Slap! Slowthai zatlouká rezavý hřebík do královských klenotů

Velká Británie, říkáte? Na Británii není nic velkého, odpovídá Slowthai. Zasazeno do souvislostí – David Cameron nejdřív zničil Konzervativní stranu, pak svoji kariéru a nakonec i celé Království. Dopustil totiž referendum o vystoupení z EU a má na svědomí nestabilitu, ve které se zmítá kdysi tak velká monarchie dodnes. I na něj se mladý rapper zaměří jako na cíl svých ostrých rýmů. A nejen na něj – na desce se trefuje jak do královny, tak i do figurek Theresy May nebo Borise Johnsona. Kromě brexitu upozorňuje na krizi zdravotnictví, bytovou krizi a klimatické problémy – všechno s agresivní dikcí jako Sex Pistols a s odkazy na ikony britského rapu, jako je třeba Mike Skinner (The Streets).

Tyler Frampton je fracek, vychován pouze matkou v městě nedaleko Birminghamu, který lze považovat za jedno z center grimeu, tedy žánru, jenž vylétl do popředí popularity, aby byl poté zatracen a nyní opět povstal z popela. Jako malý trpěl vadou řeči a původně si říkal „Slow Ty“, díky svérázné výslovnosti se ale rychle vžilo dnešní jméno. První tour odjel společně s partičkou Slaves – na desce s ním spolupracovali v písni Missing. Zarapoval i na albu australského producenta a DJe Flumea.

Když jsem koncem loňského roku zaznamenal jeho první singl Doorman, na kterém mu produkci obstaral Mura Masa, okamžitě jsem si to jméno zapsal. Energie, animozita, vztek a síla doprovázená surovou basovou linkou – člověku naskočí, že takhle nějak by zněli Rotten a Vicious, kdyby se místo punkových ikon stali „Pistole“ rapovým kolektivem. Peace of Mind potvrdilo, že první singl nebyla jen shoda náhod, ale že Slowthai bude jedno z nejzajímavějších jmen tohoto roku. Zbytek desky už tak nakopnutý není, ale i tak je mnohem zajímavější než Ignorance Is Bliss od souputníka Skepty – se kterým má na albu společnou píseň Inglorious se skvělým klipem. A rozhodně o několik tříd zajímavější než Igor od Tylera, The Creatora, na které zase zazní Slowthaiův vokál.

Když Tyler rapuje, věříte mu to. Když se s rukou na srdci vyznává ze své lásky k Anglii, věříte mu to stejně jako když o pár minut později tu samou zemi zatracuje. Stejně tak jako dokáže křičet a nadávat (a označit královnu za *), ukazuje i svou druhou tvář – ve skladbě Northampton’s Child dojemně, avšak bez větších klišé popisuje svoji maminku, byť za podkresu „studených“ industriálních beatů. Slowthai je provokatér – zkouší, kam až může zajít, a s potutelným úsměvem jako na přebalu desky se nebojí plivnout prakticky na kohokoli bez ohledu na symboly nebo autority. Nihilista? Pankáč? Anarchista? Hlavně schopný textař s talentem zatlouct rezavý hřebík do královských klenotů, který stojí za jednou z nejzajímavějších desek letošního roku.