Slap! Tyler, the Creator způsobuje fyzické symptomy závrati

S těžkým srdcem usedám po necelých dvou letech za klávesnici s hlavou plnou nového materiálu od tohodle losangelského zázračného děcka, které celý svět zná jako rappera, zpěváka, producenta, režiséra, módního návr… zkrátka tak, jak ho zná. Nebe a dudy. Asi by neexistovalo výstižnějšího srovnání s Tylerovým opus dei Flower Boy. Je zde ale vůbec řeč o tom, že lze IGORA a květinového kluka postavit vedle sebe jako finalistky miss a hodnotit úroveň jednotlivých předpokládaných kvalit? O tom, že tohle nemá být rapové album, nás koneckonců Tyler dopředu varoval. Je tedy IGOR něco jako přátelštější a stravitelnější pokus o rekonstrukci Cherry Bomb? Zkouší zase jednou Tyler, the Creator naší trpělivost? Ten pomyslný pád je každopádně tak znatelný, že někomu může klidně způsobit fyzické symptomy závrati.

To, že Tyler nikdy nebyl technicky nejlepší rapper, natož nejlepší zpěvák, asi není úplná novinka. Jeho kariéra je založená na hromadě divadla, domyšlených konceptů a do sebe zapadajících ztřeštěných vizuálů, ale hlavně na postavě jeho samotného. A z obrovské části na odhodlané a autentické upřímnosti, která z čehokoli, na co sáhne, přímo sálá. Je sympatické, že se ze vší té hořkosladké nenávisti k vlastní minulosti, nasranosti na neexistujícího boha a všeobecného tvrdohlavého radikalismu prodral až k neironické otevřenosti a lásce. Flower Boyovi jsem ji věřil. Fakt. IGOR ji ale jako hadr kroutí do takového extrému, že po něm zůstává nevyvážená přeslazená potopa. Je více než předvídatelné vystavět celé album na nejúspěšnějším střípku Tylerovi kariéry – skladbě See You Again. Songwriterská lenost. Přinejmenším.

Svými producentskými vzory se on sám nikdy netajil. A to ani v teorii, ani v praxi. Vypůjčená estetika The Neptunes, potažmo raných N.E.R.D., se v jeho rukách a s volbou zvukového arzenálu měnila v něco osobitého, co dnes již žije vlastním životem. Jeho produkce ale prošla v posledních letech jistou renesancí. Experimenty s hlučným zkresleným šumem (Cherry Bomb) a strukturově bohatšími aranžemi (Flower Boy) jsou toho jasným důkazem. IGOR kombinuje oboje zmíněné v chuchvalec přeefektovaného analogového hardware orchestru. Harmonie jsou povědomé, ale mnohdy se vám do uší dostanou pomocí násilných nástrojů, připomínající crunk sirény z roku 2000 v traileru na béčkový krvavý thriller.

Podobně se chovají i pro Tylera tak typické off-beat údery klasického piána. Pokud zrovna nerapuje skrze efekt měnící jeho hlas na zvuk vytáčeného modemu, někde z druhé strany obří reverb haly na vás dokonce něco zazpívá. Ano, zazpívá. Sem tam se přistihnu, jak váhám, zda je to skutečně on, kdo ovládá tento hlásek jak konipásek, a sem tam moje pochybnosti dostávají celkem reálný obrys. Při pohledu na seznam nekreditovaných umělců, kteří se na IGORovi podíleli, se totiž vlastně ani není co divit, že se v tom bordelu člověk skoro nevyzná. IGORe, IGORe…