Hollywood, retro a Photoshop. Je Tarantino mistrem filmového marketingu?
Cannes, Francie. Na jednom z nejdůležitějších filmových festivalů má svou předpremiéru i devátý opus Quentina Tarantina. Těsně po skončení projekce se Tenkrát v Hollywoodu tleská šest až sedm minut. Sám Tarantino přes twitterový účet filmu s hashtagem #NoSpoilersInHollywood žádá všechny, kdo film vidí s předstihem, aby nevyzradili jeho pointu. Marketingová lavina nemůže být spuštěna s větší parádou.
Propagační tažení jednoho z nejočekávanějších filmů letní sezony se aktuálně skládá z jednoho teaseru, jednoho traileru, dvojice oficiálních plakátů a čtveřice posterů k imaginárním filmům urputného herce Ricka Daltona (Leonardo DiCaprio). Obě skvěle střižené upoutávky baví retro kanonádou brilantně časovaných gagů, vzkříšených oldschoolových písní a příslibů atmosféry vtahující do LA konce 60. let 20. století jako do oázy absolutní svobody, divokosti a extravagance.
Plakátová kampaň ale dosud sklidila především posměch za banálnost a digitální povrchnost. Mimo tuhle škatulku jsou samozřejmě čtyři zmiňované pulpové klenoty z dílny zavedené agentury BLT Communications (aktuálně splétá pavučiny okolo nového Spider-Mana a komiksové nápady nepostrádala ani její plakátová kampaň k posledním Transformerům), které dokonale doplňují Tarantinův fikční svět – vypadají totiž přesně jako nevyzrálé pastiše, tedy napodobeniny promo materiálů k béčkovým westernům, v nichž září právě DiCapriův herecký outsider.
Jako vtipy na hranici retro atmosféry a špatného Photoshopu ovšem působí i první dva oficiální plakáty od WORKS ADV, opírající se o ústřední mužské dvojice a samostatně pak také o Margot Robbie v roli Sharon Tate. Oba vypadají jako nevyzrálé základy pro obálky špatných lifestylových časopisů a mám silný pocit, že tak zcela schválně reflektují veškerou umělost současného (nejen) hereckého stardomu – od dotyku plastičnosti 90. let až po šíleně okaté „fotošopové“ retuše od vlasů po bradu.
Od Tarantinova filmu, který je dle všeho sám o sobě zrcadlem hollywoodské továrny na absolutno, to zkrátka vypadá jako záměrná hra s očekáváním. Mimochodem, někde jsem četl, že použitý font v názvu filmu by mohl být variací písma na proslulém plakátu ke snímku The Man with the Golden Arm (1955), který navrhl grafik Saul Bass (mj. autor legendární titulkové sekvence v úvodu Hitchcockova Psycha). Ne, není tomu tak. Jde pouze a jedině o odkaz na rozřazení písmen v notoricky známém nápisu na Hollywood Hill, jak ostatně napovídá přímo cover fotka na oficiálním Twitteru filmu. Škoda, a ano, mohlo to být rafinovanější.
Bude ještě zajímavé sledovat, zda-li (a kam konkrétně) se promo Tarantinova milostného dopisu starému Hollywoodu posune těsně před jeho letní premiérou. Teď si ale ještě stručně shrňme ty nejlepší hlášky od kritiků, kteří měli to štěstí vidět film právě v Cannes. Jen předem upozorňuji na potenciální spoilery!
Justin Chang pro LA Times píše, že „po celých 159 minut se Tenkrát v Hollywoodu chová a zároveň vůbec nechová jako film Quentina Tarantina“ a v závěru svého textu upozorňuje, že „finální akt filmu je vtipný, děsivý, znepokojující a naprosto vzrušující“. Podobně nadšený byl ze závěru snímku i Peter Bradshaw z The Guardian: „Závěr samotný je jako kus krvavého chaosu vedoucí k bizarnímu rozuzlení, které vás donutí přehrát si celý film znovu ve vaší hlavě. Je to naprosto šokující, dezorientující, nezodpovědné a také brilantní.“
A na závěr ještě dva půvabné pointy z recenze od Bilge Ebiriho pro výtečný server Vulture. V první řadě vyzdvihuje fakt, který dokonale naladí všechny milovníky zobrazování kultury metropolí na filmovém plátně. Tarantino dle Ebiriho buduje magickou atmosféru Los Angeles 60. let, vytváří z něho doslova „filmovou mekku plnou exotických kin, narvaných bazénových parties a všemožně třpytivých míst, která dýchají kulturou mládí, sexu a drog.“ LA je prý v podání nevyzpytatelného režiséra dekadentní metropolí, která se pomalu, ale sladce rozkládá.
Silný poslední odstavec Ebiriho recenze pak nechávám přeložený bez jakéhokoliv dovětku: „V Tenkrát v Hollywoodu, víc než v kterémkoliv jiném Tarantinově filmu, tušíme, že sledujeme přesně ten svět, v němž by chtěl žít on sám. Když se příběh náhle začne toulat a zdržovat se uvnitř tohoto světa, je nám jasné, že je to právě Tarantino, kdo se naschvál toulá a zdržuje se, kde to jen jde. Za žádnou cenu nechce svůj svět opustit a je velmi pravděpodobné, že natočil osmihodinovou verzi filmu, kterou bude už navždy skrývat jen pro vlastní potěšení.“
Americká kina sejme Tarantinova hollywoodská nostalgie 26. července, ta československá následně přejede přesně 8. srpna.
