Nik Tendo blouzní ve Fatamorganě. Nové album padá na textech a pravdivosti
Label Milion+ čeří už několikátým rokem vody českého hip hopu a všem, kteří žili v představách, že český rapper je námezdní umělec, jenž dře bídu s nouzí, ukázali, že i u nás se to dá dělat ve velkém. Album Fatamorgana od stálice Nik Tenda je dalším důkazem o jejich síle na scéně.
Soustředit se plně na dlouhohrající produkt od rappera, který za posledních pár let tolikrát releasoval a účastnil se všemožných kolaborací, který patří do nejaktivnější party současného českého trapu, je trochu obtížné. Stejně obtížné je také v době, kdy vyšly například sólovka Icy-Lho a nahrávka Autotune AF 2 od Labella, hledat na této desce nějaké vyšší kvality textové. Na textech myslím totiž celé album padá.
Nik Tendo, vlastním jménem Dominik Citta, je o dva roky mladší kluk ze stejného města jako já. Pardubicím, kde mají M+ zároveň svůj hub, ze kterého celé své impérium řídí, se dá jen těžko věřit inzerovaný status trap-townu, v němž je v každé domácnosti večer na stole lajna koksu a místo mléka se ráno rozváží Xanax. Nik Tendo údajně tráví ve své fatamorgáně většinu času. A přiznávám, že i já se při prvních čtyřech verších otevírací písně alba „Je šest ráno a my jsme vzhůru / Vášeň je silnější než rozum / A můj mood, dělat love, jebat kurvy / O to tady jde, o tom kurva život je“ musel ujistit, jestli náhodou neblouzním.
Nik Tendo – Fatamorgana (Milion+, 2019)
Poloha, se kterou vstupují členové M+ na scénu, tedy facetatts, grillz, západní drogová estetika, samozřejmě k dnešní populární podobě hip hopu patří. Na to už si zvykly i nejzarputilejší, povětšinou stařecké, hlasy odporu. Jak jsem ale uváděl na začátku – za letošní rok tu máme několik důkazů, že trap-life se dá žít mnohem autentičtěji. Bohužel pravdivost z Nik Tendových produktů necítím.
A to, že si osvojil roli vlající mátohy, jejíž flow se ztrácí v překrouceném autotunu, po vzoru některých jeho amerických, mnohem slavnějších kolegů, necením. Nik Tendo sám v rozhovorech působí, stejně jako v textech, krajně neautenticky. Jeho vtipná a poměrně důsledná povaha se ale odhaluje v YouTube vlogu M+, prostřednictvím kterého na kanále M+ sdílí s fanoušky podrobnosti a záběry ze zákulisí turné a koncertů.
Vynikající je společná věc s hlavou labelu Yzomandiasem s názvem Mood, ve kterém Yzomandias dokládá, že je po právu vůdcem smečky. Nik Tendovi bohužel v některých pasážích celého alba není plně rozumět. Obsahově mi nepřipadají texty úplně zajímavě naplněné, zejména z důvodu, že Nik Tendo nejčastěji rapuje o sobě. Obrazy plné doublecapů, drog, moneymakingu, mrdání hoes po chvilce působí monotematicky a po několika tracích vyloženě nudí.
Nik Tendo. Kredit: Milion+
Na pár velice vtipných míst tu narazíme – Fenomén Svarta Jump konečně dosáhl, přes všechny více či méně úspěšné pokusy, svého důstojného zpracování, a to hned na několika místech. Svartovskému tématu kraluje píseň Jump. Elementární klukovskou blbost neznámého muže skákajícího ze střechy garáží na protější strom, která se díky komentáři kameramana stala legendárním virálem, servíruje posluchačům s naprostou samozřejmostí. Takovou, jaká předpokládá absolutní znalost největšího bizáru, který se na sítích v našich dnech objevuje. Tahle drzost se mi líbí
Track Když prší, tak leje, ve kterém se s autotunem šetřilo, přináší niterný, možná až sebezpytný pohled, který v kontextu ostatních písní trochu zapadá. Odhaluje pro mě rozhodně zajímavější stránku Nik Tendovy osobnosti, kterou projektuje do tvorby. Tenhle pocit se mi vrací i u popově laděné písně Sex, hudba, drogy, která se po prvních několika bars změní v poměrně razantní moralitu o nástrahách chlastání.
Nik Tendo. Foto: YouTube
Na textech mě pobavila nejvíc práce s popkulturními referencemi (již zmíněný Svarta, Dlouhá noc nebo Yzomandiasovo reflektování vlastních starších textů). Hudebně je album zlatým středem produkce labelu M+. Beaty z produkce KONEX a SAIN se upínají spíše k takové té oldschoolem šmrncnuté trapové vizi ve stylu Triple 6 Mafia. A některé jsou díky použití živých nástrojů neskutečně organické.
Cover art, který se vztahuje k retro pojetí interpretace vjemů, jako jsou fatamorgána nebo halucinace, se opravdu povedl. Je jednoduchý, výstižný a vtipný. Album má délku úměrnou svému obsahovému sdělení. Závěrem lze říct, že album není něčím, co by v kontextu současné scény zásadně vystupovalo do popředí, evidentně se ale nejedná ani o úplně nahodilý produkt do počtu. Je za ním vidět námaha a dlouhá práce, i když výsledek je prostě padesát na padesát.