Kmeny a 17. listopad: Underground byl společenství invalidních sourozenců

Underground – jediné slovo, vábivé, tajemné, přitom významů v sobě nese víc než dost, a jak se ukáže, vždy nějakým způsobem odráželo svou dobu. Nám jde ovšem o ten náš underground, dříve zatracovaný a pronásledovaný, dnes naopak uznávaný a ceněný. Aniž bychom si jej chtěli jakkoli idealizovat, tvořil výrazný protipól bolševického normalizačního marasmu 70. a 80. let – není tedy divu, že tak moc ležel tehdejším mocipánům v žaludku. Však mu také pěkně zatápěli, ale zlikvidovat se jim ho nepodařilo. Naštěstí.

Rodina Němcových s přáteli v bytě v Ječné (Praha 1974, foto: Ondřej Němec)

Jak už to bývá, ze společenství, označovaného kdysi jeho likvidátory (ale bohužel i částí disentu) za žumpu, se dnes stal studovaný fenomén, píší se o něm studie, točí filmy, prostě klasický paradox. Naštěstí pro underground samotný jej žádná z těch učených prací nepoznamenala ani nezprofanovala – zkrátka, nestalo se z něj pár suchých vět v učebnici dějepisu. Naopak, je stále živoucí, stále inspirující. Dnes už to sice není na kriminál, ale tlaky, jimž je třeba čelit, trvají. Jen mají jiný, už ne tak komisně střižený kabátek. Na to je dobré nezapomínat při uvažování o undergroundu, jeho minulosti, ale i současnosti, a doufejme i budoucnosti.

Jak mi v roce 1997 při natáčení televizního cyklu Alternativní kultura řekl americký sociolog a lingvista Noam Chomsky: „Ve skutečnosti existují dobré důvody očekávat, že čím se společnosti budou stávat svobodnějšími, odvětví, která budou privilegovaná, budou mít větší zájem na ovládání myšlení. Když můžete ovládat lidi pod hrozbou mučírny, nezáleží moc na tom, co si myslí. Pokud jste ale na druhé straně přišli o oprávnění lidi nahánět, na tom, co si myslí, záleží hodně. A zcela obecně, čím se společnosti stávají svobodnějšími a demokratičtějšími, poroste propaganda, ovládání myšlení, reklama a tak dál, protože lidi je třeba udržet pod kontrolou. Když to nejde silou, jde to pomocí názorů.“

Pokud jde o termín samotný, jde samozřejmě pouze o jedno z mnoha označení, stejně tak bychom mohli uvádět další synonyma: druhá kultura, kontrakultura, disent či prostě hájemství outsiderů – anebo, jako v Bondyho románu, společenství invalidních sourozenců. Držme se ale undergroundu… Termín jako takový byl nejspíše poprvé použit v roce 1957 v souvislosti s undergroundovým filmem ve Spojených státech, s lidmi, jako byli například Andy Warhol, Jonas Mekas, Stan Brakhage či Jack Smith, a popisoval jejich postavení a postoj vůči oficiální kultuře, vůči oficiální kritice, vůči oficiálním médiím. Nás ovšem bude zajímat až následné použití pojmu underground. Když byl věčný experimentátor Marcel Duchamp při přednášce ve Philadelphii.

Václav Havel a Pavel Landovský, silvestr 1976, foto: Ondřej Němec

v roce 1965 dotázán na postavení moderního umělce, odpověděl: „Velký umělec zítřka půjde do podzemí.“ Tedy, v angličtině, do undergroundu. Samozřejmě nemyslel podzemí doslova, ilegální existenci s nutnou konspirací, utajením, skrytými kódy a podobně, nýbrž spíše bytí a tvoření na okraji společnosti, na okraji jejího zájmu – i když, kdo ví… Ostatně, Jindřich Chalupecký v souvislosti s Duchampovým výrokem poznamenal, že „tento underground není samozřejmě nikde ve světě, je zase jen v člověku“. To je důležitý moment: každý si své meze musí vykolíkovat sám. K této odpovědi i ke všemu, co každému asociuje ilegalita, se ještě vrátíme.

Těžko říct, co měli na mysli autoři označení undergroundová muzika – podezírám je z toho, že pocházeli spíše z marketingových oddělení velkých gramofonových firem, mohli to však být i žurnalisté, ti si v podobných chytlavých nálepkách vždy libovali –, v každém případě se však toto označení v druhé polovině šedesátých let rychle rozšířilo. Skrývaly se pod ním kapely, které hrály jinou hudbu, než jaká kralovala v žebříčcích pop-music, ovšem ne vždy tak úplně jinou. Byli tehdejší západní „undergroundoví“ umělci vystavováni nějakému pronásledování?

Ano i ne. O šikaně, buzeraci by mohli vyprávět třeba newyorští The Fugs, kterým byla (nejen) FBI v patách, kteří měli problémy s pronájmem sálů, kdy místní úřady zakazovaly opětovná vystoupení, měli odposlouchávané telefony, stále však mohli hrát a stále jim vycházely desky, samozřejmě u velké firmy. Tím ovšem v žádném případě nechci jakkoli bagatelizovat jejich problémy a boj, kdy různé instituce, Jirousovými slovy establishment, jen čekaly, kdy je budou moci odsoudit a zavřít. Ostatně, stačí si přečíst paměti kapelníka The Fugs a básníka Eda Sanderse Fug You!, tam je toho o potírání nepohodlných umělců a aktivistů požehnaně.

Egon Bondy a Svatý Vincent na Malostranském náměstí, Praha 1985, Foto: Pablo de Sax

Takoví MC 5 si v domovském Detroitu užili policejní šikany až až, v Ann Arbor byli například v roce 1968 zatčeni pro „rušení pořádku“, jež spočívalo v koncertu zdarma v městském parku, jejich manažer John Sinclair skončil po vyprovokovaném marihuanovém zatčení v kriminále. Však také napsal v jednom ze svých početných sloupků: „Všechny tyhle hovadiny byly naprosto zbytečné – my jsme si prostě chtěli jenom dělat to naše, aby to s námi mohli provozovat i jiní, policie tohle ovšem nemohla dopustit, aniž by se nepokusila všechny nás nějak podusit…“ Slova, která bychom klidně mohli číst i u Jirouse v souvislosti s Plastiky a celým naším undergroundem.

Vratislav Brabenec před koncertem Plastic People of the Universe. Jak bude po smrti (pocta Ladislavu Klímovi), Nová Víska u Chomutova 1979, foto Ondřej Němec

A jak tomu bylo na Východě? Přesněji řečeno, u nás? Při vší úctě k výchozím pozicím západních umělců, ale i k výsledkům, kterých dosáhli hlavně američtí undergroundoví umělci, je třeba říci, že o skutečný underground, o skutečné podzemí vlastně nešlo. Bylo to spíše jen vyjádření pocitů, jaké tito tvůrci měli ve vztahu k většinové kultuře a společnosti. Oproti tomu právě v prostředí reálného socialismu, především za přítomnosti všemocné tajné policie, šlo o skutečný underground, tedy o podzemí. Tady je na místě zmínit se o aktivitách Egona Bondyho, Honzy Krejcarové, Vladimíra Boudníka, Bohumila Hrabala a dalších, kteří na přelomu 40. a 50. let žili a také tvořili přesně v intencích pozdějšího undergroundu, jen tomu tak neříkali.

První u nás začal používat termín underground Ivan Martin Jirous, a to zvláště ve svém stěžejním a dodnes aktuálním textu Zpráva o třetím českém hudebním obrození z února 1975. Jirous v něm kromě sumarizujícího pohledu na domácí rockovou a vlastně i celou kulturní scénu především formuloval postoj umělce, který si nechce zadat se všekontrolující mocí, chce tvořit zcela po svém, držet se pouze vlastních estetických měřítek. I. M. Jirous píše: „Nic z toho, co děláme, se nositelům oficiální kultury nemůže líbit, protože je to nepoužitelné k vytváření dojmu, že věci jsou v pořádku. Věci totiž nejsou v pořádku. Neexistuje v lidských dějinách období, které by bylo bezezbytku obdobím šťastným, a skuteční umělci byli vždycky ti, kteří upozorňovali na to, že věci v pořádku nejsou.

Proto je jedním z výsostných znaků umění vytváření neklidu. Cílem undergroundu na Západě je přímo destrukce establishmentu. Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude naprosto nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče. Ale která zbaví ty, kdo se k ní budou chtít připojit, skepse, že se nedá nic dělat, a ukáže jim, že se toho dá udělat mnoho, když ti, kdo to dělají, chtějí málo pro sebe a víc pro druhé. Jedině tak se dají důstojně přežít zbývající léta života, která čekají nás všechny, kdo souhlasí se slovy táborského chiliasty Martina Húsky: ,Člověk věrný jest cennější než jakákoliv svátost.‘.“

Jiří Kabeš před koncertem Plastic People of the Universe. Jak bude po smrti (pocta Ladislavu Klímovi), Nová Víska u Chomutova 1979, foto: Ondřej Němec

Psal jsem již o ilegalitě, nyní je načase ji znovu připomenout – kvůli neustálému fízlování umělci, o nichž Jirous psal, tedy nejen muzikanti, ale také básníci, výtvarníci a další, ovšem i lidé, kteří sice neměli puzení vyjadřovat se tvůrčím způsobem, jen chtěli žít po svém, skutečně přecházeli do podzemí, akce probíhaly v utajení, za neustálé konspirace. I tak jich řada skončila v kriminále, to je ale dostatečně známá kapitola. Kolem základního „jirousovského“ jádra se vytvářely další skupiny, jak mi o tom v rozhovoru z roku 1998, pořízeném pro již zmíněný dokument Alternativní kultura, vyprávěl Jirous.

Potvrdil to v něm i básník a filozof Egon Bondy: „Tenkrát to bylo spontánní, rozlítlo se to velice rychle a prakticky to bylo masové zázemí, masové hnutí, ten underground. A velmi rychle, během několika málo let se to skutečně pozvěrchalo, že byla zachvácená celá republika, a establishment, jak známo, jímala hrůza, a taky reagoval tenkrát v tom roce 1976 naprosto zuřivým způsobem. A tím se stal underground ještě populárnějším. Underground, to byli všechno kluci od lopaty, kteří už nemohli sociálně klesnout níž, neměli co ztratit. Takže ti se ničeho nebáli. Underground jsem chápal v pravém slova smyslu, jako podzemí. Jako důležitou podzemní aktivitu. Subversivní podzemní aktivitu.“

Básník a zakladatel kapely DG 307 Pavel Zajíček doplnil: „Vznikal tam jakýsi pocit hledání, mluvíme o čase naprosté pustiny zde. A v mých básních z té doby je cítit, že tam bylo jakési vymezení se vůči světu, takovému, jaký byl – ale ne s potřebou hledání nějakého východiska nějak jej měnit, spíš k poznání toho, co je za tou kulisou, tam se totiž odehrával úplně jiný svět. Tušil jsem, že je možné být sám sebou, že ty vnější podmínky jsou samozřejmě důležité, všechno ale stejně začíná od člověka samotného. Potřeba vnitřní svobody, kdy člověk nežádá nikoho o nic, kdy to prostě dělá.“

Ivan M. Jirous, Dana Němcová a Eugen Brikcius, červen 1974, foto: Ondřej Němec

Důležité je ovšem připomenout jedno – sám Jirous byl silně alergický na to, pokud jej někdo označoval za bojovníka za naši svobodu, za lidská práva, a děkoval mu za to, co vykonal pro náš národ. S rázností sobě vlastní odpovídal: „Já jsem bojoval sám za sebe a nebojoval jsem za žádný vaše lidský práva, každej si musí bojovat za svý práva. Seru vám na vaši svobodu, já jsem bojoval za tu svoji.“ A měl pravdu, protože pokud se o ni člověk nepřičiní sám, vlastně si ji nezaslouží. Svoboda byla důležitá i pro druhou generaci undergroundu.

Jak mi řekl Filip Topol: „Underground je podle mě životní styl, ve kterém může být i netvůrčí člověk. Je to postoj, velice subjektivní, jedince ke svému okolí a ke světu. A název sám o sobě vyjadřuje to dobrovolné podzemí – jestli se totiž někdo nutí do undergroundu, jako někam zalézt, tak to je mi spíš líto toho člověka. Myslím, že by to vše mělo vznikat z niterné potřeby toho jednoho člověka vybrat si, schovat se. Já jsem se v undergroundu cítil moc fajn a vyhovuje mi to, mám pocit velké vnitřní svobody.

A také takové té osobní imunity tou dobrovolností sejít dolů, protože mám čisté svědomí, a pokud tam někdo za mnou bude chtít a přesvědčovat mě, že to je nesmysl, že takhle zalézat do ulity nesmím, že jsem veřejně činný a mám se vyslovovat k určitým otázkám a tak dál, tak řeknu, že já v té ulitě dejme tomu jsem, ale pouze ve svém vnitřním životě. Ale jakmile ucítím, že se na něco zlobím nebo něco na mě, něco mě týrá nebo mám kvůli něčemu potřebu něco říct, tak to samozřejmě udělám, ale to je právě ta svoboda, že nejsem ničím vázanej.

Z natáčení filmu Vratislava Brabence a Tomáše Lišky na skládce v Horních Počernicích, Jiří Němec, za ním Milan Hlavsa, foto Ondřej Němec

Jsem tady, tak bych to měl udělat. Svoboda v tom, že se nenechám od někoho dokopat k něčemu, co bych měl z nějakého vnitřního přesvědčení udělat. A underground, tak jak ho vnímám, je svoboda.“ Popisovat zde všechny aktivity, které tehdy v našem undergroundu vznikaly, by zabralo hodně místa, tedy jen obecně: všechny měly společného jmenovatele, již zmiňovanou svobodu, a to nejen tvořit podle svých představ, muziku, literaturu, malování, ale i podle svých představ žít. Vydávaly se samizdaty, sborníky poezie, vycházelo Vokno, pořádaly se koncerty, především na soukromých chalupách, „barácích“, jak se říkalo. Nebylo jich málo, ovšem estébáci jich řadu zlikvidovali, podpálili, nařídili vyvlastnit, zdemolovat.

Bylo toho málo, co underground podnikal? Rozhodně ne, a režim to moc dobře cítil. A proč nepřipomenout Burroughsovu větu o tom, že stačí jedna součástka, která nezapadne, a může pokazit celý stroj. Zajímavé ovšem je, že ač tohle všechno vnímaly mocenské struktury jako politickou záležitost, jako „politický odboj“, Jirous, a nejen on, ale i třeba Mejla Hlavsa to mnohokrát zdůrazňovali, sám underground, eventuálně Plastici, se o politiku nestaral. Chtěli si prostě žít po svém, dělat si své věci…„My jsme nikdy nebyli disidenti, nikdy jsme nechtěli bejt politici,“ řekl mi Jirous v roce 1998, „my jsme jenom chtěli žít paralelně. Proto jsem razil ten termín druhá kultura. Říkal jsem, nechte nás žít, po svém, my se nikam necpeme, nechceme zbohatnout, budeme se živit uklízením, topením nebo čímkoli, ale nevšímejte si nás a my vás taky necháme na pokoji. My jsme nedělali žádnej odboj proti někomu.“

Ovšem v podmínkách bolševické totality je i toto podezřelé, a tak se z undergroundu stalo politikum. Jinak to ale, a Jirous si to jistě uvědomoval, ani dopadnout nemohlo. A signifikantní jistě je, že právě z řad undergroundu pocházelo mnoho signatářů Charty 77, a stejně tak je signifikantní, že právě underground to odnášel daleko víc než pražští intelektuálové – čímž nijak nesnižuji jejich zásluhy, jen konstatuji. A ještě něco: rovněž je signifikantní, že po listopadu se underground, až na pár výjimek, nebil v prsa a nežádal si metály ani teplá místečka. To čekalo na jiné…

Po listopadu – u jehož kořenů stál zcela jistě i náš underground – se něco samozřejmě změnilo, jak ale bylo řečeno na samém úvodu, podmínky pro „přechod do podzemí“, tentokráte naštěstí opět spíše v přeneseném slova smyslu, trvají. A je zajímavé srovnat Jirousova slova z let 1998 a 2009. Sám mi totiž při natáčení televizního pořadu 13. komnata řekl, že v boji s tímto novým režimem, novými tlaky médií, konzumu a reklamy, vlastně prohrál. Což ovšem není kapitulace, pouze konstatování. Koneckonců, on si svůj zápas o osobní svobodu vybojoval, a se ctí. Nyní ať bojují další, mladší…

Jak říká literární historik Martin Machovec, inspiraci rozhodně mají: „Osobně považuji za jednu z nejcennějších věcí to, že ty původní undergroundové věci mohly inspirovat k tomu, aby lidé nepropadali zoufalství, když nemají nebo nenacházejí uplatnění, že je vždycky možné nějakým způsobem žít v menším společenství a člověk nemusí nutně usilovat o to, aby začal dělat kariéru v té či oné oblasti umění, literatury nebo jakékoli jiné činnosti, a může vidět, že existuje i jiný, v uvozovkách alternativní způsob tvorby, anebo nakonec i existence.“