Bez spoilerů. Na Hru o trůny je třeba se dívat jako na Leoše Mareše

Hra o trůny. Popkulturní ikona. Seriál, díky kterému společnost HBO osm let na poli televizní fantasy tvorby neměla konkurenci. Mluvili o něm všichni – ti, co se dívali, řešili osudy oblíbených postav, ti, co se nedívali, to zase vystavovali na odiv. Stály ty roky sledování za to? Jak pro koho. Je normální, že se diváci při kolísavé kvalitě seriálu rozdělí na dvě skupiny, jedna je spokojená, druhá zklamaná. Hra o trůny ale vytvořila i unikátní skupinu diváků / fanoušků knih, kteří dávno přestali brát dění seriálu za relevantní a raději dál vyhlíží pokračování knižní ságy Píseň ledu a ohně amerického spisovatele George R. R. Martina.

Je to zajímavý efekt, který se výrazně promítl do obsahu Hry o trůny. Dokud se adaptace držela předlohy, všechno šlo jako po drátkách. Když se ale seriál dostal až za knihy a jeho tvůrci museli místo adaptování předlohy začít vymýšlet vlastní obsah, začaly trable. A řekněme si rovnou, že se tvůrcům splašily kobyly. Od šesté řady seriál změnil tempo. Ne že by byl svižnější, prostě na sebe začal kupit scénáristické zkratky. A postavy, na jejichž vykreslování a charakteru si Martin vždy dost zakládal, se zploštily a jejich chování často ztrácelo logiku.

Z adaptace mohutné a promyšlené knižní ságy se stal klasický moderní quality TV seriál. Sázelo se na efekt, epičnost, výpravu, cliffhangery, ale hlavně bez opory v předloze zvítězila forma nad obsahem. Je to špatně?

Jak pro koho. Já jsem si našel recept, jak si seriál navzdory uspěchanému konci užít. Prostě jsem si řekl, že hlavní je pro mě příběh, který bude dál vyprávět Martin v knihách. Oprostil jsem se od nějakých nároků na adaptaci a prostě jen Hru o trůny dokoukával jako večerní nenáročnou zábavu s draky a armádou nemrtvých. Ať se stane cokoliv komukoliv, bylo mi to jedno, protože jsem tušil, že v tom pravém příběhu to stejně bude celé jinak. A díky tomu mě poslední díly Hry o trůny vlastně bavily náramně.

Je mi líto diváků, kteří se rýpali v každé scéně a hledali chybu za chybou, protože si tím sami kazili zážitek. Hra o trůny není žádný masterpiece, je to prostě jenom vysokorozpočtový fantasy seriál pro co nejširší cílovku. Chtít po jeho finále hlubokomyslné závěry a strategické majstrštiky by bylo jako chtít po Leoši Marešovi, aby byl jako Skepta.

Zároveň nelze smést ze stolu kritiku, že zpočátku byla Hra o trůny opravdu promyšlený seriál, kde každé rozhodnutí mělo své důsledky a všechny postavy si toho byly vědomy – kdo pravidlo podcenil, skončil pod zemí. A lze proto chápat, že pro velkou část diváků pod zemí skončil i seriál. Hra o trůny vejde do dějin jako kult, který svou auru ztratil. Můžou za to výkyvy v kvalitě a mezery ve vyprávění, díky kterým se od šesté řady začali stále více nespokojení diváci od pořadu odvracet a příběhové ukončení už jim jen dalo dostatek argumentů pro to stát se regulérními hejtry a sepisovat petice. Ale ani ti neodchází s prázdnou. Poslední díly daly vzniknout takovému kvantu memů, že se jimi můžou bavit ještě hodně dlouho. Protože velká část z těch memů je mnohem víc pure gold než zoufalci z Golden Company. Měli si přivézt ty slony.