Tommy Cash: Žiju mimo prostor a čas

V umění má rád jasná sdělení, která v člověku vyvolají pocity hned po několika sekundách. I za cenu toho, že by to někoho mohlo pohoršit. Když lidi poprvé vidí jeho barvité videoklipy bez jakýchkoli limitů, většinou reagují s otevřenou pusou nebo kroucením hlavy. Tvorba Tommyho Cashe v sobě propojuje prvky trapu s excentrickým ravem, který teď válcuje Evropu od Petrohradu až na západ.

To, že o sobě rád mluví jako o dnešním nejznámějším Estonci na světě, rozhodně není zveličování. S Tommym Cashem jsem se osobně setkal před jeho show na festivalu Rock for People. Kompletní rozhovor si přečtěte v srpnovém čísle hudebního magazínu Headliner.

Tommy Cash a Vojtěch Tkáč během rozhovoru na Rock for People. Foto: Jan Líbal

Cítíte se osobně hlavně jako Estonec?
Dobrá otázka, lidi se občas hádají, kdo vlastně jsem. Rusové tvrdí, že jsem Rus, a Estonci mě berou jako Estonce. Já se cítím, že žiju v místě mimo prostor a čas. Když se řekne postsovětské země nebo východní blok, skrývá se pod tím obrovské území. Není to jenom Lotyšsko, Litva nebo částečně Československo, ale i spousta států okolo. Nikdy jsem nebyl patriot, takže svou rodnou zemi trochu nenávidím, ale samozřejmě miluju, protože je to přece můj domov. Myslím, že to podobně má třeba kapela Rammstein. Vypadá a zní extrémně německy, ale v tu samou chvíli si z toho dělají srandu a svou zemi kritizují. Řekl bych, že je to takhle i s rodinou.

Co vás nejvíc inspiruje na postsovětské estetice?
Důležitý je třeba jazyk a všechno okolo něj. Hlavně mě ale inspiruje všechno to odporné i krásné zároveň. Podivnost některých míst v čele se čtvrtí, kde jsem vyrůstal. Nesnáším to a miluju zároveň.

Je právě to reakce, kterou se u lidí snažíte vzbuzovat svou tvorbou?
Jak se to vezme, zbožňuju třeba Quentina Tarantina. Stejně jako on tvořím to, co chci sám vidět a slyšet. Nedám moc na kalkul a přehnané strategie, moje umění stojí jenom na podnětech, které mě samotného fascinují.

Chtěl jste někdy primárně šokovat? Tomu pocitu se neubrání většina lidí, když poprvé vidí vaše videoklipy.
Ne, nikdy jsem se nesnažil cokoli dělat záměrně a prvoplánově. To, co ve mně vzbuzuje příjemné i nepříjemné pocity, se pak snažím promítnout dál na lidi. Jinými slovy, nikdy nechcete natočit nudný film. Nenávidím nudné filmy. Jako divák i umělec chci, aby byly vizuálně strhující. Abych řekl pravdu, neuvažuju nad druhými. Vždycky se to musí dotknout hlavně mě, proto tohle všechno dělám.

Slyšel jsem, že nemáte rád matoucí umění.
Nesnáším ho. Jakékoli umělecké dílo musí dávat smysl do tří sekund. Umělkyně Marina Abramović jednou řekla, že je složitější dělat performance s menším množstvím předmětů nebo myšlenek. Ale když pak něco vytvoříte třeba jenom z tohohle hrnku a zapalovače, výsledek je geniální, protože ho pochytíte na první dobrou.

Takže vám vadí, když jdou umělci až zbytečně moc do hloubky?
Pokud umění aspoň někam směřuje a má koncept, je to ok. Ale leze mi na nervy přístup, kdy musí být všechno přehnaně sofistikované. Ve chvíli, kdy je dílo až moc hluboké a nesrozumitelné, jaký pak má smysl, aby se na něj díval nebo ho poslouchal někdo další? 95 % lidí ho možná nepochopí a nedocení. Myslím, že by se umění nemělo dělat jen pro vybraných 5 % osob.