Pražskej junk food poprvé. Správnej langoš tě podruhý zasáhne na hajzlu

Matějská a festivaly to jsou každoroční události, na který je možný dát si v několika stáncích langoše, což bereme od nepaměti jako samozřejmost. Pokud vás ale zastihne chuť na tuto pochoutku během roku nebo uprostřed tahu, nastává trochu problém. Proto jsem se vydal na vlastní langošovou pouť.

Langoš je původem maďarský kulinářský výmysl z kynutého těsta, odvozený od výrazu láng neboli plamen. Ten vás každopádně zastihne na hajzlu po pozření této majestátní pochutiny.

Vzhledem k tomu, že langoše nenajdete v hodnocení na Foursquare ani Tripadvisoru, vydal jsem se po jeho stopách naslepo. První zásadní problém nastal, když jsem si, že většina starých nádražních stánků prostě vymizela. Nahradily je značkové burgery, pizza nebo kebab. Hned při první zastávce na Nádraží Holešovice jsem vyhořel jako langoš, obešel jsem ho ze všech stran, ale po starých stáncích ani stopy.

Protože pro mě osobně je tohle jídlo symbol dětství a devadesátek, napadlo mě, že moje další kroky musí logicky vést do holešovické tržnice. Tam mě ale čekal další kulturní šok. Tržnice se doslova likviduje, Asijci pomalu rozebírají šroubek po šroubku jeden stánek po druhém, takže jestli si chcete před nadcházejícím hokejovým šampionátem koupit nekvalitní kopii dresu, máte asi poslední šanci.

Co se mého cíle týče, tentokrát mě ale intuice nezklamala. V bludišti ještě zbývajících plátěných prodejen narážím na oázu posledního holešovického občerstvení, které jakoby na mě vyskočilo ze stroje času.

Čekání na langoš si krátím poslechem diskuze místních živlů o současné politice, která sklouzává až do dob okupace. Langoš je překvapivě rychle hotový a jeho cena činí krásných 45 korun z čehož je jasné, že jde o kupovaný prefabrikát. Dávám si ho samozřejmě se vším.

Bohužel hned s prvním soustem zaútočí na mé chuťové buňky návalem hořkosti, kterou nepřebíjí ani slabá česneková pasta. Pravděpodobně dlouho nevyměněný fritovací olej a následné kreče v žaludku snižují celkový pocit na finální hodnocení 3 z 10.

Nespokojen s výsledkem se odebírám do dnešní cílové destinace a v duchu se modlím, aby zde zůstal ještě alespoň jeden stánek. Ano, jde o legendární Palmovku neboli Palmbeach, která by se dala jinak popsat jako jedny velké veřejné záchody. Pokud zde zaparkujete auto, pravděpodobně se stane jejich součástí. Hned první stánek u autobusů je opět zavřený, ale nevzdávám se a namířím si to k velké křižovatce, kde bývalo stánků hned několik.

Halejuja, je tady! Poslední mohykán Palmovky. Na zídce sedí mladý pár, pojídá nepopsatelně vypadající jídlo a dvě místní děvčata, opírající se o stánek, na mě hází očko.
Starší pán si objednává smažák v housce. Trochu mu ho závidím. V puse nemám po předchozí zkušenosti moc příjemně a v břiše tak trochu kolotoč. Když na mě přijde řada, objednávám si rovnou i malou kolu, ta se přece dřív používala jako žaludeční likér, ne? Třeba mě to spasí.
Sedám si na od psů prochcanou zídku, kde předtím seděl zmíněný pár a vyčkávám na svojí objednávku.

Konečně. Langoš tady stojí 50 korun. Vrhám se na něj s o poznání menším apetitem než na ten z tržnice, ale hned po prvním soustu je jasné, že máme vítěze. Žádná hořkost, těsto je mnohem měkčí a světlejší, sýr sice taky eidam třicítka, ale disponuje alespoň nějakou chutí. Tady není o čem – vítěz tohoto duelu je jasný a těch pět korun navíc se jednoznačně vyplatí. Dávám 6 z 10.

S plným břichem přemítám nad budoucností plamenu. Rozrůstající se zástavba nových bytů do pár let zvýší atraktivitu i dnes smrduté Palmovky. Poslední stánek zmizí a budoucnost této svébytné pochutiny bude odkázána leda tak na bezlepkové varianty pro hipstery z Krymské. Nenechme si vzít “naši“ kulturu a jednejme! Smažme langoše!

#riplangoš