Transgas míří k zemi. Jaký je příběh kontroverzního komplexu?
Jen málokterá stavba vyvolala v posledních letech takové diskuze, jako vinohradský Transgas. Architektonický unikát nyní může definitivně k zemi. Jaký je příběh skvostu předrevolučního brutalismu?
Příběh Transgasu se začal psát roku 1970. Toho roku se politické vedení Československa zavázalo k vybudování rozsáhlého plynovodu, který měl zásobovat sovětským plynem státy střední Evropy. Vzhledem k náročnosti celého projektu bylo třeba zřídit také nový dispečink, kterým se měl o několik let později stát právě komplex budov, nyní známý coby Transgas.
Pro výstavbu komplexu byla vybrána proluka mezi Vinohradskou třídou a ulicemi Římská a Rubešova na Praze 2. Architektonického řešení projektu se zhostil Vojenský projektový ústav s cílem navržení komplexu, jenž zaujme roli dispečinku připravovaného transitního plynovodu a zároveň poskytne administrativní prostory pro ministerstvo paliv a energetiky. Celý prostor měl být dále doplněn o drobné obchody.
O finální podobu areálu na Vinohradech se postarali Václav Aulický, Jiří Eisenreich, Ivo Loos, Jindřich Malátek a Jan Fišer, přičemž řešení konstrukce se ujal Jiří Kozák a jeho spolupracovník Josef Tomášek. Výstavba započala v roce 1972 a již o dva roky později stála budova dispečinku. Celý komplex zahrnující také dvě dominantní administrativní věže byl kompletně dokončen v roce 1978.
Budova dispečinku. Foto: Earch.cz
Technologicky i finančně velmi náročný projekt se stal svým radikálním řešením ikonou normalizační brutalistní architektury a technicistního přístupu. Budova dispečinku představovala monumentální masivní podlouhlý kvádr, jehož fasáda byla z důvodů izolace výpočetní techniky vynalézavě vytvořena z osmnácti tisíc žulových dlažebních kostek. Dispečink byl ve své době vybaven nejmodernější elektronikou a pokrýval řízení celého plynovodu.
Zpracování obou administrativních věží vycházelo z dřívějšího projektu architektů Loose a Malátka. Budovy byly pro potřeby Ministerstva paliv a energetiky vybaveny rámovou konstrukcí, která nese devět samostatných podlaží. 33,75 metrů vysoké věže masivních proporcí v hojné míře využívaly ocel Atmofix a to jak v konstrukci, tak v opláštění. Výrazné skleněné plochy exteriéru dále ukrývaly vysoce propracované a velmi odvážné vnitřní prostory, které však prošly v devadesátých letech výraznou rekonstrukcí.
Foto: Česká Televize
Celý komplex je vysoce autentický také v řadě detailů. Jednotlivé budovy jsou vzájemně propojeny lávkami v podobě potrubí plynovodu, venkovní prostranství bylo dále doplněno značně osobitou kašnou od architekta Loose. Celou řadu působivých detailů ukrýval také originální interiér.
V kontextu města se bezesporu dodnes jedná o velmi radikálně vyhlížející prostor, jenž vytváří silný kontrast vůči historické zástavbě Vinohrad. Ve své době všal šlo o urbanisticky hodnotné funkční místo, které vytvářelo architektonický dialog s nedalekou budovou Federálního shromáždění.
Nyní však Transgas zeje prázdnotou a v rámci města působí rušivým dojmem. Místo se stává autonomní solitérou, jež postrádá využití a v kontextu okolních prostranství působí zcela nefunkčně, ačkoliv by tomu tak nemuselo být.
Komplex je od roku 2014 v majetku developerské skupiny HB Reavis, která dlouhodobě usiluje o demolici a vybudování nového polyfunkčního objektu, který by zahrnoval sedm budov s bohatou zelení a veřejným vnitroblokem a stal by se reflexí urbanistického konceptu Vinohrad.
Foto: Wikipedia.org
Proti demolici se v roce 2015 postavilo občanské sdružení Klub za starou Prahu, které nakonec neúspěšně usilovalo o prohlášení Transgasu za památku. Četní aktivisté z řad laiků i renomovaných odborníků argumentovali skutečností, že jde o silně autentickou brutalistní stavbu, která reflektuje architekturu minulého režimu. Demolice a nahrazení by tedy zároveň popřelo historický architektonický odkaz, který je v případě komplexu Transgas velmi intenzivní.
Zastánci demolice kritizovali zejména nefunkční urbanistickou integraci v rámci okolního prostoru a považovali komplex za rušivý prvek v kontextu historické Prahy.
I přes vleklé spory o demolici, řady diskuzí a argumentů pro i proti, získala developerská společnost HB Reavis k 1. únoru povolení ke srovnání celého areálu se zemí. Naše hlavní město tak s největší pravděpodobností přijde o rušivý prvek, který však mapuje část naší nepopiratelné historie. Unikátní odkaz radikálního přístupu, surového betonu a architektonického směřování naší země v dobách normalizace tedy zůstane budoucím generacím zachován pouze na fotografiích.
