Mr. Symarip: Říkali, že mě skinheadi zabijou. Ale já to tak neviděl

Jak se z černocha stane skinhead? A jaké to je založit vlastní žánr, prodat sedm milionů desek a nemít z toho ani penci? Rozhovor s tak trochu utajenou hudební hvězdou vám na Biggmaggu přinášíme ve spoluprávi s časopisem Headliner. Roy Ellis známý jako Mr. Symarip vystoupí 20.9. v Bratislavě v klubu Re:Fresh a 21.9. v rámci oslav pražského Sedmičky. V obou případech mu bude záda krýt nová kapela Chancers AKA.

Jaké to vlastně bylo vyrůstat na Jamajce v době, kdy se teprve rodila ska a reggae hudba?
Co ti mám říkat. Bylo to tvrdý. Vyrůstal jsem bez táty a prakticky i bez mámy. A na ulici byla spousta rude boys, moje škola. Máma odjela z Jamajky a nechala mě tam, když mi bylo asi jedenáct. Zůstal jsem u úplně cizích lidí, se kterými jsem neměl nic společnýho. Žádná rodina. Musel jsem se stěhovat z Kingstonu na venkov, kde lidi šplhali po větvích a káceli stromy v lese, protože neměli elektřinu ani plyn! Musel jsem tam dojit krávy a kozy. A všechno, co se podělalo, byla automaticky moje vina. A v jednom kuse jsem za to dostával nakládačku. Moje máma se zachovala jako zvíře – jako mladá měla děti, ale nechtěla se o ně starat. Byl jsem jak odkopnutý ptáče, který nechce nikdo nakrmit.

Ale do Anglie jsi se nakonec dostal…
Jo. Nechala pro mě poslat, ale jenom protože musela. Ta ženská, co se o mě měla starat, jí totiž napsala dopis: Roy musí okamžitě pryč z Jamajky, jinak skončí ve Stony Hill! A Stony Hill byl kriminál pro mladistvý.

Už v jedenácti jsi byl rude boy?
Jo, to si piš, že jsem byl rude boy. Zkuste vzít psa, uvázat ho nakrátko a každej den ho mlátit. Uvidíte, co se stane. Já jsem tehdy rád vyřezával různý věci ze dřeva, docela mi to šlo. A jednou ke mě přišla ta cizí ženská, co jsem u ní byl, nesla na ramenou velkej kus dřeva a z ničeho nic ho po mě mrštila. Pak mi nadávala, dokonce do mě začala kopat těžkýma holinama, že jsem ukradl něco, co ve skutečnosti vzal její vlastní vnuk. Já byl jenom malej kluk, neunesl jsem to. Seknul jsem jí po ruce. A usekl jsem jí kus masa na noze. Byl jsem vzteklej, jak ten bitej čokl. A tak jsem musel pryč z Jamajky.

V Angli jsi žil u mámy?
Jenom malou chvíli. Musel jsem jí zaplatil letenku, kterou mi koupila. Pak jsem začal žít a vychovávat se sám. Chodil jsem do noční školy, měl jsem velký ambice. Učil jsem se základy obchodu, zkoušel jsem dělat automechanika a učil jsem se taky vařit, protože máma byla kuchařka…

Co vlastně dělal táta?
Netuším, toho jsem nikdy nepotkal. Nikdy jsem nepotkal ani Altona Ellise, který je můj bratr! Můj otec měl osmnáct děti a nestaral se o žádný z nich. Tohle je jamajskej systém, chlape. Tak to chodí. Sám mám v Německu syna, kterýho jsem nikdy neviděl. Narodil jsem se, abych byl sám. Abych trávil čas s cizíma lidma. Děti mojí ženy ve Švýcarsku se ke mně chovají mnohem líp než moje děti, těm jde jenom o prachy.

Ale zpátky k tvému dětství…
Musel jsem se naučit disciplínu. Jinak bych brzo skončil ve vězení. Stalo se mi to jenom jednou, mnohem později. Byl jsem tam deset dní, do hlášení napsali, že nedodržuju pravidla. Hráli jsme tehdy v Německu a já neměl pracovní povolení, tak mě vykázali. Tak jsem si nechal udělat novej pas a vrátil se obratem zpátky. Znova mě chytili. Ale bylo to dobrý vězení, všichni jsme byli v jedný místnosti. Mohli jsme hrát karty a uteklo to rychle. Hned potom jsem uspořádal koncert pro vězně. A to bylo ještě před Blues Brothers! Vězení bylo v pohodě. Štvaly mě tam vycházky a že jsme mohli pít jenom mátovej čaj bez cukru. Hnus!

Ani ve vazbě jsi nebyl?
To jo, párkrát, ale to byly jenom takový šarvátky, to se tam člověk vyspal a šel ven. Byl jsem vytrénovanej ulicí, takže když někdo něco zkusil, většinou se potázal se zlou. Od útlýho věku jsem boxoval, vím jak zlomit čelist. A když na mě někdo zaútočil, neuměl jsem si to nechat líbit. Rvačky jsem však nikdy nevyvolával. Spíš jsem se do nich dostal, často kvůli mojí barvě kůže. Zvlášť když se kolem motaly holky. Ale jsem rád, že jsem se to všechno naučil sám. Dodnes i ve svým věku dělám věci, který spousta mladých nezvládne.

Své první písně Roy Ellis znovu nahrál v tomto tisíciletí.

A co hudba? Jaká byla tvoje první písnička?
Jmenovala se Another Man, později jsem ji nahrál znova jako I Don’t Want You Anymore. Za tu věc jsem dostal zaplaceno večeří v čínským bistru. Vyšla, ale pod jménem Sonnyho Burka, který to natáčel. Zpíval jsem tehdy ve spoustě věcí pod spoustou jmen, dneska už to dá těžko někdo dohromady, ale tak to zkrátka chodilo. Začínal jsem za mikrofonem v soundsystemu, tehdy jsem si říkal Skin Stitt, protože na Jamajce působil King Stitt a jeho věci mě hodně ovlivnily. Když jsem začínal, nikdo to v Británii ještě takhle nedělal. A já kopíroval, co jsem slyšel u něj.

Jamajský DJ King Stitt je pro svůj excentrický styl vyprávění někdy označován za vůbec prvního rappera. Roy Ellis od něj odkoukal první triky.

A pak jsi se docela suverénně dostal i do tvé první kapely coby trombonista. Prý jsi prostě přišel na zkoušku…
Přesně tak to bylo! Tehdy se ještě ta kapela jmenovala The Bees a zkoušela hrát hudbu od Rolling Stones. Já vlastně jenom hledal zkušebnu, kde bych mohl cvičit, ale neměl jsem na to peníze. Slyšel jsem, jak zkoušejí, a přišel za nimi, že budeme hrát ska. Protestovali, že v kapele nechtějí trombón. Řekl jsem jim: Nechcete mít trombón? Ale budete ho mít! Nedal jsem jim moc na výběr. Museli mě vzít, ale díky tomu se proslavili! Byl jsem tehdy strašnej mizera. A oni strašně podělaný. Jejich sen, že budou první černá hospodská kapela, musel stranou. Brzo jsem do kapely dotáhl svoje kámoše. Mezi nima i saxofonistu, který shodou okolností žil v domě Eddyho Granta, zpěváka The Equals. A právě ten napsal naši první slavnou skladbu Train to the Rainbow City a pojmenoval nás Pyramids a pak Symarip.

Nejslavnější píseň The Equals bořila hitparády. Jejich zpěvák Eddie Grant dal Ellisově kapele velkou šanci.

První singl The Pyramids je slavná Train to the Rainbow City.

Kolik ti tehdy vlastně bylo?
Ještě jsem cucal mámě bradavku! Neměl jsem zuby, ale zpívat už jsem uměl! Ale vážně. Bylo mi asi osmnáct. A přestože do kapely přišel trumpetista z Alpha Boy School, popravdě nejdřív moc hrát neuměla. Bubeník začínal tím, že bouchal dvěma dřívkama do stolu. Baskytarista hrál na akustickou kytaru. A kytarista hrál zcela zásadně na úplně rozladěnou kytaru. Když si poslechnete tu naši slavnou desku Skinhead Moonstomp, uslyšíte spoustu chyb. Dury se míchaj s mollama, pro muzikanty to vůbec nedává logiku. Ale možná právě to nahrávku prodalo, lidi si ji koupili, aby mohli poslouchat chyby! Často říkám: „Every mistake can be beefsteak.“

A taky, protože jste hráli snad jako první černá kapela pro tehdejší novou subkulturu, skinheady. Jak se to stalo?
Dostali jsme se do jednoho studia ve Fulhamu k producentovi, který zrovna hledal mladé kapely. Měl tam dva staré páskáče značky Civic, strašný krámy. Řekl nám, ať si to postavíme a hrajeme si, co nás napadne. Produkoval to jeden chlápek od Roda Stewarta, který za nás dokonce musel nahrávat spoustu věcí. Třeba ten kytarový sjezd ve Skinhead Moonstomp nebo některé basové linky. Protože náš basák by to prostě nezvládl. Začali jsme tím, že jsme ve studiu jen přehrávali originály jamajských písniček. A to on nám poradil, že bychom měli udělat něco pro skinheady, že to bude dobré publikum, které zatím chodí na reggae nebo soul, ale vlastní hudbu nemá.

Jedna ze skladeb, které Symarip ve studiu přehrávali, byla tato klasická věc od Derricka Morgana.

A tak vznikla tvoje nejslavnější skladba Skinhead Moonstomp?
Právě tak. Derrick Morgan tehdy natočil skladbu Moon Hop, protože v tom roce přistál první člověk na Měsíci, alespoň to říkají. A my se to snažili ve studiu zahrát, ale vůbec nám to nešlo. Pak jsem šel do nahrávací budky a najednou ze mě začaly lítat slova a nápady. Byla to vlastně úplně běžná jam session, kterou někdo nahrál. Začal jsem prostě mlít, co mě napadlo, inspiroval jsem se písničkou od Sama & Davea, ale mluvil jsem o skinheadech. A od té doby se říká, že hraju skinhead reggae. Kdo mohl tušit, že se toho alba prodá sedm milionů kopií? My tedy rozhodně ne!

Skinhead Moonstomp je ikonická skladba celého žánru.

Jaký jsi měl ty osobně ke skinheadům vztah?
Mně se to tehdy hodně líbilo. Byl jsem snad první černoch, co se přidal ke skinheadům! Měl jsem vysoký boty, kšandy, chodil s nima tancovat na reggae. Ostatní černoši mi říkali: Ty ses zbláznil, oni tě zabijou, jsou mezi nima rasisti! Ale já to tak neviděl. Já s těma klukama chodil do práce. Pak jsme jezdili na skútrech. Zajeli jsme do Brightonu nakopat rockerům zadky… teda já to nedělal. Já byl mezi nima fakt jedinej černoch. Okamžitě by poznali, kdo se pral! Kdo by to byl řekl, že deska, která z atmosféry těch mejdanů vznikne, se dočká sedmi reedic a že ta písnička bude snad na každý kompilaci od Trojan Records. Zkrátka znamenala peníze. Škoda, že pro nás ne…

Velký hit Symarip byl o holkách. Skinheadských holkách.

Tak něco jste vydělat museli, ne?
Ne. Když jsem si přišli na Trojan Records pro peníze, řekli nám, že jsou v bankrotu. Museli si tehdy změnit jméno a říkali si Sanctuary Records. Ale podívejte se dneska, Trojan tu pořád je. Letos slaví padesát let! A já nedostal ani libru. První peníze mi začali dávat někdy v roce 2002. Poprvé od roku 1961!

Vydělávali jste si hraním?
Kdepak! Měli jsme sice písničku v hitparádě, ale nemohli jsme zavadit o práci. Protože na nás chodili skinheadi. A některý z nich, když se nadrali, rozmlátili sál nebo udělali nějakou jinou pitomost. A proto jsme odjeli do Evropy. Hráli jsme hlavně v Německu, ale i ve Francii, Itálii a Španělsku. V těch zemích tehdy nikdo neznal reggae. Byli jsme průkopníci. A podívejte se dnes, ta muzika pořád plní sály! Ale nebylo to vždycky lehký…

Vím, že jste dokonce v Německu hráli diskotékovou hudbu…
To bylo později. Naše hudba se prostě nechytla a my jsme nechtěli zpátky do Anglie. Tak nám agentura řekla: Proč nezměníte styl? Hrajte něco tanečního, to teď frčí. A tak jsme začali pronikat do funkový scény. Dokázali jsme zahrát všechno. A to byla ohromná škola. Na týhle muzice se totiž hodně naučíte. Najednou jsem dovedl zpívat vysoko, nízko i úplně dole, bručákem. Naučil jsem se na saxofon, flétnu, perkuse, kytarista se naučil na basu, basák na bicí. Ale tehdy jsem si myslel, že s reggae je konec. Nikoho to nezajímalo, v Německu lidi znali jenom jednu písničku od Jimmyho Cliffa a jednu od Desmonda Dekkera… Uměl jsem zazpívat gospel, Jamese Browna, Barryho Whitea, kalypso, byl jsem hodně univerzální. Ale nejvíc si vzpomínám, jak za náma v Mnichově přišel po koncertě chlápek a ptal se: Vy jste Symarip z Anglie? Proč hrajete takový sračky!

A v Anglii zatím díky The Specials vaše hudba žila novým životem. Skinhead Moonstomp byl dokonce zpátky v hitparádě. Proč jste tam neodjeli?
My jsme nemohli! Měli jsme smlouvu a museli hrát tu zatracenou diskotéku, zabookovaný turné a nedalo se z toho vyvlíct. Představte si, že nás dokonce pozvali do Top of the Pops! The Specials totiž natočili coververzi Skinhead Moonstomp a náš originál byl znova v hitparádě. Měli jsme zabalený kufry, že pojedeme. Jenže nic. Zůstali jsme v Německu a Evropě až do roku 1988. Kdy se kapela rozpadla.

Kapela The Specials vdechla songům od Symarip druhý život a vrátila je deset let od vzniku do britské hitparády.

Co se stalo?
Prostě jsme spolu byli moc dlouho. Někdo měl děti, někdo ženu… ale to se jen tak říká. Řeknu ti, jak to bylo. Bubeník nechtěl hrát reggae a já se chtěl naopak na reggae scénu vrátit, basák byl pokrytec, který každému říkal, co chtěl slyšet. Monty, původní klávesák, už v kapele nebyl, odešel v roce 1981, trumpeťák a saxofonista zase nechtěli cestovat. Šlo mi to celý na nervy. Pak měl kytarista něco s rukou a nemohl hrát, tak odešel. A on byl moje poslední spojka s reggae světem. Najednou jsem byl sám. A kontrakt jsme měli na deset měsíců ve Finsku po hotelech a lodích. Měli jsme tak strašnou ponorku, že to skončilo rvačkou.

Až tak, po takové době?
Pohádali jsme se u večeře a bubeník na mě vytáhl nůž. Tak jsem mu tam poslal jednu ránu a knockoutoval ho. Nikdy předtím jsem se s kámošem nepopral! Naopak jsem se rval za ně, kdykoliv byl problém kvůli barvě kůže nebo že se bavili se zadanou holkou. První, kdo to šel řešit, jsem byl já! Ale ve Finsku to bouchlo. A zase jsem noc strávil v base.

Tehdy to vypadalo, že příběh Symarip je u konce. Jak to, že ses nakonec k reggae vrátil?
Díky Laurelu Aitkenovi. Zkoušel jsem psát a hrát reggae, ale nebyl o to zájem. Neměl jsem ani jednu nabídku. Usadil jsem se ve Švýcarsku se svojí ženu a rozhodl jsem se, že se budu věnovat gospelu. Vybudoval jsem si úplně novou kariéru, málokdo tu ví, že mám něco společného s reggae, ve Švýcarsku jsem spíš soulový a bluesový zpěvák. Ale reggae ve mně pořád bylo. Mohlo to být někdy v roce 2002, tehdy jsem napsal skladbu Back From The Moon a zkoušel dát znovu dohromady kapelu…

S původními členy?
Byl jsem v kontaktu s Montym, klávesákem. Napsal mi, ať mu pošlu master té nové věci, tak jsem to udělal. A on si moji skladbu přidal do svého výběru a poslal to našemu původnímu vydavatelství Trojan. A bum, vyšla na desce The Best of Symarip / Pyramids / Seven Letters! Normálně prodal licenci na mou písničku, aniž by mi to řekl! Zaregistroval si ji na sebe. Naštěstí už žil v Americe, tak jsem to nechal bejt. Nechal jsem mu část peněz a řekl, že končíme. No a pak byl ten Laurelův koncert. Viděl jsem, že hraje v Basileji, tak jsem se na něj šel podívat, protože jsme se spolu s dřívějška dobře znali.

Laurel Aitken byl další z legend jamajské scény, která prorazila zejména v Británii. Zejména v devadesátých letech jeho hudba chytla druhý dech v evropských klubech.

To muselo být překvapení i pro něj…
Neviděli jsme se léta. A když hrál v Basileji, rozhodl jsem se ho překvapit. Nejdřív vůbec nevěděl, kdo jsem. Nedivil jsme se, naposledy jsme se viděli někdy v roce 1965, když dovezl Prince Bustera a Millie z Jamajky. Potkali jsme se v backstagi a on se mě ptá: A kdo jsi ty. A já mu říkám: „Jsem Roy, zpěvák a trombonista!“ A Laurel na to: „Jako z The Bees? Ty vypadáš nějak jinak!“ A pustili jsme se do řeči. Říkal jsem mu, že jsem skončil s reggae. A on na to: „Co? Jsi blázen? I já hraju tvoje písničky, cos napsal! Měl bys okamžitě začít zase jezdit! Je tu nová generace skinheadů a rude boys! Chtějí tě vidět!“

A to byl ten impuls?
Do šatny ten večer přišel i jeden reportér, aby udělal s Laurelem rozhovor. A on mu říká: „Na mě se vykašli, promluv si s tímhle chlápkem! To on vymyslel skinhead reggae! A tak jsem po letech udělal zase rozhovor o reggae, jenom díky tomu, že Laurel nebyl sobec. Když jsme skončili, znova mi kladl na srdce, ať začnu hrát, protože lidi nikdy nemohli vidět Pyramids naživo. A byla to pravda, my jsme se Skinhead Moonstomp nikdy nejeli žádné turné. A já jsem mu řekl: To je ale těžký. Nemůžu hrát, nikdo nezná jméno Roy Ellis… znají Pyramids nebo Symarip. A on mi říká: Ale tys byl vždycky ten hlavní chlápek, tys ty písničky napsal! Tak si dej před jméno m a r! Říkej si Mr. Symarip! A přesně to jsem udělal.

Ale svojí kapelu už jsi nepostavil. Jezdíš po světě a na různých místech máš vlastní kapelu, jak to přišlo?
Hned se k tomu dostanu. Asi dva, tři dny po Laurelově koncertě jsem byl v klidu doma, koukal z okna a najednou tam vidím partu skinheadů, jak jde k mýmu baráku. Říkal jsem si, počkat, co se to děje! Jak se dozvěděli, kde bydlím! Bál jsem se, že jsou to náckové a jdou mě zmlátit, protože jsem černej. Málem jsem se podělal strachy. A to už zvonili na zvonek. Ztratil jsem hlavu a z pod postele vytáhl mačetu.

Cože?!
No to je jamajskej styl, mít pod postelí mačetu. Šel jsem dolů ke dveřím a otevřel je, ale jenom na půl. Ruku s mačetou jsem měl za dveřma a co možná nejpevnějším hlasem říkám: „Co pro vás můžu udělat?“ „Vy jste Roy Ellis?“ zeptali se. A já na to: „To jistě jsem.“ „To vy jste nazpíval Skinhead Moonstomp?“ „Jo!“ „Viděli jsme vás na Laurelově koncertě. Našli si adresu a přijeli si pro podpis!“ Ulevilo se mi, instinktivně jsem opřel tu mačetu zezadu o dveře. No a pak… jsem sice černoch, ale zrudnul jsem studem.

Jakto?
Protože jsem je jako blbec pozval dovnitř. Otevřel dveře… a ta mačeta břinkla o podlahu. Vypadalo to dost trapně, tak jsem jim to vysvětlil a omlouval se jim, že jsem si myslel, že jsou náckové. Mačetu jsem schoval do pracovny, vzal jsem je dolů do haly, kde jsem měl nějakou trávu. Zeptal jsem se, jestli kouří, dali jsme si nějaký drink, uklidnili se a začali mluvit. Ptali se mě, jestli chystám turné po Švýcarsku. A já: „Ne, ne, já tady zpívám jenom gospel.“ Jeden z nich říká: „Jo, moje máma je velkej fanoušek.“ Tak jsem mu dal cédéčko, ale on pokračoval. „Máme tady klub, který se jmenuje Rude Attack. Možná bys mohl přijít tam a zazpívat koncert.“ Řekl jsem jim, že proč ne, ale že nemám kapelu. A tak přišlo na to, že mě spojili s mojí první doprovodnou skupinou jménem Kalles Kaviar.

Co byli zač?
Pár z nich bylo z Karibiku. Ale když slyšeli jméno Roy Ellis, ptali se: „Kdo to je? O tom jsme nikdy neslyšeli!“ Kluci z Rude Attack jim řekli: „Zpěvák ze Symarip a Pyramids.“ A oni jim to nevěřili. Mysleli si, že jsem podvodník, že si to vymýšlím. Nedokázali pochopit, co by dělal Jamajčan ve Švýcarsku. Ale nakonec se nechali přesvědčit. A tak jsme udělali koncert. A sjeli se lidi na míle daleko. Z Německa, z Francie, ze všech koutů světa. Ten koncert byl jako Babylon. Znělo tam tolik jazyků, že si půlka lidí nerozuměla. Tehdy Kalles Kaviar uznali, že si to asi nevymýšlím. Ani Ossi, můj pozdější manažer, nevěřil, že jsem skutečně originální zpěvák všech těch věcí! Nikdo netušil, že žiju ve Švýcarsku. Celé to byla ohromná náhoda a díky ní jsem zjistil, že už vlastní kapelu nepotřebuju. Zvlášť když je tu tolik šikovných hudebníků, kteří na mojí muzice vyrostli.

K reggae a ska se Roy Ellis vrátil ve Španělsku vydanou deskou Skinhead Dem A Come, které dal název jeden z největších hitů jeho novodobé kariéry.

Ale mohl jsi dál žít ve Švýcarsku, vést poklidný život a zpívat v kostelech gospel. Proč vlastně pořád jezdíš po koncertech s tvými starými skladbami?
Protože je to jako dýchat. Kdybych přestal, tak jsem mrtvej. Jako kdybyste řekli ptákům, ať na jaře přestanou zpívat. Já taky jenom zpívám, umím na trombón a na klavír, ale noty neznám. Všechno aranžuju tak, že to zazpívám. To je moje konzervatoř. A na té se nikdy nekončí. Pořád zpívám, stejně jako pořád boxuju. A tohle budu dělat už napořád. Ještě letos vydám novou desku!

No a kolik ti vlastně je?
To ses zbláznil? To ti neřeknu! Proč bych to dělal, vždyť vypadám mladší!

Roy Ellis v Praze
Mr. Symarip bude na pražském i bratislavském koncertě hrát nové skladby z desky Almighty Ska. Rezervovat lístky na Sedmičku můžete zde.