Co bylo před Hrou o trůny? George R. R. Martin se novou knihou vrací v čase

Co si budeme povídat, seriál Hra o trůny skončil v lepším případě nemastně neslaně. O to víc se nyní zraky všech fanoušků upínají k Martinovi v naději, že jeho dvě knihy, které zbývá ze ságy dopsat, ukončí celý příběh boje o Železný trůn lépe a rozumněji. Martin ale není evidentně sám se svým dílem spokojený, šestou knihu neustále přepisuje, ačkoliv měla vyjít už před několika lety a její vydání je zatím v nedohlednu.

O to víc překvapí, že si mezitím „odskočil“ od původní práce a stihl napsat masivní odbočku Oheň a krev, která se zabývá dobou vlády rodu Targaryenů nad Západozemím. Ta časově zabrala tři století a trvala do rebélie Roberta Baratheona známého už ze Hry o trůny. 


Jako první tak v hlavě logicky vyskočí otázka, jestli Oheň a krev není pouhé šidítko, nastavovaná kaše, kost hozená hladovým fanouškům, kteří, když už nemůžou furt dostat vytoužený šestý díl, vezmou zavděk alespoň odbočkou. Na rovinu, není. Oheň a krev má svou hodnotu, je obrovským přínosem do Martinova kánonu a zkrátka baví. Zároveň ovšem nedosahuje kvalit původní knižní ságy a nemůžu se zbavit dojmu, že Martin se o to vlastně ani nesnažil. 


Oheň a krev je totiž kniha pojatá jako kronika. Už to není epický příběh postavený na opulentním, ale do detailu dotaženém vypravěčství. Je to kniha, která má na zhruba 650 stranách odvyprávět století a půl dějin jednoho kontinentu a podle toho taky tzv. odsejpá.


Martin se vzdal několika typických prvků svého vypravěčství. Prakticky chybí erotika a gastroorgie, bohužel vzala za své i má oblíbená místopisná vykreslování prostředí. Je pravda, že Západozemí procestujeme celé tam a zpátky, od Zdi po Dorne, od Králova přístaviště po Železné ostrovy, ale moc dalšího se o kontinentu nedozvíme. Martin totiž počítá, že čtenář Ohně a krve už Západozemí dobře zná z knižní ságy, stejně jako třeba jednotlivé rody. Popisem se v nové knize zkrátka nezdržuje a seznamováním s prostředím už vůbec ne. 


Na druhou stranu je skvělá zráva, že fanoušci původní ságy tu budou jako doma. I o tři sta let dříve bylo vše při starém, Lannisteři šli po moci a penězích, Starkové měli dost svých starostí na Severu, Martellové si zase zakládali na svérázu a suverenitě Dorne a tak dále. Šlechtické rody se mezi sebou řežou pořád stejně nemilosrdně, furt se pletichaří a kují pikle na královském dvoře i mimo něj. Martin je mistr v popisu komplexní hry mnoha figur, na tom prakticky postavil celou ságu a ani trochu z tohoto umění neslevil při psaní spin-offu.

Právě proto, navzdory výše vyřčenému, je Oheň a krev zábava číst. Není to laciná náhražka ani ždímání peněz, ale důstojná a smysluplná odbočka od knižní ságy. Což zároveň neznamená, že se jí vyrovná. 
 Jedna věc mě ale děsí. Oheň a krev končí v půlce. Století a půl zbývající do Robertovy rebélie má zmapovat pokračování. A když slyším „Martin a pokračování“, stát se může cokoliv, ale jisté není vůbec nic.