Versailles uprostřed Afriky. Takhle žil jeden z nejmocnějších diktátorů

Původně novinář a voják, od roku 1960 však člen vlády ve funkci ministra obrany a po převratu v roce 1965 sám sebou ustavený prezident Demokratické republiky Kongo a v roce 1970 i potvrzený ve volbách. Převratu předcházela jedna důležitá událost a tou byla návštěva Mobutua v Bílém domě u samotného J. F. Kennedyho, který přislíbil pomoc CIA při svržení vlády premiéra Patrice Lumumby. V roce 1971 byla země přejmenována na Zair a její osud vzal Mobutu Sese Seko pevně do svých rukou, což se mu dařilo až do roku 1990, kdy umožnil vstup opozice do vlády a od tohoto momentu nabraly události zcela jiný spád, který skončil jeho smrtí ve vyhnanství v Maroku v roce 1997. Během své vlády se zasadil o znárodňování dolů a plantáží, posílení národního cítění, návratu ke tradiční africké kultuře a oslabení vlivu evropských mocností. Stojí také za budováním významných staveb v Zairu, ať už to bylo mezinárodní letiště, na kterém přistával i Concorde, dále pak továrny, banky, školy, nemocnice, hotely a zasadil se i o rozvoj infrastruktury. To vše samozřejmě v doprovodu kultu své osobnosti, brutality na lidských životech, eliminace politických odpůrců a velmi kontroverzní měnové politiky, která se tak trochu řídila heslem: „Když máš málo peněz, pomůže ti jenom hodně peněz.“

Mobutu Sese Seko, zdroj: The Guardian © 2015

Mobutu Sese Seko skládá prezidentskou přísahu ke svému třetímu volebnímu období v roce 1984, zdroj: AFP/Getty Images

Nechme teď politiku stranou. Mobutu Sese Seko měl totiž jednu velmi pozitivní vlastnost a tou byl vytříbený VKUS. Ten se promítal například do jeho legendární čapky z leopardí kůže, vycházkové hole ze vzácného dřeva nebo do formálního oděvu – abacost, který si dovolil sám navrhnout. Abacost vycházel v podstatě z vojenské blůzy, místo klasické „koloniální“ vázanky mohl být doplněn ascotem a byl povinným oděvem pro všechny politické hodnostáře. Nejvíce se však vkus odrazil v preferencích vážné hudby, klasického výtvarného umění a citu pro materiály, jako už zmíněné vzácné dřevo, repliky nábytku Ludvíka XIV., originály obrazů Pabla Picassa, ten nejlepší Carrarský mramor, mahagonové dveře či vzácné kožešiny.

VIP příletová hala, kde v roce 1985 přistál i nadzvukový Concorde, který přepravoval narozeninový dort spolu s jeho stvořitelem, cukrářským bohem Gastonem Lenôtre, zdroj: Sean Smith, The Guardian © 2015

Tento vkus se koncentroval na jednom místě – Mobutuův soukromý palác nedaleko jeho rodného města Gbadolite, který navrhli architekti Olivier Clement Cacoub a Pierre Goudiaby Atépa. Dnes už na jeho místě stojí pouhé torzo, ruiny, které pohlcuje všemocná džungle a čas.

Pod jeho zdecimování a rozkradení se podepsaly skupiny různých rebelů často pod vedením jeho pozdějšího politického soupeře Laurenta Kabily, který byl zároveň jeho prezidentským nástupcem.

Příjezdová cesta a vstupní brány do paláce, zdroj: Sean Smith, The Guardian © 2015

Příjezdová cesta a vstupní brány do paláce, zdroj: Sean Smith, The Guardian © 2015

Mobutu Sese Seko se svým oblíbencem Muhammadem Alim, zdroj: Bettmann Archive

Mobutu měl vkus i na návštěvy, mezi jeho hosty patřili lidé jako například: Jeho Svatost papež Jan Pavel II., Belgický král Baudouin I., prezident Francie Valéry Giscard d’Estaing, generální tajemník OSN Boutros Boutros Ghali, samozvaný císař-diktátor Střední Afriky Jean-Bédel Bokassa, mediální magnát Pat Robertson, ropný magnát David Rockefeller, obchodník mimo jiné s africkými diamanty Maurice Tempelsman a šéf CIA William Casey. Ze sportovců to byl pak například Muhammad Ali, velký oblíbenec Mobutua, který jezdil do jeho paláce za odpočinkem i tréninkem. Mobutu jakožto velký milovník gastronomie hostil i výše zmíněného Gastona Lenôtre stejně jako další světovou špičku Paula Bocuse.

Ruiny soukromého paláce Mobutu Sese Seka. Tady všude byl ten nejlepší Carrarský mramor,zdroj: Sean Smith, The Guardian © 2015

Na svých terasách hodoval Mobutu nejen to nejlepší z evropské kuchyně, byl samozřejmě velkým milovníkem lokálních specialit jako grilovaná antilopa, tilapie a úhoř, stejně jako toho nejlepšího tichého červeného vína např. z Loire Valley ve Francii a růžového šumivého vína Taittinger Rosé. Pod palácem byly ukryty údajně jedny z největších vinných sklepů na světě. K nim se váže smutná historka, kdy při návštěvě konžského politika Alberta Moleky zalovil Mobutu ve svých vinných arzenálech a obdaroval Moleku vínem Cheval Blanc z roku 1928. Tato vzácná lahev byla bohužel ztracena při převratu a nástupu Laurenta Kabily…

Pokud Mobutu zrovna nehodoval, oddával se koupání v jednom z jeho obrovských bazénů za poslechu vybrané klasické hudby a Gregoriánských chorálů ze všudypřítomných reproduktorů. V době největší slávy zaměstnával chod paláce celkem zhruba 1000 osob personálu včetně asi 300 vojáků, starajících se o diktátorovu bezpečnost.

Bazény v paláci, zdroj: Sean Smith, The Guardian © 2015

Bazény v paláci, zdroj: Sean Smith, The Guardian © 2015

Diktátorova ložnice s postelí, která se spouštěla ze stropu, zdroj: Sean Smith, The Guardian © 2015

Diktátorova ložnice s postelí, která se spouštěla ze stropu, zdroj: Sean Smith, The Guardian © 2015

Každý příběh jednou končí, nikdo a nic není na tomto světě na věky. Rakovina a postupná destabilizace politické situace v zemi zapříčinila Mobutuův odchod do exilu a jeho následnou smrt. Země nebyla a není po diktátorově smrti v dobré kondici, nefunkční ekonomika, spousta nedokončených staveb, občanské nepokoje a drancování nerostného bohatství této jinak chudé země…

Jedna z palácových fontán, zdroj: Sean Smith, The Guardian © 2015

Na počest dokončení jednoho z nedalekých hotelů, zdroj: Sean Smith, The Guardian © 2015

Za vlády Mobutu Sese Seka se extrémně rozevřely nůžky ve společnosti, pohádkově bohatá hrstka politických entit vládla mase chudiny. I tak pokud dnes posloucháte hlasy obyvatel Demokratické republiky Konga, slyšíte vesměs pozitivní volání po minulosti. V zemi tehdy nebyly války, byla práce a aspoň základní sociální zázemí, i když to vše bylo vykoupeno opulentním životem té hrstky vyvolených. Každý režim má své. Kdyby však takové režimy neexistovaly, nemohli bychom obdivovat trosky něčeho tak zvláštního, kontroverzního, možná krásného a pozorovat zašlou slávu kdysi zářících paláců, které hostily světoznámé osobnosti a psaly se v nich jistě nezapomenutelné příběhy.

Zkrátka a dobře, nechat si dopravit narozeninový dort Concordem spolu s nejlepším světovým cukrářem a začít ho hodovat u jednoho stolu s Jeho Svatostí papežem Janem Pavlem II. a Davidem Rockefellerem, u toho popíjet Cheval Blanc z roku 1928 a koukat se jak trénuje Muhammad Ali, to je asi ten nejšílenější bizár, co jsem si kdy představil!