Prago Union: Každý večer si říkám, že bych měl zvolnit. Občas se nemůžete změnit

Perpetuum Promile je album stejně opravdové, jako tak trochu chaotický rapový básník, co svou údernou brilantní lyrikou naprosto věrně reflektuje pendlování mezi barovou židlí a dětskou postýlkou. V jeho textech ve dle sebe tančí vlastní démoni, politici, ale i rappeři, co tak trošku zapomněli, že nežijí v Americe. I o tom je náš upřímný rozhovor, který vznikal pro hudební magazín Headliner. Nyní si ho můžete přečíst přímo na Bigg Maggu.

Když jsme se viděli naposledy, měl jste o dítě míň a pil jste Jamesona. Vypadá to, že za ty tři roky od vydání desky Smrt žije se toho dost změnilo…
No jo, další dítě, stěhování, ale jinak vlastně ani nic moc zásadního. Řekl bych, že všechno ostatní už dokonale reflektuje název alba. Trošku jsem se bál, aby nepůsobil jako pro Tři sestry, jenže na druhou stranu mi došlo, že poslední roky nevystihuje nic přesněji než právě Perpetuum promile. S pitím to bylo teď delší dobu dosti intenzivní, i když si myslím, že deska snad úplně alkáčská není.

Alkohol, toulání se městem a noční sbírání příběhů k vám ale tak nějak patří už od dob Chaozzu. Co se stalo, že popíjení nabralo na intenzitě?

Už je toho na mě občas hodně. S dětma je život strašnej hukot, zároveň se ale člověk nonstop snaží úplně neztratit tempo, kontakty a do toho ještě dělat desku. Když ke mně Jasmínka přiběhne ve chvíli, kdy tvořím beaty, tak dám uložit, vyřídím, co potřebuje, vrátím se a pokračuju. Jenže když dělám rapy, z poloviny je vymýšlím rovnou do mikrofonu, takže když vypadnu ze soustředění už se těžko dostávám zpátky. Bylo tedy jasný, že potřebuju vypadnout někam, kam za mnou děti nemůžou jen tak přiběhnout. Musel jsem tedy přesunout studio do maringotky, která stojí na zahradě u sousedky z baráku, kde jsme donedávna bydleli. Takže mám teď Strojovnu trošku dál, ale stejně jsem tam trávil naloženej každou volnou chvíli. Byla spousta nocí, kdy bylo nutný, abych vypnul a měl klid.

Takže se dá v nadsázce použít věta z nové desky „Když budu chtít jít někam, kde mě neznaj, tak půjdu domu”?

To je přesně narážka na všechny věci, o kterých mluvím. Doma totiž těžko vysvětlíš, že jít do baru souvisí s tvojí prací. Ale vědělo se, do čeho se se mnou jde. Myslím, že ani dítě nikoho nezmění, jen rozšíří činnosti, který musíš dělat, a ty už najednou nejsi ten nejdůležitější člověk. Všechno je dvojsečný. Aby děti byly v pohodě, musím jezdit na koncerty, tudíž musím udělat desku, na kterou potřebuju materiál. Takže to není tak, že bych na všechno kašlal a prostě si jel dál to svoje. Jenže ono je nakonec potřeba, abych si jel dál to svoje. Nechci jednou dopadnout tak, že ze sebe budu muset všechno nutit. Nejschůdnější cesta, jak uživit rodinu je, abych se nezměnil. Akorát je to teda vážně hukot, dokázat fungovat po všech stránkách. Večer, co večer si dokola říkám, že bych měl zvolnit, jenže tyhle slova u mě nic neznamenaj. Ještě nepřišel moment, abych se zklidnil, i když bych vlastně chtěl. Ono žít Perpetuum promile taky není úplně nejlevnější záležitost.

Tak to na jednu stranu můžete být rád, že na začátku roku zavřeli váš domovský Ghetta bar, kde víc než patnáct let často končily vaše večery a začínala rána. Dokonce jste na desku napsal i písničku na rozloučenou…

Taky si říkám, že si alespoň játra trošku odpočinou. Chodil jsem tam takovou dobu, že jsem na desku tu písničku prostě musel dát. Věděl jsem, že když otevřu dveře, domů půjdu až ráno. Takže je vlastně možná docela fajn, že už nemám bar, do kterýho by mě to táhlo den, co den, protože teď, jak jsem se přestěhoval, bych měl Ghettu jen po nuselských schodech nahoru, což by asi nedopadlo úplně dobře.

V létě jste prý oslavoval čtyřicítku s takovou vervou, že jste druhý den nedorazil na koncert. To se vám už dřív stávalo?

Popravdě se mi to stalo už po čtvrtý, ale za patnáct let Prago Union to zase není zas tak hrozný. Naštěstí to ale tenkrát vlastně nebyl tak úplně koncert, ale režisér Petr Zelenka jen neměl prachy na komparz a potřeboval do filmu natočit volební meeting, takže se vymyslelo, že uděláme v Brně koncerty zdarma a on pak použije do záběrů lidi, co se tam objeví. Nakonec ale vlastně vůbec nevadilo, že jsem nedorazil, jelikož lidi přišli i tak. Takže ve finále nebyl nikdo naštvanej.

Zajímavý je i příběh desky, kdy se probudíte z kómatu a musíte přijít na to, kdo jste, abyste se mohl změnit. Procházel jste si něčím podobným taky ve skutečném životě?
Je to sice už dávno, ale taky jsem si tím musel projít, sám sebe zase znova poskládat. Na desce jsem tedy věděl, o čem mluvím. Jde hlavně o to, že když se nepoznáš, tak se nikdy nezměníš. A i když při hledání skutečnosti, kdo vlastně jsi, často nezjistíš nic moc příjemnýho, musíš to udělat. Musíš všechny svoje démony vytáhnout na světlo, pořádně si je prohlídnout a mít je na očích. Jen tak jim jde totiž vzdorovat. Zastávám názor, že člověk se v průběhu života nijak zásadně nemění, ale může se naučit přestat bojovat se stránkama, který nemá rád. A to tím způsobem, že se obnaží, má je na paměti a zamezí, aby se mu nabourávaly do života nečekaným způsobem. Jenže ve skutečnosti se jich nezbaví, jen se s nima naučí pracovat, nechá je stát opodál. Jde o podobnej princip, jako když si budeš myslet, že neexistujou auta. Dřív nebo později tě nějaký přejede. Ty prostě musíš vzít na vědomí, že existujou, aby tě žádný z nich nesrazilo.

A jaké démony jste musel vytáhnout na světlo vy?

Jsou to desítky dílčích věcí, jako dávat prkýnko od záchodu dolu. Nejvíc jsem se ale musel naučit pracovat na trpělivosti a důslednosti. Jenže u mě je to pořád něco. Jak říkám, v mým životě se míchá drama s groteskou. Jde jen o to, jak se člověk rozhodne věci vnímat, jak je bude prožívat. Vždycky je potřeba udržet si nadhled, ať se děje, co se děje. Umět si ze života udělat grotesku, i když se nikdo nesměje.

To by ale bez hudby asi úplně jednoduše nešlo…

Hudba je moje terapie, znevšedňuje mi všední den, proto ji ještě pořád dělám. Jenom je hrozně důležitý zůstávat pravdivej sám k sobě, protože ty jsi, na rozdíl od všeho ostatního, to jediný, co tady ještě nebylo, ty jsi navíc. Proto by měl člověk dělat hudbu hlavně pro sebe, úplně nejpoctivější je při tvorbě ignorovat posluchače neříkat si, co by se lidem mohlo líbit, co se zrovna poslouchá a podle toho se podřizovat. Takhle se chová už tolik lidí, že by to bylo jenom nošení dříví do lesa.

Myslíte tedy, že tím, jak někteří rappeři v honbě za popularitou podřizují tvorbu zahraničním trendům, nějak tak zapomínají, kde žijí? Ten stav hrozně hezky vystihuje část vaší skladby: „Tady nejsi v Americe, tohle jsou Strašnice. Slyšel jsem tvý album a nevěděl ani v jakým je to jazyce.”

Je to teď trend. V Čilichili jsem dokonce nedávno četl článek, kde psal týpek úplně zcestný věci ve stylu, že správnej rap je jen ten, co se dělá v Americe. Podle mě je ale ukazatel správnýho rapu, když reflektuje realitu, realitu tady v Čechách, ne životy lidí v zahraničí. Nehledě na to, že ti, co se v Americe v klipech chlubí skvělejma autama, je mají dost často jenom půjčený.

No a není škoda, že právě kopírování zaoceánského zvuku a nicneříkající texty nahrazují sociální témata?

Je to velká škoda, ale nemůžu říct, že je to úplně špatně. Tenhle styl hudby si totiž našel svoje posluchače, takže asi nějaký smysl má, jen není vůbec blízký mýmu cítění věci, navíc ani ta pomalá elektronická muzika mě moc nerozpaluje. Mladý dneska už dávno nepotřebujou mudrování, ale nakopnout, aby měli energii do každodenního života. Že ten rap absolutně nereflektuje realitu je jim jedno, nikdo moc neřeší, že ti, co skládají texty o autech a penězích nic podobného ve skutečnosti nemají. Ale je to můj vkus, můj názor. Nikdy nechci sklouznout k tomu, abych jenom nadával, jak je všechno na hovno a dřív to bylo lepší. Vždyť rap je už třetí rok nejposlouchanější žánr na planetě, takže to asi funguje. Já budu ale dál dělat hudbu, jakou bych chtěl sám poslouchat.

Na Perpetuum Promile vcelku překvapivě experimentujete se zvukem. Zatímco texty jsou typická „pragovina” v tom nejlepším slova smyslu, hudba některých skladeb se posunula trošku jiným směrem, než na co jsme u vás zvyklí…

Je to tak, doufám, že se mi to daří. Mým dlouhodobým plánem je totiž muziku postupně zpřehledňovat. Vždycky jsem měl tendence cpát do ní pátý přes devátý. Teď mi jde o to, abych ji zjednodušil, ale ne na úkor její bohatosti. Vím, že moje texty jsou často náročný na poslech, takže mi jde o to, aby hudba fungovala, i když se někde pustí jen jako pozadí. A když se pak rozhodneš ji poslouchat pořádně, aby v ní bylo všechno to, co vždycky. Takže se rozhodně nebráním novým postupům, myslím, že například Slovesná kaše je progresivní new schoolová pecka. Ale třeba do trapu bych se nepustil, to už bych mohl dělat rovnou house music a bylo by to stejně prožitý. Já jsem hlavně rád, že někoho zajímá, co mám na srdci. Při psaní textů se pořád pochybuju a často si říkám, co já mám komu co vyprávět. Vždyť se na mě koukni, kdo já jsem, jenom zmatlanej týpek se třema dětma. Snažím se ale posouvat i texty, jen je u nich těžký definovat, v čem by se vlastně měly vyvíjet. Mám ale radost, že se mi tentokrát povedlo narvat na desku všechno, co jsem potřeboval, nezbyly žádný rýmy, co bych neměl kam upíchnout. Úplně jsem se vyprázdnil. Bál jsem se, že nebudu mít co říct a je z toho třiadvacet skladeb, i když ve výsledku je album časově kratší než Smrt žije. Každopádně texty jsou pro mě utrpení, zato u beatů si skvěle odpočinu.

Předpokládám, že většinu jste si jich dělal sám…

Na desce se nakonec objevil jen jeden od někoho jinýho. Novinka ale je, že jsem si album sám nemíchal, což je vlastně dobře, jelikož čistý ucho po měsících nahrávání je hodně důležitý. Míchal tedy Tomáš Sochůrek. On vlastně i mastroval všechny Prago desky, kromě první. Už na Smrt žije jsem mu dal možnost sáhnout i do jednotlivých vrstev skladeb, což se osvědčilo a hrálo to super, zvlášť zpěv. Takže tentokrát jsem se rozhodl, že mu desku nechám smíchat celou. Alespoň jsem měl o něco míň práce, a i zvukově je to lepší, protože je těžký nad albem sedět rok a pak ho ještě míchat.

Nejdřív to vypadalo, že na desce bude hostovat DJ Wich a Rest, pak Boy Wonder a Idea. Nakonec se tam nikdo z nich neobjevil. Co se stalo?

Skladbu s Restem a Wichem jsme plánovali udělat na Wichovu desku, na mojí měli být Boy Wonder, Idea a MC Gey. Jenže jsou to všechno úplný zevláci, vykašlali se na to a mě už nebavilo čekat a honit je. Nevím, co byl důvod, že mi nic neposlali, ale když už to začalo hořet, tak jsem ze dvou písniček, který měly být s hostovačkou udělal úplně něco jinýho, s jinou hudbou, v jiným pojetí. Věci, co jsem měl do skladeb připravený, jsem tam totiž chtěl dát. Nakonec to dopadlo dobře a já zjistil, že mi o kluky stejně šlo hlavně proto, že jsem měl u dvou písniček jenom nástřel a nevěděl, jak je dodělat. Takže jsem tak trošku spoléhal, že mi dají svoji sloku a skladby chytnou fazónu. Ale zvládlo se to i bez nich.

A jak to vlastně zvládáte bez DJe Mara, který už s vámi nehraje? Po těch letech, kdy jste byli sehraná dvojice ve všech směrech, bude asi pro DJe Ramela těžké ho nahradit…
Postrádám ho, vlastně ani nevím, jestli nahradit jde. Chybí mi strašně moc jak po řemeslný stránce, tak po lidský. Má teď ale jiný starosti, bude taky táta. Musel jsem se s jeho odchodem popasovat, ale nebudu lhát, je to pro mě stejnej pocit, jak po rozchodu s holkou. On totiž neznal skvěle jen mě, ale i písničky, dokázal dobře doplňovat a nemuseli jsme si nic vysvětlovat. Najít někoho, kdo skrečuje tak přesně a spolehlivě jako Maro, je prostě nemožný. I proto stejně dělal většinu skrečů na novou desku on. V naší republice nikoho podobnýho neznám. Ale objevil jsem DJe Ramela, což je v pohodě týpek, dobře se s ním spolupracuje, a třeba to časem dopiluje do Mara, ale to vlastně ani není potřeba. Nejdůležitější je, aby mi člověk seděl lidsky a zbytek se podá.

Jako jeden z mála úspěšných rapperů nepatříte do žádného labelu, stojíte spíš tak nějak všemu stranou. Platí ještě, že byste si uměl představit být členem Ty Nikdy?
Já byl takovej už od malička. Vlastně jsem nikdy nepatřil do žádný party, jen jednou, když jsem ji vedl. Spíš jsem si z každý bandy vždycky našel jednoho kámoše, to je moje povaha. Co se týká Ty Nikdy, baví mě, že dělají kvalitní věci, mají kvalitní MCs a Idea dokázal label udržet v chodu i v době, kdy by to mělo být teoreticky nemožný, aniž by museli dělat srágory. Stojí za obrovský uznání v dnešní době fungovat s dobrou muzikou takovou dobu.

A myslíte, že to zvládají ostatní labely? Co třeba srdce Bigg Bossu PSH. Dokážou podle vás i po letech produkovat kvalitní věci?
Já se musím přiznat, že to úplně nesleduju a ani jejich novou desku jsem vlastně neslyšel celou. Ale nemůžu proti nim říct nic, mají svoje posluchače, takže jejich hudba má určitě smysl. Myslím, že PSH si dokázali udržet svoji tvář, do který se během let vyformovali. I když už je to víc ta nová tvář, než ta z Repertoáru, která mě osobně byla mnohem bližší.

V období desky Repertoár, jste ještě pořád fungoval se skupinou Chaozz. Na Perpetuum promile najdeme i skladbu Průvan napsanou pro vaše vzpomínkové turné, na které jste se dali dohromady po šestnácti letech. Vím, že jste říkal, že nová deska připadá v úvahu pouze tehdy, když se do psaní skladeb zapojí všichni. Předpokládám, že se asi nic takového neděje…
Jasně, že neděje. Jenomže jsem si docela naběhnul, když jsem řekl, že když Fugaz nastoupí na protialkoholní léčení, budu uvažovat o tom, že desku uděláme, aniž by se na ni musel někdo z nich nějak výrazně podílet. No, chtěl jsem ho namotivovat, a nakonec to odnesu, protože co jsem slyšel, tak se fakt šel léčit. Je to ale dobře, protože tam už nšlo jen o toto nebylo jen o tom, že by hodně pil, ale spíš psycho a alkoholismus v tý nejryzejší podobě.

Oprášil jste i motiv “Save the music, ona za to nemůže” ze skladby, kterou jste napsal pro Headliner. Myslíte tedy, že hudba potřebuje zachránit?
Myslím, že potřebuje zachránit už dlouho, ale naštěstí jsou pořád lidi, co se o to snaží. Nějaká hudba tady bude vždycky, jen mi chybí taková, kterou by člověk mohl brát osobně. Což je ale asi daný internetem a tím, že dneska už můžou dělat hudbu úplně všichni. Stačí si jenom koupit program. Bohužel se tomu pak věnujou i lidi, co si jenom špatně vybrali koníček a mrhají svým časem i časem ostatních. Muziky je všude kolem spousta, ale objevit něco, co se ti bude líbit, chvíli zabere, na což nemají všichni náladu a já to chápu. Na lidi se dneska kladou vysoký nároky, najít si čas na hledání kapel a pak shánění jejich hudby, to už dneska dělají jenom ti, co muzikou žijí. Ostatní prostě poslouchají, co jim pustí v rádiu, což není úplně nejlepší varianta. Myslím, že by měli jít příkladem lidi z kapel, protože to je asi jediná věc, která se dá dělat.

A co myslíte, že by se dalo dělat se současnou politickou situací, která vám evidentně leží hodně v žaludku, když vás dohnala až k napsání skladby Zastavit stát, kde se otíráte i o Andreje Babiše?
O Babišovi je tam sice zmínka, ale beru to spíš jako vyjádření se k politikům všeobecně, poukázání na jejich užitečnost a potřebnost, která je dost diskutabilní. Myslím, že by všichni politici mohli ze dne na den zmizet, podle mě by se vůbec nic nestalo, lidi mají vlastních starostí dost a všechno by fungovalo jako doteď, spíš líp. Politici prostě jen komplikujou lidem život. No a Babiš? Ten by sice byl rád ten největší, ale je jenom jedním z těch, jejichž chování mi přijde směšný, absurdní a mimo svět, kterej chtějí ovládat. Kdyby tohle někdo předváděl v hospodě, tak dostane okamžitě do držky. Mně ale rozhodně nenaserou, negativní emoce totiž škodí jenom tomu, kdo ji cítí, ne tomu, vůči komu ji cítí.