zdroj: KMENY 90/ Tomáš Martinek/fotoarchiv Tomáš Raiman/fotoarchiv DJ Tráva

Na pole (ne na pivo) aneb česká taneční scéna v 90 letech (Kmeny 90)

Porevoluční kreativní bujení se týkalo i scény, která byla mnohými pohrdlivě označována za nekreativní, robotickou a určitě krátkodechou (haha): taneční muzika, house, techno, elektronika vůbec. Hudba, která se poslouchala jinak než rock. Hudba, která používala samply a smyčky a počítače a často neobsahovala žádné „opravdové“ nástroje. Hudba, na kterou se tančilo celou noc. Hudba, která nám změnila život.

Ne 19. srpen 2018 19:22 +0200

V nedelné ráno 19. augusta nás zastihla tragická správa, že o život prišiel jeden zo zakladateľov českej tanečnej scény – DJ Loutka. Ako poctu k jeho práci a nahliadnutiu do jeho sveta, sme sa rozhodli publikovať kapitolu Dance z knihy Kmeny 90. V nej sa čitateľ dozvie viac o žánri, ktorý DJ Loutka za svoju pestrú kariéru vybudoval, spolu so svojími hudobnými kolegami, ktorí sú taktiež prominentní v nasledujúcom texte. Ten zverejňujeme v jeho nezmenenej podobe aj s fotografiami z pera Jany Kománkovej.

Repetitivní beaty od počátku devadesátých let postupně pronikaly do klubů a do polí, až se na přelomu milénia staly mainstreamem a diskotékou. Zajímavým způsobem existovaly paralelně se scénou ve vyspělé Evropě a Americe, ale na rozdíl třeba od britských akcí, kam chodila od počátku i žánrově nevyhraněná omladina za zábavou, byly zpočátku doménou kreativců a intelektuálů. Na akce chodili muzikanti z punkových a shoegaze kapel, filmaři, psavci, studenti uměleckých škol a přeučení pankáči. Příznivci repetitivních beatů se vymezovali vůči těžkopádné kultuře rocku a piva.
Pro mnohé lidi včetně autorky tohoto textíku bylo setkání s novou, jinou hudbou poměrně bolestnou záležitostí a často rozhodně nešlo o lásku na první pohled. Pamatuju si, jak jsem nejdřív s nelibostí nesla třeba některé taneční remixy svých oblíbených písniček (když v roce 1990 vyšel remix skladby Suzanne Vega Tom’s Diner od projektu DNA, byla jsem poměrně popuzena, co to udělali).

Mnoho mých kolegů rockerů z časopisu Rock & Pop tuto hudbu nepřijalo nikdy, pro některé, jako třeba pro J. I. Wünsche, byly akceptovatelné kapely využívající samply, ale mající písničky s obvyklou strukturou, jako třeba Portishead.
Leckdo prozřel skokem. V hlavě mi utkvěla debata někdy z roku 1993, kdy si Michal Máka (někdejší DJ Radia 1, později zaměstnanec gramofirem a manažer kapely Tata Bojs) a Standa Zíma sdělovali, jak přišli do podzemního klubu U Zoufalců, kde hráli jacísi holandští DJs snad poprvé house music, že nejdřív nechápali, co to je, a až pak najednou do té muziky jakoby vpadli a náhle vše pochopili. Takové taneční satori. Mnozí do kouzelné říše repetitivních rytmů nevpadli ale jen tak. Pro většinu lidí tahle hudba byla záležitost spjatá s drogami a první parties, které se v Praze konaly od roku 1992, byly chemických látek od počátku plné.


Petr Hošek (Plexis) a DJ Tráva před pražským klubem Roxy, 1997, foto Tomáš Martinek

„Pracoval jsem na baru v kavárně klubu Bunkr,“ vzpomíná nynější provozní klubu Chapeau Rouge Pavel Šmíd. „V devět ráno, když se otvíralo, tam vždycky přišli lidi z Roxy nebo Ládví, úplně vyjetý, a pokračovali dál, protože nechtěli spát. Pro nás jako pro barmany byl dobrej kšeft, když přijela parta a v devět začala ještě pařit.“ Dodává další z aspektů zahraničního importu: nejen že
k nám jezdili holandští a belgičtí (a později angličtí DJs), vliv měl i Balkán. „Z bývalé Jugoslávie přijeli kvůli válce mladí lidi – bylo jich hodně a živili se kdečím, od prodeje novin po prodej drog – a už znali ty tracky, furt chtěli pouštět acid.“ Novými trendy poučení uprchlíci se ale nesetkali s velkým pochopením. „My barmani to nesnášeli, měli jsme rádi Jane’s Addiction a prostě kytary, takže jsme jim to pouštět nechtěli, ale když přišel Petr Hošek, tak jsme mu je pustili, protože byl pankáč.“

Co se týče pití, byly akce s taneční muzikou i v tomhle jiné než rock, který vládl do té doby. Patřilo k dobrému tónu nepít (dlužno dodat, že i proto, že velká část lidí měla v sobě extázi nebo jiné drogy a ty se s alkoholem úplně nekamarádí), a když už, tak rozhodně ne pivo. „Tržba na osobu na parties v Roxy v devadesátých letech byla tak 70 korun za noc. Pila se maximálně vodka, ale většinou mattonka. Lidi si často koupili jednu mattonku a pak si do ní chodili na záchod dolejvat vodu, dokonce se uvažovalo, že se nainstalují baterie míchající teplou a studenou, aby to nedělali,“ vzpomíná Šmíd, který se do Roxy přesunul po uzavření Bunkru, a stihl tak vznik legendárních parties Shake, které následovaly po nesmělých začátcích v podobě tzv. Tančíren anebo DJských hraní po koncertech.


Connect 2 future, 1999, foto Tomáš Martinek

Shake byly zřejmě prvními tanečními akcemi, které měly koncept a vizi. V době, kdy je agentura Roxydust (vlastněná DJ Loutkou, zpěvákem Petrem Hoškem a promotérem Jaroslavem Krampolem) pořádala, byly zjevením. Hrávali na nich čeští DJs plus Holanďané – Marcello, Dimitry a další. „Otevřelo se v deset, ale často do půlnoci muzika nehrála: na začátku se často promítal nějaký bláznivý film a hudba začala až po něm,“ vzpomíná Pavel Šmíd. „Moje teorie je, že se čekalo, až lidem najedou drogy.“ Pak se tančilo a tančilo na house a další taneční rytmy, až někdy ve dvě ráno nastala pauza a performance. „Hudba se ztišila, tma – a najednou dvě tři bodový světla a do ticha na několik minut třeba performance.“ Na tyhle momenty, ač trvaly pár minut, se vzpomíná i po desítkách let – třeba na představení legendárního černého milovníka Prahy a zcela výjimečné postavičky pražského nočního života Curtise Jonese oděného pouze do trsů banánů, kterým prováděl orální sex a pak je házel do lidí. „Ale vystupovalo tam třeba taky Divadlo Spejbla a Hurvínka, normálně přišel týpek a vodil na pódiu loutky. Nebo přijeli artisti, kluk s holkou z Ukrajiny, a natáhli za pódium provazy jako pavoučí síť a měli UV kostýmy – a ona dělala mouchu a on pavouka. A po pár minutách zas muzika. Všichni najednou úplně vydechli a udělali uááá, byl to naprostej nájezd do šílenství.

Párkrát jsem zažil extázi úplně střízlivej – stál jsem na balkoně, a když se udělal nějakej nájezd, kterej vygradoval, do toho osvětlovači pustili všechna světla, měl jsem fakt husí kůži. Světla byla strašně důležitá, nejlíp je dělala dvojice TNT & Fisa. Tomáš Novák
alias TNT za mnou jednou přišel a říká: „Víš, jaká by byla nejlepší party? Kdyby si všichni ve stejnej čas vzali tu samou piluli. Ale úplně všichni: barmani, vstupaři, diváci, my, DJs – a všem by to najelo v jeden čas. To by byla ta extáze!“ Podle mě devadesát procent lidí, co chodili na party, brali extázi anebo tripy, kokain tehdy ještě moc nebyl.
Na Shake chodilo 1200 lidí, bývalo narváno, i když byl vstup 200 korun, což bylo na tu dobu hrozně moc, tolik je vstup i dneska, a to je po dvaceti letech – většina lidí byli alternativci, ne jako dneska, kdy chodí tancovat i lidi, co mají úplně obyčejný životní styl a prostě se jim po večeři nechce domů, tak si jdou zatrsat, nebo jsou v hospodě a nedopitý, tak jdou ještě do klubu – a neřeší ani, co hraje za DJe.

Lidi byli jiní. A všichni hubení, holky i kluci. Myslím, že v letech 1995–2000 do Roxy nechodily žádný holky s velkým zadkem. Heroin chic. Dneska je to jiný, silný holky se nestyděj jít tancovat. Na rozdíl od jiných akcí se na Shaku striktně končilo v 5.30 – Roxy se zavřelo a šlo se na after party. Není underground jako underground. Shake nebyly prvními akcemi – ještě předtím se konaly zmíněné parties U Zoufalců, což byl nepříliš vzhledný podzemní klub v Celetné ulici, snad úplně první akce byla U Melouna; Martin Bláha provozoval Mama klub, vícedenní akce se konávaly už někdy roku 1993 v Mišmaši, což bylo původně kino – tam hrávali belgičtí DJs v čele s Gertem. Za nejvýznamnější stran historie, byť ne nějaké úžasné kulturní kvality, se také považují parties v klubu Ládví – na akce na sídlišti se sjelo zhruba 1500 lidí – a ti se sjeli. Později se konaly i akce v klubu Mecca, kam chodívaly modelky lovit manažery, ale jezdili i zásadní DJs jako Pete Heller. Za důležitého bývá považován také Derek Sanders, který pomohl exportovat české DJs do zahraničí a pod hlavičkou Wax a Beeswax provozoval jako jeden z prvních bookingovou agenturu.


Josef Sedloň, Ralf Hütter z Kraftwerk a DJ Pavel Kracík, 1991, foto Marek Smejkal

Souběžně s klubem Roxy, kde hrávali DJs kromě specializovaných akcí také po koncertech (David Urban alias D Smack U sem také vozil na koncerty kapely šmrncnuté taneční hudbou a často i etnem a různé DJs, případně tu probíhala DJ vystoupení členů známých kapel – občas k nelibosti lidí, kterým se ne vždy řeklo, že nejdou na koncert, ale že si někdo jen přiveze desky), jela Radost FX. Radost začínala původně jako klub, kde hrávala Garáž a různé undergroundové kapely, ale velice brzy tu začala znít i taneční hudba, a tak se v programu střídal house, techno a rockový underground.
Techno a různé tvrdší beaty ale měly svou speciální doménu: parties pod širým nebem, často ne tak docela legální. Veřejnost se o nich dověděla spíše ze zpráv jako o semeništích problémů, ať to byla kauza CzechTek, nebo hlučení na loukách předtím, ale měly i svou kulturní signifikanci.

Hlavně v polovině devadesátých let: vůbec první velká techno akce pod širým nebem se konala roku 1994 pouze pod názvem Free Festival v Hostomicích, následoval název Teknival (1995), pak byly různé modifikace jako Tekknival a další verze, po Hostomicích se roku 1997 akce přesunuly do Staré Huti. O jméno moc nešlo, vlastně ani o to, na které louce to rozbalí, hlavní byl koncept. Žádné vstupné, hodně šeptandy, otevřeno nonstop pro všechny. Sound systemy tvořené britskými a částečně i dalšími lidmi (Spiral Tribe, Mutoid Waste Company, Technical Support) v Čechách hrály, částečně zde i hnízdily (Cirkus Alien byl už český, byť obsahoval Brity), přinesly estetiku černobílých psychedelických letáků, kouzlo celonočních akcí na loukách (Hostomice i další místa), probdělých nocí a minimalistického rytmu techna a později drum’n’bassu. Kočovné bandičky lidí s vychrtlými psy, často vyhnané z jiných zemí, si zemi zpočátku chudou na zákazy dosti užívaly – první roky nikdo moc nevěděl, co to sakra je, a v Čechách se nikdy proti účastníkům takových akcí příliš ostře nezasahovalo, až na potyčku na pozdějším CzechTeku, ale to byla tehdy daleká budoucnost.

Na fotkách a televizních záběrech taková polní party vypadá jako apokalypsa, ale zažít takovou akci bylo do nemalé míry úžasné, byť člověk nesdílel drogové opojení. Bylo to samozřejmě celé trochu špinavé a hrubé, ale zároveň vše mělo punc jisté iniciace a něčeho, na co se vzpomíná léta. Byly to parties, které si lidé dělali sami – nešlo jen o to, že nemusíte platit vstupné, ale že vás nikdo neorganizuje, přijdete, jak chcete, děláte, co chcete, potkáte lidi, které byste jinak nepotkali – zažíváte nové věci, jste spolutvůrcem té
noci. Nebo nocí. Přes to, že akce byly plné Angličanů, neměly zpočátku politický podtext jako v Británii. Angličtí raveři brojili proti zákonu Criminal Justice Act, u nás lidi prostě přijeli pařit a při té příležitosti vzali s sebou kamarády. O tom, že v Anglii existují nějaké ilegální rave parties, se lidi dovídali postupně, a stejně to leckdo neřešil – byl to mejdan tady a teď, a pokud ti DJs s karavany byli z Anglie vypuzeni,tak dobře pro nás, máme tady víc muziky, myslelo se. Na tyhle undergroundové akce přitom chodili ti samí lidé, co pak pořádali nejvymydlenější drahé parties sponzorované velkými firmami – v málokterém oboru takhle prorostl naprostý,
nejšpinavější underground s naprostou,nejnaleštěnější korporátní komercí. Svět
devadesátých let ještě nebyl tak prolezlý reklamou prodávající mladým lidem telefony, bankovní konta a tisíc zbytečných výrobků, a nebylo tolik agentur, kde by si lidi lámali hlavu, jak obléknout svou značku do nějakého mladého, cool kabátku: tehdejší sponzoring akcí agentury Lighthouse od Levisu, Lucky Strike a dalších firem nebyl ještě běžným jevem, ale spíš prokopáváním cestičky a způsobem, jak získat pár korun na nájem.


DJ Loutka, druhá polovina 90. let, foto archiv Tomáše Raimana

Ilegální parties měly, přes to, že se jednalo pouze o pár nocí za celou dekádu, velký vliv. Část systémů odkočovala, část nakazila české DJs, a dodnes se každé léto aspoň pár menších akcí koná, byť na ně už jezdí jiné partičky. Sound systemů bylo mimochodem podle některých zdrojů jednu dobu v naší zemičce na dvě stě. Open air festivaly, míněno i ty „komerční“, tedy pořádané legálně, s dodržením všech předpisů a ovšem taky se vstupným a drahým pitím, byly pro šíření taneční scény důležité: leckdo z „běžných lidí“ by se jen tak nevydal na party do klubu, ale vyjet s kamarády na festival, kde byly kromě dance music třeba i nějaké známější kapely, to už ano. Hlavně roky 1997 a 1998 byly festivalů, kde se hrála tahle hudba, plné. Některé byly už zaměřené vyloženě na dance music, jako třeba Summer of Love, který od roku 1998 pořádal Aleš Bleha (jinak DJ, pořadatel parties v pardubickém L klubu a propagátor scény také v časopisu Trip2House). Agentura D Smack U pořádala akce, kde se špičková dance music potkávala s kytarami, a i když ekonomické výsledky nebyly vždy dobré, kulturní dopad byl obří – festival Jelení příkop (1998, 7000 lidí, The Orb, Fun-Da- -Mental) po přelomu milénia vystřídaly další, pohříchu finančně nevýnosné aktivity. Zásadní dopad a nevalný ekonomický konec měla i agentura Lighthouse (Josef Sedloň, Igor Hamko a Marek Vavroš), která pořádala řadu klubových akcí a třeba také Open Air Festival (1997) v Letňanech, který na hudební akci přinesl i lehce pouťové atrakce, jako byla centrifuga. Akci sponzorovala firma Lucky Strike a následovaly další velkopodniky pod hlavičkou Lucky People Center: poprvé se setkal svět nadnárodní komerce a celkem alternativní kultury. Lidé, kteří v devadesátých letech chodili na akce Lighthousu, si ještě dnes vykládají o tom, jak tu hrály kapely Fluke a Spooky a jaká to byla kolektivní euforie.


DJ Elektromajk, později se navrátivší k občanskému jménu Michael Burian, 1998, foto Tomáš Martinek

Z akcí pod hvězdným nebem jmenujme dodnes existující, byť méně populární Mácháč, který se d roku 1999 rozjel na pláži Staré splavy a v duchu doby nabídl
i odpolední nehudební program. Roku 1998 odstartoval největší moravský dance festival Hradhouse (nejprve v Buchlově, později v Boskovicích), který jako první zkombinoval hudbu a zírání na nasvícený hrad, což dnes dokola opakují české rockové a popové kapely. Po přelomu milénia následovaly další a další akce –
některé fungovaly jen krátce (Creamfields), jiné přežily, byť se změnami (Svojšice). Za zmínku i kvůli svému podhoubí stojí Cosmic Trip, který od roku 1997 pořádal Aleš Burger: ten už od roku 1993 pracoval jako produkční v teplickém klubu KNAK a podílel se značnou měrou na tom, že si i v této končině zahrála řada DJs. Přibývající napojení komerčních projektů a taneční kultury dobře ilustruje fakt, že za jednu z nejlepších akcí roku 1999 mnozí považují podnik prostě nazvaný Semtex Dance Party.

Svou nemalou důležitost v šíření nového vyznání měly také obchody s hudbou. Místa, kde se lidi potkávali, kde se dohadovaly akce, kde se lidi ovlivňovali. Na Žižkově mnoho let provozoval vysoký DJ Aiffel svůj krámek Aiffel Records, zásadní byl i Disko Duck v Karlově ulici, později se vinyly prodávaly taky v Kolínské ulici. Většina obchodů s hudbou už zmizela, alespoň těch DJských – vinyly v nějakém významnějším množství kupuje málokdo, a když už, tak spíš přes e-shop, kde je větší výběr.


DJ Bidlo at work! 2000, foto Tomáš Martinek

S dudlíkem do noci. Když se člověk podívá na fotky z té doby, musí se, ostatně stejně jako u všech starých fotek, pousmát tehdejšímu oblečení. Pro hodně lidí byla party nebo festival i příležitostí, jak se navléci do pořádně ujetých kostýmů. V Británii jedna část scény nosila dudlíky a další infantilní propriety, to k nám proniklo částečně – sem tam jste viděli v Roxy bublifuk nebo nějaký pastelový plastikový doplněk. Co se nosilo tam i u nás, byly kožešinové návleky a další doplňky, v libovolnou roční dobu. Na festival si lidé brali černé brýle, klobouček – a k tomu třeba respirátor, jen tak. Lidi inklinující více k alternativě nosili dready, ale stran účesů víceméně neexistovala pravidla: někdo chodil s dlouhýma vlasama jako mánička, někdo měl obyčejný slušňácký krátký účes, někdo si podle nálady vyholoval kusy lbi. V té době se rozjížděl salon Joshua, který jako první u nás systematicky dělal alternativní účesy, a návštěvníci parties se často rekrutovali z jeho zákazníků a ostatně i zaměstnanců.
Bylo to všechno – móda, doplňky, celkový styl – hodně hravé, málo omezené, často kreativně poskládané z domácích zdrojů. Poprvé začalo být k vidění víc potetovaných lidí, i když do současného boomu to mělo na míle daleko. V klubu jste potkali jak vyvoněné slečny s kabelkou, tak trochu oválené dredaté kluky v kapsáčích (občas se spontánně spářili, ale nebylo to, myslím, stran sexu nějak divočejší než u jiných částí mládeže – objevovaly se spíš drogy a nástupce rock’n’rollu).


1998, foto Tomáš Martinek

Na českou scénu mělo samozřejmě velký vliv zahraničí. První velké festivaly byly přímo ovlivněné akcemi jako Tribal Gathering, kam se z Prahy vypravovala nejen auta s kamarády, ale i celé autobusy zájemců. Stejně tak se občas konal výlet na Street Parade do Berlína a na další akce. Možnost cestovat plně využívali DJs, pořadatelé akcí a mediálně činné postavy, často pospolu – a mnoho z počinů v českých zemích se uskutečnilo díky tomu, že Tomáš Zilvar coby vydavatel časopisů pod hlavičkou iMedia, Aleš Bleha coby promotér, několik DJs a psavců občas sedlo do auta a jelo třeba do Británie na festival Glastonbury nebo že Josef Sedloň naložil své kamarády a jelo se do Německa na Underworld nebo Orbital. Občas takový výlet zasponzorovala hudební vydavatelství, která tehdy měla větší finanční možnosti než dnes (však taky cédéčka stála 600 korun), ale dávali jsme to rádi i ze svého. Oficiální výlety měly tu výhodu, že člověk získal třeba rozhovor s kapelou – takhle jsme s Tomášem Zilvarem a dalšími lidmi dělali kdesi v Německu rozhovory s ještě nenamaskovanými Daft Punk nebo celá výprava novinářů adorovala berlínské sushi (to tu taky ještě nebylo) před koncertem, na který nám zajistili i volný vstup.

Cestovalo se v partách, které se nutně nemusely vzájemně mít tak moc rády, ale hudba je spojovala. Zažít v roce 1994 s pražskou výpravou festival Tribal Gathering v prostorách už nevyužívaného mnichovského letiště (které byly samy o sobě zajímavé – a v party nasvícení to byl úplný úlet) a poslechnout si během jediné noci tucet světových hvězd taneční hudby byl zásadní zážitek. Němci byli větší trh a byli trošku napřed, takže zatímco u nás se akce konaly v mnohem menších prostorách, tady bylo u jednoho pódia víc lidí než na třech událostech v Praze. A pódií bylo několik, pro chill out byl vyhrazený celý velikánský sál s pohodlnými sedacími vaky, skvělý zvuk a naživo třeba tehdejší mistr atmosféry Cosmic Baby nebo Moby a Darren Emerson.


1998, foto Tomáš Martinek

Spousta těch, řekněme, kulturně žádoucích a zajímavých aspektů taneční scény začala upadat někdy kolem roku 2000. Ne že by nevznikala nová dobrá hudba, spíš se z velké části parties staly diskotéky anebo masové akce. Poměrně v nemilosti, myslím mezi trendsettery, mezi první generací DJs, mezi milovníky alternativy a intelektuály, byly brněnské halové akce. První proběhla v Boby Centru roku 1997 a organizoval ji Pavel Tesař (jinak milovník i daleko alternativnějších žánrů), velké davy přitáhla série akcí Orion Hall a Supersonic Garage. Jezdili tam němečtí a čeští techno DJs, ale i houseové hvězdičky jako Marcello. Od roku 1998 jela také podobně koncipovaná Citadela, kde se setkávali
DJs a performeři – z klubových rozměrů narostla do veleparty pro 1700 lidí. Silvestr 1999 byl na brněnském Výstavišti největší moravskou party všech dob (4100 lidí) a zároveň jistou kulminací fenoménu hudby pro masy.
Taneční muzika už nebyla něčím novým, co je zajímavé pro alternativní
a kreativní typy, ale stala se vymytou masovou záležitostí. Scéna se začala
přirozeně dělit a nastal stav, který je víceméně stejný jako dnes: na jedné straně davové parties v halách, pořádané čistě jako podnikatelský projekt. V době, kdy píšu tuto kapitolu, mi na iPhonu 6 bliká reklama na „největší taneční akci ve střední Evropě“ – samozřejmě hudebně nezajímavou, ale VELKOU.
A na straně druhé jsou pak různě se vymezující nebo samostatně fungující scény a podscény, které jsou víc undergroundové a často zajímavější, fúzují hudbu s dalšími a dalšími žánry anebo se snaží objevovat nějaké nové směry. Tyhle podskupinky, podžánry a výboje většinou strašně rychle zmizí, ale pořád se něco děje.


DJ Tráva, 1993, foto archiv DJ Trávy

Tak vyhrocená a revoluční věc jako příchod elektronické muziky do hájemství kytar už se nestala a hodně lidí, kteří to zažili, si stěžuje, že neslyší nic zajímavého – nebo prostě ty zajímavé skladby neobjeví v té obrovské smršti, kterou nás zásobuje internet. Jsem přesvědčena, že se mýlí, ale nacházet zajímavé a nové věci vyžaduje úsilí. Dřív jsme toužili, aby hudba byla dostupnější a levnější, dnes jí – po velké digitální demokratizaci nahrávání i distribuce – máme zadarmo strašně moc, ale zase musíme vyvinout úsilí k hledání něčeho, co není banální. Žijeme v mnohem globalizovanějším světě než dřív, a pokud chceme dělat DJe nebo nahrávat muziku, nejsme na rozdíl od devadesátých let znevýhodněni vůči cizincům, nebo aspoň ne výrazně: ostatně lecjaký český tvůrce vydá aspoň sem tam nějaký singl na zahraničním labelu a ani se z toho nedělá nějaká kovbojka: o tomhle by se v devadesátých letech mluvilo daleko víc, nebyla by to okrajová zprávička.

Svět se změnil a v devadesátých letech bychom rozhodně neřekli, že to půjde tímhle směrem. Přibývá předpisů a musů a regulí, zároveň se hřiště nivelizuje. Česká hudba těchto žánrů není výrazně jiná než něco, co nahráli v jiné zemi. Český fanoušek libovolného anglického DJe nebo tvůrce nemá těžkou práci, pokud si chce poslechnout jeho hudbu začerstva. Taky si může koupit stejný počítač, stejný telefon a stejné boty jako on.
Jet do Německa na koncert nebo party je stejně banální jako jet do Itálie k moři. Jsme v Evropě. Tam jsme chtěli. Chtěli jsme to takhle?