Michael Kocáb o odsunu sovětských vojsk, zapomenutých jaderných hlavicích a pokusech KGB

Přečti si to nejlepší z rozhovoru Vladimira 518 a Michaela Kocába z knihy Heavy Metal Milovice. Ta obsahuje fotky Jana Jindry, který dokumentoval svět okupační armády v Československu.

So 17. listopad 2018 17:29 +0100

Při příležitosti letošního výročí Sametové revoluce nás napadlo vícero věcí. Mohli jsme udělat standardní anketu s osobnostmi a vzpomínkový článek na totalitní dobu, avšak rychle jsme si uvědomili, že máme skutečný klenot přímo ve svém vydavatelství. Tím klenotem je rozhovor, který v roce 2016 uskutečnil Vladimir 518 s Michaelem Kocábem.

Povídali si v něm především o odsunu sovětských vojsk, což byla úloha, které se zhostil právě Michael Kocáb jakožto předseda parlamentní komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk. V našem zkráceném rozhovoru se dozvíš, jak byly na území Československa objeveny jaderné hlavice, o jaké kroky proti Kocábovi se pokoušela KGB a mnoho dalšího. K rozhovoru jsme si se souhlasem Jana Jindry dovolili publikovat také výběr jeho fotografií z knihy Heavy Metal Milovice, která je stále v prodeji. V rozhovoru tím pádem uvidíte kombinaci fotografií zachycujících samotné vojenské základny a techniku, ale i běžný život v Milovicích jako takových.

Volba osobnosti pro rozhovor, který by měl doprovázet soubor fotografií Jana Jindry, nemohla pravděpodobně padnout na nikoho jiného než na Michaela Kocába. Jako teenager jsem ho sledoval v médiích na pozici předsedy komise pro odsun sovětských vojsk, vnímal ho jako klíčovou postavu tohoto historicky symbolického úkolu a už tehdy se mírně podivoval nad prapodivným mixem energií, které ho obklopovaly, obsahujíc jeho rockerství, přirozené charisma i politicky rázné vystupování. Výhoda plynoucí z našeho doposud čistě hudebního kamarádství spočívá podle mě mimo jiné i v tom, že jsme v minulosti stihli probrat mnoho a mnoho aspektů našich tak rozdílných, a přece v mnohém podobných životních osudů, ovšem k odsunu jsme se do hloubky nedostali nikdy. Do Michaelovy trojské vily přicházím tedy jednoho pondělního odpoledne přirozeně zvědavý, plný otázek a touhy po vhledu do tak z dnešního pohledu magického období, kdy se jedna kulturně politická struktura samovolně hroutila a nahrazovala ji druhá, o tolik sympatičtější a svobodnější.

Myslím, že není možné začít jinak než samotným vpádem cizích vojsk v létě 1968, kdy ti bylo čtrnáct let. Jsi schopen si vybavit pocity, které v tobě jako mladém chlapci v těchto konkrétních dnech rezonovaly?

Ano, je to tak, bylo mi čtrnáct roků a byl jsem z disidentské rodiny. Můj otec byl vyslýchán Státní bezpečností pravidelně už v padesátých letech. Byli jsme naprosto ostrakizovanou rodinou a jako dítě jsem měl potíže ve škole už od první třídy. Primárně se to vztahovalo k náboženství a já jsem byl hned označen jako kostelní krysa. Už druhý týden po nástupu do školy mě ostatní zkopali a poplivali, ale tím ve mně poprvé probouzeli odpor. Od raného dětství jsem měl jasno, přestože dítě je nejdříve jenom obětí rodičovských názorů. Ale když se tu objevila sovětská armáda, tak jsem neměl problém se v situaci orientovat a tyto postoje se dodnes nezměnily. Emocionálně mě to ovšem nijak zvlášť nezasáhlo. Pro čtrnáctiletého kluka to bylo spíš dobrodružství, při kterém moji rodiče brečeli, a já jsem lítal po ulici s určitou dávkou nadšení, že se konečně něco děje. Ovšem bez sebemenší pochybnosti, že se jedná o invazi, že se jedná o okupaci. Tehdy mi nebylo tak úplně jasné, že je to další okupace v pořadí, hned za tou německou. Německá okupace byla v té době prohlašována za univerzální zlo a dnes už víme, že ta univerzální zla byla ve skutečnosti dvě.
Jak třetí říše, tak Sovětský svaz se projevily genocidou, přičemž Sověti realizovali navíc ještě
tzv. democidu čili masové vyvražďování vlastního obyvatelstva. Takže jsem věděl, že je něco špatně.

Navíc u nás v Chodově u Karlových Varů žilo hodně sudetských Němců, bývalých vojáků Wehrmachtu, kteří byli po válce zajati v Rusku. Po několika letech se vrátili z ruských lágrů a byli z těch Rusů úplně vyjukaný a poděšený. Tehdy v osmašedesátém bylo v módě měnit ukazatele a mást sovětskou armádu tím, že na ceduli označující cestu na Cheb se napsalo, že tudy je to na Prahu, a když to bylo na Prahu, tak se to přepsalo na Sokolov. A tyhleti chudáci wehrmachťáci v hrůze před sovětskou armádou vraceli zase všechno do pořádku, protože je nechtěli rozezlít. Takže oni tou oblastí Chodova u Karlových Varů projeli a pokračovali, jak jsem se později dozvěděl, už rovnou na místo určení, na své ústřední seřadiště do Milovic. Ta invaze musela být připravená ještě víc, než jsme si mysleli.

To, že jsi vyrůstal hned vedle sovětské rezidentury a přidružených kasáren, je opravdu jeden z dalších, až fatálních aspektů tvé v jistém slova smyslu přirozené kompetentnosti k následnému předsednictví komise pro odsun sovětských vojsk. Protože, jak sám říkáš v jednom ze svých knižních textů, díky tomuto všednímu styku se sovětskými vojáky a důstojníky jsi k nim nikdy nepocítil pravou nenávist. Nedémonizoval sis je.

To je výborná poznámka. Při rozhovorech na tohle málokdo upozorní a všichni si lámou hlavu, proč mi to tak dobře šlo. Právě proto, co jsi teď zmínil. Nejenom, že jsem je neměl zdémonizované, ale já jsem s nimi měl soucit. Většinou to byli klučíci, devatenáct dvacet let, vyjukaný ruský ksichty. Bylo evidentní, že nemají s násilím, ať politickým, nebo i vojenským, vůbec nic společného. Někam je nahnali a oni ani možná nevěděli, kde přesně jsou. Byli velmi neagresivní, což bylo taky důležité v pozitivním slova smyslu, a já jsem do odsunu díky tomu všemu šel bez jakýchkoli pretenzí. Myslím, že to byla moje velká výhoda, že jsem k nim necítil nenávist.

A navíc jsem byl ještě v průběhu mládí zásadně ovlivněn ruskou uměleckou tvorbou. Pro mě už v té době Dostojevský byl, je a zůstává, měnit to už nebudu, největší spisovatel všech dob. Přečetl jsem jeho kompletní dílo a ani v jedné knize jsem se nezklamal. Mimoto jsem se dozvěděl, že i Masaryk prohlásil, že když vezme úhrnem veškerou uměleckou tvorbu včetně hudby a výtvarného umění, tak Bratři Karamazovi jsou vrchol všeho. Já si to myslím taky. Stejně tak jsem měl obrovský vztah k ruské klasické hudbě. A to se mi později velice zhodnotilo, protože jsem vůči ruským vojákům necítil nenávist.
Druhá věc, která se mi zhodnotila a byla určitým projevem občanské angažovanosti, je skutečnost, že jsem nikdy nešel k volbám. Považoval jsem to totiž za pasivní kolaboraci. A docela drsným způsobem jsem se tehdy vykroutil i ze základní vojenské služby. Po všelijakých vytáčkách se mě u odvodní komise zeptal vojenský psycholog: „Prosím vás, řekněte mi, kdybyste měl náhodou v ruce zbraň a najednou by vám v tý hlavě cvaklo,“ to už mě totiž podezírali, „a chtěl byste spáchat sebevraždu, abyste se vyhnul třeba nějakému útoku, udělal byste to?“ Odpověděl jsem: „To ne. To zase ne. A kdyby, tak by museli jít se mnou do hrobu všichni.“ Vyhodili mě od odvodu jak psa.

Takže ten fakt, že jsem nebyl na vojně, sehrál klíčovou roli i při odsunu, protože jsem nechápal a necítil subordinaci. Pro mě byl generál jako vojín. Všechno jedno. Buď jsou to sympatický kluci, nebo ne. Kdežto členové mé parlamentní komise, z nichž někteří byli bývalí vojáci a někteří bývalí politici, byli fascinováni sovětskou vojenskou silou. Nebyli schopni jim dostatečně vzdorovat. Takže mi hrály do karet dvě věci, žádná úcta před frčkami a žádná nenávist.

V jakém historickém a geopolitickém kontextu přemýšlíš o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968? Ptám se na to, jak silně vnímáš určitou dějinnou nevyhnutelnost této události, jak hodně se v tvých očích jedná o akt, který byl prostě fragmentárním následkem v mnohem větší hře dobových příčin a následků.

Od útlého mládí jsem studoval dějiny hitlerismu. Knih na toto téma jsem přečetl asi padesát. Jak jsem již řekl, dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že jedna okupace vystřídala druhou. Nakonec mi kontext roku 1968 vysvitl i přesto, že ty knihy byly tendenční a neustále oslavovaly osvobození Rudou armádou. Proč nás tedy okupují, když nás osvobodili? Začal jsem si dávat dohromady to, že přišli vlastně rovnou i obsazovat. Historický kontext jsem tedy už vnímal. Věděl jsem, že je to okupace, a věděl jsem, že by měla být ukončena.

To, že bych v tom mohl sehrát roli, se náhle projevilo až v roce 1989. Asi víš, že jsem v červnu 1989 na Děčínské kotvě prohlásil, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, a je nejvyšší čas, aby se vláda vrátila do rukou lidí. To znamenalo volání po demokracii a obnově lidských práv. Ten výrok byl, až na moje koktání, poměrně konsekventní. Když mi začali rvát mikrofon z rukou, rychle jsem doplnil poznámku, že se musíme prací přičinit o obnovu. Jak jsem vyslovil slovo „prací“, tak jsem se zastyděl. To si pamatuju. Tak jsem dodal: „…za obnovu lidských práv a svobod.“ Tou prací jsem myslel práci disidentů. Slyšel to i Ladislav Adamec, předseda vlády.

Pak někdy v září 1989 následovala premiéra hry, k níž složil hudbu náš spolužák Zdeněk Merta, na Nové scéně Národního divadla. Byli jsme tam i s Michalem Horáčkem a v té době už jsme konstruovali iniciativu Most. A na té premiéře byl právě i Adamec, který o pauze stál v kruhu samoty, kde kolem něho byly asi tři metry prázdna. On nám pokynul a my jsme k němu šli, což nám bylo hrozně trapný. Vypadalo to, jako že už se s ním vlastně známe, že jsme nějací kolaboranti. A on se na mě obrátil s otázkou: „Co jste myslel tím, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží? Viděl jsem vaše vystoupení na Děčínské kotvě. Co jste tím měl na mysli?“ Tak jsem mu to vysvětlil. Nebylo těžké obhájit, že národ nese odpovědnost za svoje vedení a nemůže si stěžovat, pokud není schopen něco s tím udělat, tedy zvolit si jiné. Na to Adamec řekl: „To je zajímavá myšlenka. Možná by se mohlo pokračovat v nějakých debatách.“

No a my jsme v té době s Horáčkem čerstvě zakládali iniciativu Most, která si vytyčila mnoho různých bodů. Nešlo jí o sbližování názorů protistran, ale spíše o vyjednávání pod bílým hadrem. O nastolení komunikačního procesu, o zabránění radikálnímu zhoršování situace, které hrozilo ze strany Městského výboru KSČ Miroslava Štěpána. Jak je známo, ten v té době mohutně stříkal lidi
s technikou Veřejné bezpečnosti. Jedním z bodů bylo právě i nastolení otázky odsunu sovětských vojsk. A to mluvíme o době, kdy si o tom ani vrabci neštěbetali. Později se vyskytly námitky, že jsem se k odsunu přitočil. Starou bačkoru. Na začátku bylo tohle. S tímto dokumentem iniciativy Most, který podepsala řada osobností, jsme zahájili jednání s nějakým Oskarem Krejčím (o tom, že byl rezidentem StB, jsme tenkrát neměli ani ponětí) a ten okamžitě začal společně s námi organizovat budoucí rozhovory s Adamcem.
V podstatě se jednalo jenom o to, kdo by se rozhovorů zúčastnil. Zda Václav Havel, či ne, protože Adamec se ho strašně bál. Řekli jsme si s Horáčkem, že nemůžeme jít tak daleko, aniž bychom měli předem souhlas Havla a disidentského kruhu kolem něj. Zajeli jsme tedy za Havlem na Hrádeček. To mohlo být o prázdninách 1989. Tam jsme s ním hodiny seděli u zahradního stolku a převyprávěli jsme mu koncepci, že máme prokopaný koridor k předsedovi vlády. Od začátku jsem razil strategii akce klín, kterou jsme okoukali od bolševiků samotných. To znamená jednat s předsedou vlády, nejednat s ÚV KSČ a vytvořit konflikt mezi těmito dvěma křídly. Adamec, ano. Jakeš, ne. Havel to poslouchal a říkal: „Nevím, jestli vám to vyjde, ale za pokus nic nedáme. Tak to teda zkuste.“ Vyšlo to na jedničku s hvězdičkou. Měli jsme už krytí z tvrdého disentu a já jsem se k němu připočítával, ale Horáček ne. On byl totiž z rodiny Mladého světa, kde vládla šéfredaktorka Olga Čermáková, komunistická ideoložka.

Po propojení parlamentní a vojenské komise začala fáze, která nás bude velmi zajímat, a to jsou výjezdy do jednotlivých vojenských lokací. Vím, že vaše první cesta nemohla vést jinam než do Milovic, kterým se také primárně věnuje tato fotografická kniha Jana Jindry. Moc se mi líbí fakt, že ve svých vzpomínkách sám přirovnáváš tento první výlet ke stalkerovské cestě do „Zóny“, což je přesný odkaz na román bratrů Strugackých či na Tarkovského film.

No jo, tak to skutečně působilo. Ustanovili jsme komisi, a jen pro přesnost – zpočátku jsem byl pouze jejím místopředsedou. Měl jsem tehdy už vybudovanou pozici ve vztahu k vládě a k armádě, ovšem ne k Federálnímu shromáždění. Tam jsme byli v podstatě parašutovaný společně s dalšími dvaceti šesti kooptovanými poslanci, jako kdybychom tam spadli z nebe. Seděl jsem na ještě zahřátý poslanecký lavici č. 1 po Lubomíru Štrougalovi a v šuplíku měl jeho věci. Jedno jeho vyznamenání, co tam leželo, mám dodnes doma.

Nebyli ochotni mě udělat hned šéfem komise, takže za zjevnou aktivitu mě zařadili jako místopředsedu za rovněž kooptovaného poslance Josefa Macka, což byl lidovec, který byl pro ně přijatelnější. V komisi byla kromě mnoha dalších také Vlasta Parkanová, pozdější ministr kultury Pavel Dostál nebo poslanec Oldřich Kužílek, který nastoupil na místo mého zástupce hned, jak jsem se stal předsedou komise.

Bylo jasné, že musíme začít obhlídkami. Sověti mě brali od prvního okamžiku jako lídra komise a věř mi, že příjezd do Milovic vypadal velmi zajímavě. Přijel tam autobus s naší komisí, oni rozvinuli červený koberečky a byli jsme velmi srdečně přivítáni. Vstoupili jsme do areálu veli- telství a myslím, že tam předseda Josef Macek asi nemohl být (teď ale opravdu nevím, abych mu nekřivdil, byl to vlídný člověk a jeho zásluhy jsou také nepopíratelné), protože mě okamžitě posadili proti generálu Eduardu Vorobjovovi, což bych si sám býval nedovolil.

S Vorobjovem jsme si hned padli do oka, protože měl neskutečně civilní projev a byl přirozeně přátelský. Řekl: „Ano, harmonogram splníme přesně tak, jak jsme ho domluvili. 31. června 1991 tady nebude ani noha, a to vám garantuju. Jen vás prosím, aby vše proběhlo v klidu. My jsme připraveni a je to vůle Gorbačova, našeho předsedy prezidia Nejvyššího sovětu. To je pro mě zákon, takže se nemusíte obávat, budeme kooperovat.“
Na jednání se mnou byli generálové Rudolf Ducháček a Svetozár Naďovič i další lidi z čes- koslovenské armády. Tohle byl tedy první výjezd parlamentní komise a tomu ještě předcházela první návštěva v úřadu zmocněnce, tedy u generála Ducháčka, kterého jsem už zmiňoval. Ta proběhla také velmi přátelsky a po úvodním oťukávání jsme se dohodli na široké spolupráci.

Byl jsem ve smířlivé revoluční náladě, všechno jsme vyhráli a hned jsem v nich viděl kamarády.
To se teď otevřeně přiznám, ostražitost jsem tehdy trochu odložil, protože jsme všichni měli stejný úkol. Bylo v tom i hodně humoru, oni se neváhali strefovat i sami do sebe: „Jak se vám líbí ve společnosti totalitních generálů?“ Já jsem říkal: „Fajn. Dobrý. Hlavně, že budeme teď Rusáky vyhazovat, když už jsme se s nimi dvacet let kamarádili.“
Byla to často i opravdu prdel. Korunovali to tím, že mi navrhli propůjčenou hodnost plukovníka,
a já blbec jsem to odmítnul. Dodnes toho lituju. Já jsem říkal: „No, plukovník…“ „My víme, to je málo. Měl byste být generál, ale to bychom asi neprosadili. Dali bychom vám plukovníka, to můžeme rovnou. Časem byste mohl být povýšen na generála.“ A já jen říkal: „Nechme to být.“

No, na mě to působí jako slušnej dadaismus. Generál Kocáb. A jak jste pokračovali dál?

Domluvili jsme se, že budeme pracovat společně, to jsem uvítal. Zmocněnec měl na starost celou oblast armádní problematiky související s odsunem a byl odpovědný vládě. Pro naši komisi zabezpečoval výjezdy a dojednával se Sověty organizaci kontrolních dnů. Naše parlamentní komise, už z titulu svého názvu, vykonávala nad celým procesem dohled a řešila politické aspekty odsunu. Byla hegemonem, protože nad ní stálo už jen plenární zasedání Federálního shromáždění.

Většinou jsme měli tři autobusy. Jeden autobus jel s poslanci a generály, dále jel protichemický oddíl, protože se hledaly a kontrolovaly chemické zbraně, a jela i vojenská bezpečnost. Já se v tomto období na další politiku příliš nesoustředil a věnoval se cele svému úkolu, který jsem považoval přímo za osudový. Začali jsme prozkoumávat nejprve terén v Milovicích a vzápětí jsme navštěvovali další sovětské posádky v celé republice. To byly velké zážitky. Sověti nás vozili džípy, místy jsme lítali vrtulníky a na větší vzdálenosti jsme se přepravovali vojenskými autobusy. Když jsme jeli například na Moravu, vyjížděli jsme většinou sami, nezávisle na milovických, a Vorobjov to organizoval na dálku. Přijetí bylo vždycky slušné, ale všiml jsem si, že čím jsme byli dál, tím méně přátelské bylo. A když byly frčky nižší, tak si dokonce někdy neodpustili téměř nevrlé přijetí ve stylu: „Co tady zase hledáte?“ Já jsem je rychle umravňoval, protože pokud Rusové začali po zlém, pěnila se mi ihned krev.

A musím přiznat, že jsem při přímém prozkoumávání terénu i trochu té své zmíněné empatie vůči Rusům ztrácel. Byl jsem totiž svědkem toho, jaký udělali všude neuvěřitelný bordel. Také jsem narážel na konkrétní případy zvůle, která se opět zvyšovala, čím nižší frčky to byly.

Pomáhalo ti v jednání se sovětským armádním velením tvé typické rozehrávání absurdity, jak říkáš ty sám, tvé tatrmanství?

Já jsem ho vlastně užíval i při všech setkáních se světovými veličinami. To by bylo dlouhé povídání. První tatrmanství proběhlo už tehdy, když jsem si v Japonsku koupil tužku ve tvaru vytahovací antény. Byla to pravděpodobně taktovka nebo ukazovátko, ale vypadala přesně jako ta anténa, kterou známe z rádiových přijímačů. Říkal jsem si, že udělám takový fór, ale nesměli mě při tom nachytat. Naštelovali jsme si spolu s mým šoférem hodinky, abychom měli stejný čas, a domluvili se, že on přesně v konkrétní minutu zastaví před branou sovětského velitelství v Milovicích.

Měli jsme tam regulérní jednání a já využil chvíle, kdy jsem nemluvil, a vytáhl tu anténku pět minut před domluveným srazem tak, aby mě jako nikdo neviděl, a řekl jsem: „Za pět minut potřebuju auto.“ A zase jsem anténku zasunul. Opravdu maximálně nenápadně. Věděl jsem, že když to udělám nápadně, tak to neobhájím. Oni by se mě zeptali, co to mám, a já bych musel pravdivě odpovědět: „Ukazovátko.“

Takže to naopak proběhlo za zády někoho sedícího vedle mě, a to bylo přesně něco pro Rusy. Tohle udělej a ví o tobě hned každý. Tak jim říkám: „Já už musím jít.“ Odešel jsem, oni šli se mnou
a viděli, jak přijíždí to auto. Samozřejmě, že příště se mě Vorobjov ptal, co to mám za zařízení, jestli
o tom můžu mluvit. Řekl jsem mu, že ne.

Ústředním tématem knihy jsou Milovice, kde sídlilo hlavní velitelství sovětských vojsk na našem území. Působilo to na tebe na místě opravdu tak? Jak bys popsal vlastními slovy atmosféru uvnitř jejich základny?

Působilo to tam na mě opravdu jako malé vojenské Rusko, kam bylo nemyslitelné se vypravit jen tak sám. Představa, že se utrhneš od hlavní skupiny poslanců, s kterými jsme tam přijeli, a půjdeš se tam projít, se zdála vyloučená. Proti tobě pochodovaly bataliony vojáků, protože to byly vlastně kasárna. Mezi nimi žili i civilisté, rodiny důstojníků, ale ty jsem tam moc nevídal. Všude samá vojenská technika. Teď samozřejmě mluvím o těch vnitřních Milovicích, kde byli Rusové.

Pak byly Milovice vnější, mimo sovětské území. To bylo normální městečko, kde se vesele, anebo smutně, to už je celkem jedno, s těmi Rusy intenzivně obchodovalo, obchodovalo i obchodovalo. Tam kvetlo všechno, od nespokojeného mrmlání přes bratříčkování až ke kradení lustrů. To bylo něco, do čeho se nedalo v rychlosti proniknout, takže civilní část Milovic nechme stranou. A vojenský areál nepůsobil nikterak obdobně jako třeba takový areál americké armády, který jsem navštívil posléze v Charlestonu. Tam ti úplně přecházejí oči a šokují tě pořádky, které jsi v životě neviděl.

V Milovicích byl ovšem takový ten správný ruský bordel a naše komise šla mimo jiné právě po skladech chemických zbraní a různých chemikálií, protože od samého začátku jsme o tom všem měli zprávy od ekologů. A opravdu jsme nacházeli spoušť neuvěřitelných rozměrů. Většinou ani Rusové sami neměli žaludek na to, jít nám podobná místa ukazovat. Řekli: „Tak když to chcete vidět, tak támhle.“ A stáli o sto metrů dál, kouřili a čekali.

Hlavní dominantou milovického shonu bylo nádraží, na kterém bylo možné vidět všelijakou velkou sovětskou vojenskou techniku. Heavy metal. To bylo něco pro mě. Třeba vlaková souprava, která měla padesát vagonů a na každém stál nějaký obrovský obrněný vůz nebo tank. A ten
 vlak opravdu jezdil na trase Milovice–Rusko, samozřejmě žádné kontroly, nic. A za zmínku stojí i tankodrom. Byl za velitelskou budovou, která je
 v Milovicích dodnes a my jsme v ní trávili relativně dost času. Probíhala na něm permanentní akce, kterou jsem si tehdy moc neužíval, protože jsem
 v té době měl velký úkol týkající se odsunu a také jsem si na ten shon tak nějak zvykl. Ale když na to zpětně vzpomínám, bylo toho ke koukání opravdu hodně. Běžné byly situace, kdy se po tankodromu valily tanky ze všech možných stran. Sice se nestřílelo, ale zkoušely se průjezdy a cvičili tankisti. To bylo úžasné, při každém přechodu kolem oken jsi to viděl. Soustředěnější pozornost jsem věnoval letišti. Byl jsem sám pilot a význam vzdušných
sil jsem si dobře uvědomoval. Stíhačky MiG-29 patří dodnes mezi obdivuhodná letadla. Celkem se jednalo o tři velké vojenské provozy, kde ses všude setkával s velkým množstvím vojenské techniky.
Ty jsi tím úkolem proplouval bez jakýchkoli útoků ze stran různorodého politického spektra. Budu tě citovat: „Odsun byla poslední akce celonárodního konsenzu.“ Vtipná věta a nepochybně unikátní situace.

Čím si vysvětluješ, že jak komunisti, socialisti, tak nastupující demokrati, vám dali mandát, který nebyl ani následně zpochybňován, a dokonce ani ze strany Rusů nebyl cítit žádný výraznější odpor? Jako kdyby i jim samotným jasně došlo, že tu už nemají co pohledávat.

To je zajímavé téma. Myslím, že nemáme silnou národní identitu a vlastní svobody si příliš nevážíme. Už hluboko v minulosti, včetně Rakouska-Uherska, ale zejména ve 20. století, jsme byli zvyklí být v područí. Češi byli otupělí a z historické zkušenosti pramení i jejich plebejská nátura. Přesto se ale nemohl úplně vytratit základní národovecký instinkt, a okupace jiným státem je přece jenom silné kafe. Pevně věřím, že drtivá část komunistů s okupací nesouhlasila, a to se nakonec ukázalo v roce 1968 a 1969, kdy s tím většina z nich měla opravdu problém. Následně se ovšem rozjela normalizace, která už byla vlastně formou jakési opatrné diktatury.

Husák si to uvědomoval, nakonec i on byl v padesátých letech zavřenej, ale nakonec se paradoxně postavil do čela normalizace. A šanoval zejména Slovensko, ale do určité míry i disent. Tresty byly tvrdé, ale už ne tak, jako to známe z Ruska, Číny nebo z padesátých let u nás. Už pro opozici nepadaly žádné tresty smrti.

S odsunem vojsk opravdu souhlasila drtivá většina lidí. Ti komouši, kteří s ním nesouhlasili, v tu dobu lapali po dechu a na chalupách zakopávali stranické legitimace pod zem.

Další fakt působí sice okrajově, ale je důležitý: bavíme se o období, kdy média byla natolik ote- vřená, že jsem mohl v pravidelných intervalech informovat veřejnost o tom, co se právě děje, a to způsobem na dnešní poměry naprosto nevídaným. Když jsem potřeboval něco sdělit národu, tak,
aniž bych předem zavolal, jsem šel na Kavčí hory do hlavní zpravodajské relace a řekl: „Potřebuju něco sdělit.“ A oni mě pustili do přímého přenosu.
Zkus si to dneska jen představit. Bylo to sice přidrzlé, ale zároveň velmi dobré, protože lidi byli neustále „in“. Mohl jsem bohudíky informovat, že všechno postupuje přesně podle harmonogramu, a přestože jsou problémy, nedochází k žádnému zdržení.

Problémů byla samozřejmě celá řada. Mezitím se hroutila Varšavská smlouva, RVHP. Probíhaly odsuny sovětských vojsk z Německa, Polska i Maďarska. To všechno naši občané věděli a chápali, že se jedná o celoevropský pohyb. Domů se totiž vracelo kolem půl milionu sovětských vojáků a jejich armáda měla obrovský problém je ubytovat. Přes naše území projížděly vlaky s vojsky odsunovanými z Německa, přelétaly letecké transporty; a tohle všechno bylo v médiích na denním pořádku.

Což, předpokládám, zároveň vytvářelo tlak na proces samotného odsunu.

Přesně tak, hlavně na spolupráci Sovětů. Příznivému průběhu akce napomáhala i jednoznačná podpora Federálního shromáždění, vlády a českého parlamentu. Byl to opravdu celonárodní konsenzus, který byl unikátní a krátce po od- sunu skončil. Skončil zajímavou věcí. Haló noviny uveřejnily informaci, že jsem si nechal pár hangárů v Milovicích pro svoji potřebu. Komunisté mi začali podsouvat švindlzáměr, kterému nemohlo věřit snad ani malé dítě. Neuvěřitelně nesmyslné nařčení. Neměl jsem z celého odsunu ani kačku, ani kopějku, všechno jsem to dělal jen z přesvědčení.

I když… přece něco. A rád to přiznám, protože za to se stydět nemusím. Když bylo po všem, chtěl mi generál Vorobjov dát něco na památku. Daroval mi staré dřevěné ruské rádio, podobné těm, které se dnes prodávají jako repliky. Musím se podívat, jestli ho ještě někde mám. Ale jinak nic. Žádné domluvy, žádné protislužby, žádné bratříčkování, jen ko- rektní spolupráce na likvidaci následků historického příkoří ze strany SSSR a jeho satelitů.
Uvnitř procesu ale byly lehké, řekněme morální nástrahy. Nevím, zda to tak pojímali i ostatní, ale já jsem měl stále na mysli, abychom se při opakovaném kontaktu se sovětskou stranou vyhnuli nařčení z příliš konciliantního postupu. Strašilo mne slovo kolaborace. Sověti si nás hned zpočátku chtěli „přikamarádit“. Nevím, jestli to mysleli upřímně, nebo jestli to byla taktika, ale mne to přimělo k jakési permanentní ostražitosti.

Jedna z prvních cest byla taková, že místo na obhlídku prostor nás vrtulníkem zavezli na místo, kde měli připravené terče a stolečky. Na každém stolečku ležel revolver a nějakých deset metrů před ním stál terč. My, členové komise, jsme měli přistoupit k nabitým revolverům a pod citlivým vedením sovětského důstojníka trefovat desítku. Na dalším stolku byly připraveny stakany a vodka, že to všechno potom zapijeme. Byl jsem zaskočen a podráždilo mě to. Snažil jsem se to poslancům zakázat, ale nepovedlo se a… raději nebudu jmenovat… několik z nich si šlo zastřílet. Stál jsem tam nakvašeně a říkal: „Nezlobte se, ale my tady nejsme žádná parta, která si s vámi přišla vypít a zastřílet. To, pane generále, nepřichází v úvahu.“

To byla jedna taková léčka, která už se neopakovala. Ale zkusili to jinak. Přes mladou vojandu. Jeden z důstojníků mi řekl: „Přece nebudete se všemi jezdit jedním autobusem. Pane Kocáb, musíte mít osobní auto.“ Chtěli ve mně probudit touhu po výsadnějším postavení. Bránil jsem se, ale navlíkli to tak, že se stavíme ještě někde, kam ten autobus nestačí dojet, protože věděli, že se tam chci podívat. Byla to černá Volha a na zadním sedadle seděla sovětská rozvědčice ve věku asi dvaceti pěti let, neuvěřitelně navoněná „živými květy“. Tato obluzující ruská kráska mne ovšem nechala naprosto chladným, neb jsem měl v hlavě všechno jiné, než se v Milovicích ve Volze, na půdě okupační armády nechat sbalit agentkou KGB.
A že se o to okamžitě a natvrdo začala pokoušet. Nakláněla se ke mně, švitořila, živě se o mne jako by zajímala a nepředstavitelně intenzivně do toho voněla. Výborně jsem se tím bavil, ale akce rozvědčice skončila touhle jedinou cestou.

Tyhle pokusy vyvrcholily jedním větším zádrhelem. V parlamentu mi někdo sdělil, že zástupci nějakého moravského či slovenského města se utrhli a při závěrečném odsunu z jejich města chtějí dát odcházejícím okupantům výslužku. Sáček, kde by byla nějaká cukrovinka, banán, pomeranč, poznámkový blok, tužka. Taková krásná vzpomínka na to, jak jsme tady spolu byli. Já jsem tehdy vybuchnul: „To jste se úplně zbláznili. Představte si, jak po druhý světový válce dostává wehrmacht rozlučkový balíčky. Do prdele, kde to jsme?“ Zarazil jsem to, ale byl z toho konflikt. Ve mně se to nahromadilo a najednou už jsem viděl toho českého Kondelíka. Říkal jsem: „To si fakt nemůžete dát pokoj? To vám to nedochází?“ „No, to je jenom taková velkorysost.“ „Já vím, že kvůli jednomu banánu a pomeranči nepřijdeme na buben, ale co je to za symbol?“ A nakonec ten balíček ti odjíždějící vojáci stejně dostali. Kondelík se vzbouřil a proti mé vůli ho dostali a proti mé vůli si poslanci zastříleli. Když se kácí les, lítají třísky. Drobným excesům se nedá zabránit.

Třeba když jsme skončili s odsunem tanků v Milovicích, odjížděl celý vlak naložený obrněnou vojenskou technikou. Ještě jsme to všechno vyfotili, konec, šmytec, vraceli jsme se s kolonou do Prahy a mnuli si ruce. Najednou nás předjel jeden dobře informovaný novinář a říká: „Ale
 v Milovicích jsou ještě další tanky.“ „Jak, další?“ „Obelhali vás, neodsunuli všechno.“ Obrátili jsme kolonu a zachytil jsem generála Vorobjova, jak si tam přechází s úlevou, že už to má za sebou. Řekl jsem mu, co se děje, že je tu podezření, a on, chudák, zrudnul. Pak jsme skutečně našli tank. Tvrdil, že o tom neví, že musel být nepojízdný. Takových „prkotin“ bylo mnohem víc. Nevím, jestli jsi v mých textech četl třeba o tom zběhlém sovětském vojínovi.

Ano, četl. On dezertoval a vy jste ho začali krýt.

Přesně tak. Lhal jsem, ač nerad, generálu Vorobjovovi. Měl jsem s tím problém a nedokázal jsem ho vyřešit jinak než zatloukáním. Ten zběhlý vojín se ke mně dostal opět přes toho dobře informovaného novináře a vyjádřil podezření, že pokud ho vydám, tak ho zastřelí a spálí v nějaké spalovně, jejíž polohu uvedl. Vorobjov se mě na něho opakovaně ptal. Jestli o něm něco nevím. Myslím, že jsem tvrdil dost nepřesvědčivě, že ne, přestože jsem s ním byl v intenzivním kontaktu. Sice jsem nevěřil, že by byl zastřelen, ale nemohl jsem to riskovat. Nafingoval jsem, že mám od někoho informaci, že na tom udaném místě mají něco podobného krematoriu, a rovnou jsme se tam vydali.

A skutečně tam stála velmi podezřelá budova. Měla vysoký komín a uvnitř byla obrovská pec. Oni to prohlásili za již vyřazenou bývalou místní výtopnu, ale nedalo se to nijak ověřit. Smířili jsme se s tím, že se jedná o výtopnu, nějaké trubky tam skutečně vedly, tak to snad tak opravdu bylo. Nerad bych to dramatizoval a vytahoval podezření, která nelze dokázat.

Jiná cesta nás přivedla do tzv. Mordové rokle, což byla opravdu strašidelná záležitost. Mordová rokle je momentálně stále k nahlédnutí, a jestli chceš zažít opravdové dobrodružství, tak se tam vydej. Atmosféra tam připomíná verneovky, s labyrinty zaplněnými neuvěřitelnou retrotechnologií.
Dorazili jsme k obřímu bunkru a první, čeho jsem si všiml, bylo to, že zem kolem, o rozloze hektaru, byla kompletně poseta dráty. Evidentně to bylo něco jako rušička proti satelitům. Uprostřed stál velký bunkr a já se hned zajímal, co v něm je, ale vůbec nic jsem z nich nedostal. Říkali: „Tam nechoďte. Tam bychom nešli ani my.“ „Jak to? Vždyť je to vaše.“ „My už jsme to opustili. Tam nechoďte.“ To byla voda na můj mlýn, byl jsem mladý, zvědavý a tohle mě vážně začalo zajímat. A protože jsme tam měli české vojáky, tak jsem je poprosil: „Dejte mi, pane generále, dva kluky a jdeme dovnitř.“ S Rusem jsem tam jít nechtěl a stejně nás stále jen varovali, ať tam nelezeme. „Proč tam nemáme chodit? Chci jednoduchou odpověď.“ „Prostě tam nechoďte. Je to nebezpečné.“ „Hm. Tak půjdeme sami.“

Vybavili jsme se svítilnami a vešli jsme tam. A skutečně to bylo něco šíleného. Obrovský prostor plný harampádí, tma a patra dolů do podzemí. A tady se informace zajímavě liší. Bunkr v Mordové rokli totiž nemá mít podzemní prostory. Museli jsme tedy být ještě někde jinde, ale místní znalci takový bunkr dodnes nenašli. Šli jsme o patro níž, jeden voják se odpojil a řekl: „Nezlobte se, pane Kocáb, já se bojím. Jestli by vám to nevadilo, tak bych šel nahoru.“ Sám jsem už byl taky posranej strachy, ale ten druhý voják se mnou ještě vytrval. Sešli jsme o další patro níž a pak jsme zaslechli nějaký šelest. Buď jsme si to namluvili, nebo jsme opravdu zachytili nějaký pohyb, přibližně ve vzdálenosti dvaceti metrů, a to už jsme utekli taky. Nevím, co ta stavba přesně měla za funkci, možná to byl nějaký opuštěný velín. Celá záhada spočívala asi v tom, že tam byli zběhové, kteří uvnitř chtěli přežít odsun. To by bylo logické vysvětlení, protože oni věděli, že tam za nimi nikdo nepůjde.

Poměrně přesně podle mě ilustruje vztah Sovětů k zemi, kterou okupovali, množství ekologicky zamořených oblastí, které po sobě zanechali. Stejně tak děsivá je i přítomnost skutečných jaderných hlavic v Bělé pod Bezdězem.

To bylo další významné odhalení. Bělá nebyla od Milovic nijak daleko. Jednou jsem dostal echo, že jsou tam uložené jaderné hlavice, takže jsem hned mobilizoval naši armádu. Tehdy i dlouho poté jsem měl dojem, že jsem zakusil fenomén tzv. krystalické lži. Krystalická lež je něco skutečně čistého, neposkvrněného sebemenším kazem. Lež ve své absolutní a esenciální čistotě. Měl jsem za to, že v tom jeli i naši vojáci: „Tam žádné jaderné hlavice nejsou, pane Kocábe, to si z vás jen někdo dělá srandu. Je to opravdu zbytečná cesta. Tam nepojedeme.“ To bylo vůbec poprvé, kdy naši čeští, jinak velmi ochotní generálové vystoupili tak kategoricky. Odpovídal jsem: „To je zajímavé, že se tomu tak vehementně bráníte. Vy máte takový přehled o jaderných hlavicích? To znamená, že tu někde jsou, ale v Bělé pod Bezdězem tedy podle vás nejsou?“ „Tady nejsou nikde.“ „A jak to můžete vědět? Co kdyby tam zrovna byly?“ „Ne. Tam nejsou.“

Už ani nemuseli pokračovat. Jakmile mě začali takhle odrazovat, tak můj zájem násobně vzrostl. Trval jsem na tom, že přesto pojedeme, a oni začali, opět poprvé za celou dobu, argumentovat plýtváním státních prostředků na tak zbytečnou cestu. To je jinak pro armádu dost neznámý pojem, ale tady jim najednou začalo záležet na špetce benzínu. Nakonec jsem si to prosadil, ale jamrování během cesty neustávalo. Několikrát navrhli, abychom se ještě obrátili, a objevil se i další nevídaný argument: ztráta času.

Když jsme dojeli na místo, všechno bylo opuštěné. Nikde ani živáčka. Rusové z Milovic ještě nedorazili. Už jsem klesal na mysli, když jsem si všimnul bunkru, kterého se zřejmě týkalo to echo. Trval jsem na tom, že se musíme podívat dovnitř. Naši říkali: „Ale to nemůžeme otevřít, je tu fabka,
a my nemáme klíč.“ „Fabka? A to má jako být problém? Stojí třicet korun. Tak ji přeštípněte, máte kleště, v autobuse chemického odřadu je plno nářadí.“
Jeden voják šel do autobusu a říká: „Pane generále, já se hrozně omlouvám, my jsme ty kleště zapomněli v Praze.“ Já na to: „Tak co s tím?“ Generál povídá: „Jedeme domů.“ Namítnu: „Tak ji snad urazíte kladivem.“ „To by se mohla poškodit.“ No, něco neuvěřitelného.
Zavolal jsem místního chlapíka, ten přišel s kladivem a fabka odletěla. Mezitím už dorazili Rusové a poněkud zaraženě nás pozorovali. Dveře byly těžké a velké, ale daly se otevřít. Za nimi bylo černo, naprostá tma.

Opět voda na jejich mlýn: „Vidíte? Vy si nedáte říct, pane Kocábe, nic tam není, to je marné.“ Ale já se nedal: „Vždyť vidíme jenom tu tmu. Do prdele. Baterku.“ To už jsem se rozčílil. Zjistilo se samozřejmě, že nemají ani baterku, protože ji taky zapomněli v Praze. Nahmatal jsem vypínač, rozsvítilo se, já se na ně podíval a oni sborově vyhrkli: „Skladiště jaderných hlavic.“ Jako malý děti. „Tak jste to viděl, ale dovnitř nejdeme.“ „A proč tam nejdeme, pane generále?“ „Protože není nikdo, kdo by tam s vámi šel. My se nenecháme ozářit a naši vojáci taky ne.“
Úplně to bojkotovali a byli odměření. Ani jsem jim to nevyčítal. Byli pravděpodobně zavázáni státním tajemstvím nejvyššího stupně a nesměli to prozradit někomu, kdo neměl příslušnou bezpečnostní prověrku. A tu jsem já neměl. Čili jsem řekl: „No, dobře, tak já tam jdu sám.“ „Nechoďte tam, pane Kocábe, to není bezpečné.“

Já jsem se ovšem nedal, tohle jsou okamžiky, kdy ti je všechno jedno. Mrzelo mě, že mi lhali, a pochopil jsem, že jim nemůžu plně věřit, což jsem si do té doby nepřipouštěl. Vstoupil jsem tam a bylo to zhruba tak, jak jsem si to představoval. Nájezd pro nákladní auta, kovová rampa, na stropě i na podlaze zařízení pro transport, po levé straně zábradlí, kovové schůdky dolů, kde byl velký prostor a řada armatur ve velmi dobrém stavu. Na jedné z nich bylo napsáno „ťažolaja voda“. Na konci byl červený telefon, který jsem zvednul a okamžitě se mi zahlásil sovětský operátor. Později jsem to projednával s generálem Vorobjovem a ten mi vysvětlil: „Ale to jsme nebyli my, to byl někdo z Moskvy. Pod nás tento vojenský prostor nespadá.“
Vojenský prostor Bělá pod Bezdězem spadal pod velení zvláštní skupiny sovětské armády, operující na našem území na základě mezivládní smlouvy z prosince 1965. A byly tam uloženy jaderné hlavice. Při autorizaci tohoto rozhovoru jsem si trochu zasurfoval po internetu a dozvěděl se informace, které mi unikly a které celou tuto moji anabázi staví do poněkud jiného světla.

Z archivu zpravodajství ČTK se dozvídám, že v dubnu 1991 přiznal mluvčí sovětského ministerstva zahraničních věcí Jurij Gremitskich přítomnost jaderných zbraní na území ČSSR. Ty však byly v březnu 1990 z ČSFR odvezeny. Aby bylo jasno. Nebyly u nás tedy jen sklady jaderných hlavic připravených v případě krize k aktivaci, ale přímo funkční rakety s jadernými hlavicemi. Z uvolněných vojenských archivů dále vyplývá, že o existenci jaderných zbraní na našem území vědělo jen několik málo lidí. Podle zdroje by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Ihned jsem [koncem května 2016, pozn. aut.] tedy zatelefonoval generálu Naďovičovi, někdejšímu zástupci zmocněnce generála Ducháčka, a položil jsem mu přímý dotaz: „Pane generále, věděl jste tehdy, před naší první cestou do Bělé, že tam byly uloženy jaderné hlavice?“ Generál odpověděl, že z určitých vojenských materiálů pro něj sice vyplývalo, že na našem území se sovětské jaderné zbraně mohou vyskytovat, ale přesné lokace neznal. Bělá pod Bezdězem byla překvapením i pro něho.

Z toho vyplývá, že jsem neprávem podezíral generála Ducháčka a generála Naďoviče z úmyslného klamání ve věci jaderných hlavic v Bělé. Rovněž z toho ovšem také vyplývá, že se mi podařil opravdu husarský kousek: byl jsem prvním a nejspíše jediným polistopadovým politikem, který sklad sovětských jaderných hlavic objevil (dokonce i pro naši armádu) a osobně jej prohlédl. Navštívil li později sklad ještě někdo další, rád bych s ním o tom mluvil.
Později byly přiznány ještě dvě podobné lokace v Čechách. Podařilo se mi tím tehdy vyvrátit stále opakované lži o tom, že u nás jaderné zbraně nebyly. Sovětům nezbylo, než to nakonec přiznat. Podobně jako se to stalo nedávno v otázce Krymu. Dnes je již bývalý sklad sovětských jaderných hlavic v Bělé zavezený zeminou, ale já se tam občas vracím, stále vím, kde je a kudy se dostat dovnitř.

P. S. Vladimíre, ty jsi ostrý rapper. Pojďme tam udělat tajnou výpravu a trochu se porozhlédneme, co nám tam Sověti ještě zanechali. Připrav se ale na to, že se budeš bát… Já taky…

Při odletu letadel z Milovic jsi při své řeči mimo jiné pronesl: „…ukončením pobytu sovětské armády na našem území se otevírá nová a doufám, že daleko pozitivnější kapitola našich vzájemných vztahů.“ Od tohoto momentu nás teď dělí už celé čtvrt století a je na místě se zeptat, jak tento vývoj hodnotíš?

Toto přání, v které jsme doufali a věřili, se bohužel nenaplnilo. Ale mělo smysl v něj věřit, protože Gorbačov s přízviskem „smířlivý“ se skutečně choval poměrně ukázkově až do konce svých dnů ve funkci. Nezpronevěřil se svým politickým postojům, ať už rozpad svého impéria plánoval, nebo se mu vše pouze vymklo z rukou. Na rozdíl například od Chruščova, který zahájil velkou kritiku kultu Stalina, ale neustál to. Následovala zdrcující nátlaková vlna od jeho spolustraníků, kteří chtěli sanovat následky jeho „unáhlenosti“. Ve světě Chruščov sice posbíral vavříny, ale nedostál jim, kormidlo stočil zpět a postupně začal opět utahovat šrouby. Potlačil maďarské povstání, vyhrožoval Západu „pohřbením“ a za jeho vlády byla postavena Berlínská zeď.
Tohle však Gorbačov neudělal, a proto mu patří můj obdiv. Svůj kurz udržel. Není až tak důležité, zda vývoj situace až do hořkého konce SSSR předvídal, nebo ne. Důležité je, že umožnil ukončení studené války, rozpad bipolárního světa a konec komunistické totalitní nadvlády čili faktické ukončení neblahých důsledků druhé světové války, které nastalo až v roce 1989.

Ale zpět. Ta věta o daleko pozitivnější kapitole našich vzájemných vztahů pro nás skutečně platila a je stále platná jako naděje pro budoucnost. Doufám v její naplnění, až skončí ve vedení Vladimir Putin. Když nastoupil po Jelcinovi, měl příležitost rozvíjet to nastartované uvolnění a Rusko ještě více zdemokratizovat. Dnes jsme mohli žít už v dobrých vztazích, ale místo toho Putin otáčí kormidlem zase zpět a teskní po sovětských časech. To už je snad tradiční ruský zvyk. Čili tu výše uvedenou větu neberu nazpět, jen se to prostě odkládá. Na neurčito.

Tenhle rozhovor najdete ve své plné verzi v knize Jan Jindra: Heavy Metal Milovice