Od koksu po mafii. Temná filmová série Too Old to Die Young jde za hranu

Je to nesmírně nudné a na druhou stranu nezpochybnitelně fascinující pochmurné dílo, které ve vás zůstane, ať už budete spokojeni nebo otráveni. Nicolas Winding Refn rozhodně nikdy nikam nespěchal. Jestli máte Refna rádi především za film Drive, dejte rychlou zpátečku, protože jestli se k něčemu svým tempem, náladou a celkovým pojetím TOTDY přibližuje, pak je to Valhalla Rising, nebo Only God Forgives.

Nicolas Winding Refn spolu s Edem Brubakerem napsali nekompromisní melancholickou jízdu až na dřeň, při které budete na mnoha místech mžourat očima, upadat možná do spánkového kómatu, aby vás pak tihle dva pánové profackovali a posadili do latě. A vy si najednou uvědomíte, jak moc tomuto neotřelému dílu křivdíte. První tři epizody mohou být opravdu i pro náročnějšího diváka libujícího si v plíživém tempu skutečný oříšek.

Minimalistická, přesto krásně kompozičně stylizovaná kamera (skvělý Darius Khondji –Delikatesy, Sedm, Úkryt, Anima) snímá dění, které odsýpá asi jako slimák na osoleném betonu a divák buď nadává, vzdává to, nebo si naopak užívá naprostý rozklad v sedačce a nechává se hypnotizovat pochmurným světem LA.

I dialog zde probíhá stylem „věta, pauza… opověď, pauza…“. I když se prokoušete až naoříklad ke čtvrtému dílu, tak se vůbec nic tempově nezmění. Refn tuhle sérii nepovažuje za seriál, ale jeden dlouhý film, který se po částech streamuje a je mu úplně jedno, kde údajně začnete. Ve svém „slow burn“ tempu ale jistojistě začne suverénně strhávat vaši pozornost.

Postavy v TOTDY, které by sami o sobě vystačily na několik dalších filmů. V jistých momentech jsou fascinující, a to především proto, jak je Refn prezentuje (u některých prostě staticky snímá jejich vyplněný spodky). Abychom si rozuměli, Refn není a nikdy nebude šťoural v psychologii postav, které vám postupně odhalí svou duši.

Refn si v Too Old to Die Young opravdu užil své „twisted mind“. Jen namátkou musím zmínit představení perverzních porno producentů, sexuální scény, kdy si mužské pokolení z řad diváků nepřijde na své. Naopak. Série je ve svém celkovém vyznění dost feministický film, byť se k ženám ze startu Refn chová jako ke kusu hadru.

K tomu zde důležitou roli hrají náckové, pedofilové, porcování lidí, groteskní tancování mafiánů, neony, drogy, popravy, dost šokující eliminace zásadních postav, jamajská mafie, mexická mafie, média, potrhlé až komické postavy z řad policistů, překoksovaný a úchylný otec v podání brilantního Williama Baldwina.

Všemu tomu zde naprosto kryje záda a velebí atmosféru famózní soundtrack Cliffa Martineze. Refn se nikdy neštítil extrémního násilí, ale tady jakoby při násilných scénách přenechal hlavní slovo právě Martinezovi, kdy přes jeho magii, byť se kamera dívá jinam, získáváme jasný obraz toho, co se děje.

Nicolas Winding Refn prostě témata nerozpitvává. Jen je olizuje, osahává je a ošperkovává svým zvráceně temným stylem. Jde mu především jako vždy o váš pocit, než o váš názor. Berte, nebo nechte bejt se nabízí víc, než u čehokoli jiného. Jde bezesporu o výjimečnou a brilantní záležitost, kterou by si neměl nechat ujít žádný náročný divák. Pro ostatní – pokud nezabírá Neurol, pusťte si tohle. Kdo vydrží, bude odměněn.