Noví Prago Union jsou tvrdošíjně nemoderní. Kato si nasadil bláznovský klobouk

Perpetuum promile, jak již název napovídá, se z většiny tematicky věnuje vztahu hlavního protagonisty – rappera Kata (Adama Svatoše) k alkoholu a mnohdy nezřízenému životu umělce, který osciluje mezi tvůrčím záchvěvem a kalbou. Zdá se mi, že rok 2019 je tak nějak ve znamení starých matadorů českého hip hopu, kteří už si neberou k srdcím nic jiného, než dát vědět, že jsou, že existují a stále tvoří. A to přece někdy úplně stačí.



Album není v rámci hudební kariéry Kata a Prago Union žádným zásadně zlomovým produktem a přijde mi, že je jakýmsi pokračováním desky Smrt žije, tedy více osobní zpovědí než nahrávkou s vyšší hudební nebo komerční ambicí. Opět se vracím k postavě plukovníka Megalrogova, který tvrdošíjně odmítá jakékoli moderní uspořádání čehokoli a lpí na starých tradičních přístupech – takovou pozici zaujímají i Prago. Vůbec se totiž nesnaží zapadnout do dnešních hiphopových trendů, světa trapu a od svých zavedených forem, které posluchači milují od desky HDP, nikam neustupují. Ve dvou úvodních tracích je tento moment myslím čitelný nejvíce.


Texty na albu jsou opět velmi zábavné. Nejvíc mi uhranula skladba Multižánrovej anděl nesoucí se na vlnách oldschoolového boombapu, kde Kato, se sykotem páry vycházející z nuselského potrubí, personifikuje rozličné hudební žánry a šuplíčky. Na albu, které má přes hodinu, se Kato několikrát vrací k tomu, že má, kromě spousty jiných problémů, také trable se zuby (ale že mu to vlastně nevadí, což opět krásně zapadá do konceptu desky). Změnu ve svém vokálním přednesu prodělal už ale před drahnou dobou, takže nejde o žádnou novinku, a posluchači tak dostanou klasickou dávku syčení, které se příjemně prolíná s lo-fi praskotem v samplech.

Hudebně se nahrávka obrací k tradičním hiphopovým trendům. Jazzové groovy, ducking, samply ze zlatého fondu české kinematografie – ano, je to tvrdošíjně nemoderní, ale takoví už fotříci bývají.
 
Časová stopáž hodina deset minut je v rámci alba rappera, jehož flow a výrazové prvky jsou sice velice zajímavé a originální, nicméně se v jednotlivých tracích nijak zásadně neliší, trochu na hranici stravitelnosti.


Textová složka Perpetuum promile zůstává také ve veršotepcově šuplíku zlatého standardu – slovní spojení jako „pás soudnosti“ nebo pasáž „a všechno je skvělé / jakmile to ale začne připomínat ska / pak skáknem radši nahoru / protože to zachrání jen dechovka“ jsem si se smíchem užíval. Jinak je tomu tak, jsme u Prago Union zvyklí – Kato servíruje příběhy a situace vodopádem slov a přechází z pozice nakalenýho pardála, kterému se v Nuslích po desáté večer raději vyhnete, do role odrostlého kluka, jemuž vynadá paní z cukrárny, když na ni přes sklo dělá obličeje.

Nezanedbatelnou složkou, která se objevila také na předchozím albu Smrt, je „otcovská píseň“. V ní Adam Svatoš skrze rapový text promlouvá ke svým malým dcerám, které také v intru a závěru účinkují. Takový počin může působit trochu pateticky, nicméně v kontextu ostatních 22 skladeb je písní autentickou a spolu s nimi vytváří pro mě asi zásadní dojem z celé desky – je to prostě osobní zápisník, deník, do kterého si Kato napíše, co se mu zrovna líbí, a následně obsah interpretuje s oním „Abrhámovým kloboukem“ na hlavě. 



Je škoda, že ač Kato inzeroval, že nepůjde o „alkáčskou“ desku ve střihu Tří sester (viz článek Honzy Vedrala z 20. 9. v Biggmaggu), výsledek tak trochu působí. I přestože jsem se snažil krotit svůj restriktivní náhled člověka, jenž se prozatím úspěšně vyvázal ze spárů démona alkoholu, připadalo mi při prvním poslechu, že písní o pití, chlastu, chlastání, pivu, barech, nonstopech a kocovinách je tam víc než na dvou deskách devadesátkových Orlíků.

Já vím, že o tom rapoval vždycky a že o tom rapuje spousty jiných, mám ale pocit, že se v textech dopustil určité explicitnosti a z obrazů, které, stále brilantně, střídá téměř každým slovem, se tak vytratila tajemnost prochozených nocí, kterou jsem vždy u Prago oceňoval. 
Píseň Průvan, kterou Kato rapuje ve společnosti svých kumpánů z legendární crew Chaozz, byla zveřejněna už vloni a funguje dobře i v konceptu Perpetuum Promile.

Obsahově i náladou mi připomněla některé písně z nejnovější desky PSH.
 
Perpeetum promile je ze všeho nejvíc důstojnou osobní výpovědí Kata. Někteří by mohli namítnout, že mu v rámci žánru a aktuálnosti zvuku „ujel vlak“, nicméně si nemyslím, že by měl Kato v úmyslu do nějakého vlaku vůbec nastupovat.


Rap dnes a tehdy je oddělený svět. To ilustruje i můj osobní zážitek s Katem:
Po nějakém z hromady koncertů, které jsem s dalšími přáteli rappery za posledních pár let absolvoval, se naše parta sešla v jednom nuselském nonstopu. K nelibosti obsluhy, která poslouchala z jukeboxu Mešitu, jsme seděli v kruhu na zemi a různě se po sobě povalovali. Vedle sebe jsem měl Násilníka a také tehdy novou crew Hyenxxx.

Ve chvíli, kdy to vypadalo, že osazenstvo baru společně s obsluhou vezme židle a rozláme je o nás, vešel do baru Kato. 
Koupil si pivo, v jukeboxu pustil desku HDP a začal hrát (sám se sebou) šipky. Bylo mi divné, že přišel do baru a pustil si svoje písně v jukeboxu (ne že by mi to po Mešitě vadilo), nicméně o naši rozjuchanou rap-partičku ani pohledem nezavadil. 
Proč taky, prostě šipky, vole.


Jinak je tomu tak, jsme u Prago Union zvyklí – Kato servíruje příběhy a situace vodopádem slov a přechází z pozice nakalenýho pardála, kterému se v Nuslích po desáté večer raději vyhnete, do role odrostlého kluka, jemuž vynadá paní z cukrárny, když na ni přes sklo dělá obličeje. Nezanedbatelnou složkou, která se objevila také na předchozím albu Smrt, je „otcovská píseň“. V ní Adam Svatoš skrze rapový text promlouvá ke svým malým dcerám, které také v intru a závěru účinkují.

Takový počin může působit trochu pateticky, nicméně v kontextu ostatních 22 skladeb je písní autentickou a spolu s nimi vytváří pro mě asi zásadní dojem z celé desky – je to prostě osobní zápisník, deník, do kterého si Kato napíše, co se mu zrovna líbí, a následně obsah interpretuje s oním „Abrhámovým kloboukem“ na hlavě. 

Je škoda, že ač Kato inzeroval, že nepůjde o „alkáčskou“ desku ve střihu Tří sester, výsledek tak trochu působí.

I přestože jsem se snažil krotit svůj restriktivní náhled člověka, jenž se prozatím úspěšně vyvázal ze spárů démona alkoholu, připadalo mi při prvním poslechu, že písní o pití, chlastu, chlastání, pivu, barech, nonstopech a kocovinách je tam víc než na dvou deskách devadesátkových Orlíků. Já vím, že o tom rapoval vždycky a že o tom rapuje spousty jiných, mám ale pocit, že se v textech dopustil určité explicitnosti a z obrazů, které, stále brilantně, střídá téměř každým slovem, se tak vytratila tajemnost prochozených nocí, kterou jsem vždy u Prago oceňoval.

Píseň Průvan, kterou Kato rapuje ve společnosti svých kumpánů z legendární crew Chaozz, byla zveřejněna už vloni a funguje dobře i v konceptu Perpetuum Promile. Obsahově i náladou mi připomněla některé písně z nejnovější desky PSH.

Perpeetum promile je ze všeho nejvíc důstojnou osobní výpovědí Kata. Někteří by mohli namítnout, že mu v rámci žánru a aktuálnosti zvuku „ujel vlak“, nicméně si nemyslím, že by měl Kato v úmyslu do nějakého vlaku vůbec nastupovat. 
Rap dnes a tehdy je oddělený svět. To ilustruje i můj osobní zážitek s Katem:
Po nějakém z hromady koncertů, které jsem s dalšími přáteli rappery za posledních pár let absolvoval, se naše parta sešla v jednom nuselském nonstopu.

K nelibosti obsluhy, která poslouchala z jukeboxu Mešitu, jsme seděli v kruhu na zemi a různě se po sobě povalovali. Vedle sebe jsem měl Násilníka a také tehdy novou crew Hyenxxx. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že osazenstvo baru společně s obsluhou vezme židle a rozláme je o nás, vešel do baru Kato. 
Koupil si pivo, v jukeboxu pustil desku HDP a začal hrát (sám se sebou) šipky. Bylo mi divné, že přišel do baru a pustil si svoje písně v jukeboxu (ne že by mi to po Mešitě vadilo), nicméně o naši rozjuchanou rap-partičku ani pohledem nezavadil. 
Proč taky, prostě šipky, vole.