Děs na jedničku. Videohra The Sinking City vrací lesk současnému hororu

Se zájmem jsem si pročítal recenze na hru The Sinking City, které během předchozích pár týdnů postupně vycházely. Víceméně se recenzenti shodovali na lehce nadprůměrném, ale nikoliv výborném hodnocení. Propírali hru zleva zprava, správně, je to jejich práce, ale málo nebo okrajově se věnovali tomu nejpodstatnějšímu, čím si získala Sinking City pozornost hráčů už od oznámení. Jak dobrá adaptace Lovecraftova díla to vlastně je?


S H. P. Lovecraftem v současných hrách to není úplně snadné (indie hry ponechme stranou, to je jiná disciplína). Aktuální trend videoherního průmyslu by se dal shrnout jako: „co nejvíc toho ukázat v co nejkratším čase“. To je přímo v rozporu s původním dílem spisovatele, jenž své vyprávění postavil na pomalém, pečlivém budování nepopsatelné hrůzy, která se do konkrétního tvaru zformovala vždy až v rámci vygradování pointy.

Adaptovat takový vypravěčský styl do mainstreamové hry je stejně složité jako vyřešit kvadraturu kruhu. V posledních pár letech se o to pokusily jen dva tituly: loňský Call of Cthulhu a novinka The Sinking City. První jmenovaný se soustředil hlavně na kvalitní přenesení mechanik stejnojmenné hry na hrdiny. Byl temnou adventurou, která na Lovecrafta odkazovala sem tam během hraní, ale k jeho dílu se přiklonila výrazně až v samotném finále.


The Sinking City na to jde opačně: už od samého začátku do hráče pere jeden lovecraftovský odkaz za druhým (fun fact: hlavní hrdinové obou her mají stejnou backstory, jde o soukromé detektivy, kteří na místo děje připlují lodí a kromě vyřešení zločinu si od místa slibují zbavení traumatu z bojů na frontě během 1. světové války).

Z Lovecraftova díla si vývojáři na první pohled vybrali hlavně povídku Stín nad Innsmouthem, na kterou přímo navazují, ale intenzivně do hry pumpují i prvky z jiných slavných povídek jako Volání Cthulhu nebo Dagon. Mnoha dalšími odkazy hru prošpikovali i mimo dějový rámec, například jeden z obchodů, jejichž pobočky po městě potkáváte, je pojmenovaný podle hlavní postavy novely Hrůza v Dunwichi. A takových easter eggů a narážek je ve hře mnohem víc.

Nechci rozporovat recenze, víceméně s jejich hodnocením souhlasím. Ta hra není dokonalá a v některých momentech dokonce drhne. Ale Lovecraftovi fanoušci na The Sinking City nečekali kvůli výtečnému hernímu zážitku či tříáčkové jízdě. Takových titulů je dnešní trh plný. Čekali hlavně kvalitní adaptaci jejich milovaného spisovatele, který, jakkoliv měl zásadní dopad na popkulturu, ve videoherní branži zůstává stále nevytěženou výzvou.

A hra Sinking City po dlouhém čekání skutečně přinesla to, co si přáli. Jestli takhle budou vypadat i další hry inspirované H. P. Lovecraftem, hrňte to na mě pod tlakem. Že z nich recenzenti nebudou skákat do stropu, je mi šumák.