Slap! Kate Tempest ve spojení s Rickem Rubinem? To fakt není jenom rap

Do čeho jsem se to sakra pustil, napadlo mě zhruba deset minut hluboko v The Book of Traps and Lessons. O Kate Tempest toho vím pramálo, těžko bych hýřil nějakými zákulisními informacemi zarytého fanouška, ale vím, že její poslední deska Let Them Eat Chaos mě zasáhla jak blesk z čistého nebe. Chytré slovní hříčky s estetikou frázování blízké snad jen The Streets ležící na melancholických post-dubstepových a garage podkladech mě tehdy donutily nachodit o dobrých pár kilometrů víc, než mám ve zvyku.

Nořit se o samotě v sychravých dnech do britské antipropagandy a existenciálních otázek pro moje nohy nebylo nikdy tak lákavé. Úzká spolupráce s Rickem Rubinem donutila londýnskou rodačku i producenta přeprogramovat zažité postupy a zrevidovat materiál, který původně putoval na úkor Let Them Eat Chaos do šuplíku. To on je tím notorickým „svlíkačem“ vrstev, který připravuje hudebníky o část jejich kreativního ega výměnou za jádro pudla. Jeho důmyslný systém je tak působivý, že nad ním mnohdy zůstává rozum stát. Ufff, dává to vůbec smysl? Někdo mě nechal spolknout pořádný kus zmatku.

Tohle musí být podcast, říkám si tedy po deseti minutách. Když mě ale poněkolikáté kombinace několika pečlivě zvolených slov a změna dynamiky podkladu udeří rychlostí sta zježených chlupů za sekundu, chci dostat zbytek i za cenu toho, že by na mě na konci čekalo nějaké imbecilní ponaučení a výzva k odběru předplatného. Tohle rozhodně není rap. The Book of Traps and Lessons je regulérní mluvené slovo s naléhavým frázováním, umocněné pestrou zvukovou atmosférou, variující od retro sci-fi soundtracku přes devadesátkové hiphopové beaty až k živě nahraným pianovým sólům.

Kate Tempest se tentokrát staví do role pozorovatele a komentátora. Nezodpovídá sice ani jednu z kladených otázek, ale i tak je její pohled na politiku Británie, negativní dopad konzumerismu, pragmatickou teorii běžných emocí v moderním světě a existencialismus mnohem intimnější než na předchozí desce, kde stejná témata otevírala skrze smyšlené charaktery zasazené do účelově vykonstruovaných modelových situací.

Tragikomické momenty vystřídal naléhavý optimismus a výzva k empatii, která odhodlaně vede posluchače k bublině bez řešení a dává mu spoustu prostoru si to svoje najít sám. Není divu, že některá z těchto slov dokázala během práce na albu v Shangri-La studiích vybičovat „kolemjdoucího“ Jay-Zho k tak osobní výpovědi, kterou později předvedl na 4:44. Jedna „z natáčení“ od zarytého fanouška se mi tam nakonec stejně vloudila.