Jak se baví lidi z kanclů? Courtney Barnett rozněžnila i krysu z kanálu

Když jsem Courtney viděl poprvé (samozřejmě na YouTube), zrovna jsem hrál ping-pong na stolku v kuchyni známého bytu s neznámou holkou. Platonický píchání. Něžný údery, sladěný dejchání, rytmický tanec a meditace prostřednictvím plastového míčku. Nehrál jsem abych vyhrál, hrál jsem, abychom vyhráli oba. Z tohohle tranzu mě vytrhává zasněná poetika holky s roztomilým přízvukem, která hraje na kytaru v obchodě s deskami. Sama dokáže zahrát za celou kapelu, a zpívá o tom, že se v pondělí přehulila bongem a dostala astmatický záchvat. I‘m having trouble breathing in. Tyhle potíže mám v tu ránu taky, neboť jsem naprosto okouzlen.

Později ke mně písničky Courtney, plné bezprostředních obrazů, trefných popisů reality a vtipné sebekritiky, promlouvaly v momentech, které určitě každý dobře zná: v momentech, kdy člověk ubližuje těm, které miluje. V oněch zdeptaných a lehce znuděných momentech, kdy je pravej čas sypat si popel na hlavu, jsem dostával zaslouženej diss, podaný jedním z nejkrásnějších hlasů, jaké znám, silou poezie zakomponované do líbivého a melancholického rokenrolu, kterému zlí jazykové říkají indie-rock.

Courtney pak vydala desku s Kurtem Vilem a posléze sólové Tell Me How Your Really Feel, a to už se líbilo všem. Mně samozřejmě už tolik ne. Přesto ji musím vidět. A tak lezu se zpožděním, které jsem milerád nabral na komorní vernisáži znojemského rozervance Adama Černého v Rock Café, po letech do sálu malé Lucerny.

Modrý neony, pach lidského potu a prdů více či méně zdařile maskovaného napůl drahými parfémy, publikum povětšinou složené z dvojic ve věku dvacet až čtyřicet let, ale jsou tu i starší exempláře. Ve tvářích se jim zračí převážně strnulost. Poslední dva songy kapely Dives, Na pódiu se vlní tři holky. Kytara, basa, bicí. Unylej pop-rock s nějakými těmi surfovými prvky. Zpěvačka působí mile a civilně, jako někdo, koho byste mohli zítra potkat v metru. Hudba, která neurazí, ale myslím, že kdybych viděl delší kus, nudil bych se.

Sotva se Courtney objeví na pódiu, vystřelí mi před ksicht les zářících smartfounů. Ovládnu chuť flusnout na první v dosahu, a jenom si už pomiliontýpátý pokládám otázku: Proč? Seš vůbec tady? Nestačí ti vnímat? Nestačíš vnímat, neboť chceš sdílet další z bilionu rozmazaných a chrčících videí, protože si přeci hrozně užíváš života. Tohle je ale holt evergreen současnosti.

Set startuje skladbami z nové desky. Líné tempo, ale ani v úsporné sestavě, kde Courtney s kytarou doplňuje do mikrofonu občas přicmrdávající bubeník a basák, nic nechybí, a vtíravé pop-rockové songy mají punkovou syrovost a potenciál rozhýbat dav namačkaný k sobě. Courtney vypadá jako Joan Jett. Očividně si hraní užívá. Ledabyle se pohupuje do rytmu, občas si střihne nějakou tu rockovou pózu, a rošťácky se přitom zasměje na své spoluhráče. Dětská duše. Upřímnost.

S publikem si zkušeně pohrává. Jenom naznačí riff hitovky Avant Gardener, ušklíbne se, počká a spustí. Mezi songy toho nenamluví víc, než je třeba. Taky mi dochází, že při poslouchání studiových nahrávek jsem si nikdy neuvědomil, jak dobrá kytaristka vlastně je. Zkrátka, čím víc se na ní dívám, tím víc se do ní zamilovávám, rozteklej pod vlivem čistýho platonia.

Ve strnulém shluku čumilů se však necítím dobře. „Normální stadionovej rock. To je ten druh koncertu, na kterej vezmeš svoji holku, a my jsme tady mezi nima jako dvě buzny,“ říká Gigolo, a má recht. Mám dojem, jako by se ti lidi přišli podívat na paní z videí na jůtubu, a ještě úplně nepobrali, že je skutečná. Většina se v jednom kuse tváří, jako by je někdo fotil. Tančí jeden, dva, tři, možná čtyři adolescenti, a vepředu v rauši tleská a poskakuje kluk s jménem zpěvačky vyvedeným na hrudi, kterej pravděpodobně přijel z Polska.

Jdeme na ochozy, kde si tropíme žerty z lidí pod námi, jako bychom byli elitářští prodavači vinylů z filmu High Fidelity, a slibujeme si, že jestli dole vznikne nějakej kotel, skočíme dolů. Courtney si z pochybné atmosféry nic nedělá. Zřejmě jí ani pochybná nepřipadá, neboť dělá to, pro co se narodila. Dál kouzlí úsměvy, pohupuje se do rytmu a hraje průřez celou tvorbou, a já jí věřím každé slovo zazpívané s tím ušišlaným australským přízvukem, zazpívané sebevědomě, a většinou až neuvěřitelně přesně.

Depreston zpívá Lucerna sborem. „Ale já nechtěl slyšet Wonderwall v podání britské cockney, já chtěl slyšet Oasis,“ vzpomínám na hlášku kohosi, kdo byl v dokumentu Sedm epoch rocku rozčarován ze stadionových koncertů. Pražská cockney z bezbarvých office center přišla na Cockney Barnett, ale ledy přeci jenom tají. Nobody Really Cares If You Don‘t Go To The Party. A potom Pedestrian At Best, skladby, které mají naživo až nečekaně divokou energii, a to už tancuje snad čtrnáct lidí. Vypadá to, že budeme muset skočit.

Courtney odchází, aby se za bouřlivého potlesku („Tleskat ti lidi umí! Akorát mám dojem, že skandují Jarda Jágr, ale to musí bejt ňákej renonc,“ošívá se Gigolo) vrátila a zahrála sama bez doprovodu pomalou a smutnou věc, kterou nikdo nezná, takže její zpěv neruší žádný karaoke. A pak přidává s celou kapelou ještě snad tři věci, pamatuju si Everybody Here Hates You a můj oblíbený History Eraser.

Pak se uklání, za dalšího bouřlivého potlesku obchází první řadu a nechává ruce hladit struny jejího červeného jaguara, kterého pak nechá vazbit, ještě si plácne s pár lidmi v rohu, který se nejvíce vlnil (jedna z holek se z toho v záchvatu připomínajícím časy staré beatlemánie málem složí, je to krása, vidět nějaké opravdové emoce) a mizí jako pára nad pódiem. To, že tu byla, se zdá být snem, na který se po ránu matně rozpomínám.

Lidi stoupající z útrob sálu ven na světlo pouličních lamp vypadají spokojeně. Mucha je dojatá, prej bude brečet. Mně se to taky líbilo. Jenom bych si tenhle koncert asi rád vychutnal v nějakým menším klubu. Nebo ne, o klub vlastně nejde. Zvuk byl parádní a Lucerna není tak hrozný místo, dokonce ti s úsměvem natočí vodu z kohoutku a nic za ní nechtějí. Spíš prostě spousta lidí, kteří by asi byli víc na příjmu, neprošla sítem vstupenek za šest stovek. Z toho my krysy prostě žijeme i tři dny. Ale to je jenom můj problém. Jsem přeci jenom obyčejná krysa z kanálu, a přišel jsem se podívat, jak si lidé užívají koncerty….