Zebra Katz: Queer-rap? Queer-rap neexistuje, vy buzny!

V době, kdy je největší zájem o xanaxovou generaci bulánků se suicidálními sklony, kluky co mlátí holky, cloud rap, děti s naprosto nezbytným face tattoo a pačesaté rapující metalisty, je throwback do doby, kdy největší úchylárna byl gueer-rap vlastně dost oldschool. Nevinný oldschool.

Po 06. květen 2019 10:42 +0200

Předně – queer-rap neexistuje. Nikdy nebyl. Čím víc se o něm mluvilo, tím víc se jeho protagonisti snažili existenci rapového sub-žánru popřít. Ojay Morgan aka Zebra Katz patřil mezi ně. Buznabůh ví, co dělá dneska, ale ve své době ho intelektuální Praha milovala a česká hiphopová honorace ignorovala. Tady je krátký rozhovor těsně předtím, než proměnil Meet Factory v stínovou swingers párty.

Jak vzpomínáš na svůj první koncert v Praze?
Bylo to skvělé, plný klub a spousta energie. Takže se těším zpátky a rád bych v Praze strávil trochu víc času než poprvé, protože se mi kromě klubu nepovedlo vidět skoro nic a rád bych se podíval i do města a tak. Už jenom cesta z letiště do Meet Factory skrz staré centrum mě nadchla a pochopitelně jsem slyšel o Praze i hodně vyprávět.

Jaký je tvůj vztah k módě?
Velmi kladný. Na střední škole jsem studoval obor kostýmní design a chtěl jsem pokračovat dál a zároveň studovat umění na škole Eugene Lang. Jenže po mně chtěli interiérový design, tak jsem se na to vykašlal, udělal si bakaláře na Eugene Lang a tím to vlastně celé začalo. Protože jsem se ale chtěl nějakou dobu věnovat i módě, navrhoval jsem alespoň oblečení pro svoje přátele. A taky si návrhář Rick Owens vybral jeden můj track do svojí módní přehlídky a pozval mě do Paříže.

Tvoje tracky jsou obecně hodně temné a zvukově brutální. Kde bereš inspiraci?
Příteli, reálný život je moje jediná a skutečná inspirace.

Žiješ v New Yorku, máš i jiná oblíbená města?
New York miluju, pochopitelně. Je to nejlepší město na světě. Ale baví mě i Berlín, rád navštěvuju Londýn, Moskva je divoká a exotická. Ten seznam oblíbených měst se s každým turné rozrůstá o nová místa, což je skvělé.

Původně ale pocházíš odkud?
Vyrůstal jsem na jižní Floridě. Myslím, že tam, už na základní škole, se u mě začaly projevovat umělecké sklony. Ve školní hře jsem hrál Santa Clause, což byl dost bizár. Když moje sestra odešla studovat tanec, rozhodl jsem se, že i já chci pokračovat podobným směrem, a přihlásil jsem se na státní uměleckou školu Middle School of the Arts na Floridě.

Často jsi spojován s queer-rapovým hnutím, neštve tě to? Co bys k tomu řekl?
Nic, protože nic takového ve skutečnosti neexistuje. Je to jenom uměle vytvořená kategorie pro queer umělce, kteří chtějí dělat hudbu, ale já jsem dost silně proti. Nechci být produktem novinářské terminologie. Chci, aby lidé poslouchali moji hudbu a pochopili, co a proč dělám. To je celé. Když se k tomu budu vyjadřovat, protože se mě na to neustále někdo ptá, budu tím vlastně připouštět existenci něčeho, co není. Obecně je nutné svoji sexualitu používat jako nástroj k jejímu respektu, ale neměla by se stát argumentem v rukou těch, kdo uměle vytvářejí nějaké genderové kategorie jenom proto, že je pohodlnější něco onálepkovat.

Považuješ vůbec sám sebe za hiphopového umělce?
Ne, protože nedělám hip hop, i když si to spousta lidí myslí, protože jsem černoch a vypadám, jak vypadám. Sám ani rapovou hudbu neposlouchám. Baví mě spousta jiných stylů, techno, starý soul, noise, experimentální věci. Když jsem byl na střední, mojí obsesí byli Lauryn Hill a The Fugees. To je strašidelné, co? A pochopitelně můj velký vzor je Grace Jones. Jednak mě baví silný feminismus, který je v její hudbě, a taky její vizuální estetika, takže jsem ji nějak organicky přijal za svou. Proto i ten androgynní vzhled, třpytky na rtech i účes. Jo, vždycky jsem byl fanoušek Grace Jones a vypadám jako ona, haha!

Jak moc je pro tebe důležitá kreativní nezávislost?
Ultimátně. Proto nejsem pod žádným labelem, mám svůj vlastní, na kterém vydávám svoji vlastní hudbu. Jsem tak šťastný a rád bych, aby to tak zůstalo, nehodlám na tom nic měnit.

Rozhovor přinášíme ve spolupráci s hudebním magazínem Headliner.