telefonu.

Je na tobě vidět, jak ti ta energie skoro stříká z uší. Jak dlouho to obvykle vydrží?
Víš co? Já jsem si vlastně uvědomil jednu důležitou věc. Že mi je relativně všechno jedno. Když ucítím, že energie začne ubývat, musí všechno stranou. Už jsem si dokonce do mého ročního kalendáře naistaloval pár takových měsíčních a dvouměsíčních děr, které zase můžu vyplnit tím, že někam odletím a odpojím se. Ne napořád, protože jsem samozřejmě vděčný za to, co se mi podařilo vybudovat a navíc si uvědomuju, že právě díky tomu mám možnost kdykoliv kamkoliv odcestovat a užít si toho pocitu, že nic nemusím a jenom se regeneruju a dobíjím. Nemusím řešit to, co lidi standardně řeší – kolik co stojí, jak se kam dostat, nic z toho. Svoboda, kterou mi dává moje práce, je obrovská.

V roce 2019 jsi zároveň vydal EP Kontakt. Proč ne celé album?
Nesedí mi formát velké desky. Vnímám album jako celek deseti, dvanácti songů, které dohromady mají nějakou ucelenou formu. Jenže já mám relativně rozpolcenou osobnost a docela komplikovaně hledám ve věcech smysl, obecně, a je pro mě těžké se držet jednoho žánru. To je dost důvodů proto, aby každý z mých projektů měl krátký formát. Nehledě na to, že já sám nerad poslouchám desky ve formátu alba. Poslední, co jsem doposlouchal byl snad Anderson .Paak a jeho Malibu. Snesu maximálně pět, šest songů v jednom tématu. Takže proto EP.

Je to i proto, že lidi dneska chtějí krátké desky?
Nepřemýšlím nad tím, co chtějí fanoušci. Spíš myslím tak, jestli jsem já sám schopen vyprodukovat.

Počkej, chceš mi říct, že vůbec nezohledňuješ co chtějí lidi?
Nějak se mi podařilo kolem sebe nashromáždit lidi, kteří mi věří v tom, že když něco udělám, bude to udržovat nějaký kvalitativní standard, na který jsou ode mě zvyklí a žánrově to neřeší.

Kolik procent z nich přijde a řekne, ten Ben se úplně posral?
Tak jasně, že dost…

A nijak to nereflektuješ?
To, jakým způsobem pracuju s muzikou jde právě přímo proti tomu, to nějak zohledňovat. Mám super producenty, se kterými dělám věci různých stylů a pak se stane, že komunita, která sleduje daný žánr řekne, hej, to je super hip hop, funk, cokoliv a kde je další track? No, a já udělám třeba kytarovou věc. Mám rád, když věci vznikají co nejvíc organicky, což je mimochodem teď i případ mojí kapely, se kterou jsem nadmíru spokojený a mám z ní ohromnou radost. Měl jsem v jeden moment dokonce pochybnosti o tom, jestli mě pořád baví zpívat, tak moc a tak často, žádný volný víkend, proč to dělám a tak. Jenže ta kapela se tak semkla a celé si to tak krásně sedlo, že jsme kolikrát měli jenom čistou radost z hraní a skoro nevnímali, že tam jsou lidi, pro které hrajeme. Jasně, že by nás mělo zajímat a měli bychom mít radost, že tam jsou, ale najednou byla ta chemie mezi námi důležitější. A to jsem se znovu zamiloval. Nehledě na to, že věci co hraje kapela, vždycky zní líp, než jak byly nahrané. Je to punk!

Dřív mi přišlo, že když jsme se bavili o projevech xenofobie a rasismu, hodně jsi to řešil a byl otrávený, teď mám pocit, že máš, lidově, ale výstižně řečeno, v píči.
Protože jsem si mezitím uvědomil, že tady být nemusím. Že tady nebudu, když mě to nebude bavit a taky tu nejsem. Uvědomění si faktu, jak jsem svobodný a nemusím některé věci dělat, pro mě bylo zásadní. Jediné, co totiž skutečně musím, je, dělat to, co mě baví. Je jedno, jestli to bude tady, nebo někde jinde na planetě. To je osvobozující a vneslo mi to neskutečný klid do duše. Proto jsem se sem těšil, těšil jsem se i za vámi. Říkal jsem si, ok, máme točit video, pojďme udělat něco, o čem si někdo možná řekne, hej, to už je moc. A to přesně chci slyšet, chci věci pořád posouvat, provokovat a myslím, že v tomhle duchu se ponese celý letošní rok.