zdroj: Frank Lloyd Wright Foundation (1994)

Frank Lloyd Wright a mrakodrap, který měl zbourat oblohu

Česká stopa v nadčasové tvorbě architektonického génia

Čt 19. duben 2018 17:29 +0200

Monstrózní jehla proráží mraky a snaží se dosáhnout až ke hvězdám. Oficiální název zní The Illinois, nejoblíbenějším se ale stává prosté a pravdivé označení „mílový mrakodrap“. Má 528 pater, výtahy na atomový pohon, 15 000 parkovacích míst pro auta a dalších 100 pro helikoptéry, pojme 130 000 stálých zaměstnanců i zvídavých návštěvníků. Vedle jeho majestátního ocelového těla se strachy krčí Empire State Building (381 m), Eiffelova věž (300 m) nebo Velká pyramida (137,5 m). Historik architektury Zdeněk Lukeš píše, že „půdorys budovy je ve tvaru dvojitého trojúhelníka a systém konstrukce jádra připomíná meč, zaražený rukojetí do země.“

Legendární architekt Frank Lloyd Wright své osobní veledílo, názorný příklad architektonického absolutismu, nikdy nedokončil. Originál gigantického návrhu proslulého mrakodrapu z 50. let 20. století, který toužil postavit v Chicagu, je dnes uložený v Muzeu moderního umění v New Yorku (MoMA). Fascinuje svou hrdostí, velkolepostí i stylovým minimalismem a elegancí. Působí jako ilustrace z futuristického románu, který čeká na svou filmovou adaptaci. A když dnes v Dubaji zíráte na nejvyšší mrakodrap světa Burdž Chalífa, už víte, odkud přesně Adrian Smith & SOM čerpali svou klíčovou inspiraci.

Dle kurátora newyorského muzea Barryho Bergdolla lze obří kresbu chápat jako Wrightovou definitivní autobiografii. Wright dle něho důmyslnou zkratkou reflektuje historický vývoj ikonické architektury, zároveň velmi dbá na přímé poděkování celé řadě dalších stavitelů, vynálezců a konstruktérů. Jako nesmírnou poctu českému umění lze považovat to, že mezi osobnostmi v poděkování nechybí ani český architekt Jaroslav Polívka – blízký spolupracovník vizionáře Josefa Havlíčka, s nímž postavil pražské konstruktivistické paláce Chicago a Habich nebo v letech 1926-27 navrhl nebývale radikální mrakodrapové přemostění Nuselského údolí.

„Frank Lloyd Wright si Polívkovy práce nesmírně vážil, považoval ho za špičkového konstruktéra,“ píše mi historik Zdeněk Lukeš na jednu z otázek, které mu posílám mailem. Kurátor Bergdoll ostatně podotýká, že v Polívkově archivu v Buffalu našel minimálně dva archivní diamanty svědčící o pracovním i přátelském souznění mezi ním a Wrightem. Objevil např. fotku, na níž sám Polívka stojí u nadčasového mrakodrapového návrhu svého kolegy. Zapomenuty nezůstaly ani některé Polívkovy psané poznámky k betonové konstrukci Guggenheimova muzea v New Yorku, kde právě on definitivně zkonstruoval onu slavnou vnitřní spirálu.

„Polívka byl všestranně nadaný, nebyl to jen architekt a stavitel, psal také básně a v Praze dokonce vydával básnický almanach. Vedle toho vydával také mezinárodní magazín Tchéco Verre, v němž propagoval české sklo. Údajně postavil funkcionalistickou vilu na Štrbském Plese a zachránil také barokní zámek u Klatov, který zřejmě navrhl Palliardi,“ shrnuje Lukeš renesanční vlastnosti architekta, který pro Wrighta vymyslel i štíhlé betonové sloupy vedoucí ke slavným „hřibovým“ stropům v sídle firmy Johnson Wax, dnes už Národní historické památce USA.

Polívkovi se od Wrighta dostalo bezpochyby té (doslova) nejvyšší pocty, nebyl ale jediným česko-slovenským architektem, který měl tu čest v jeho studiu pracovat. Patřili mezi ně také Antonín Raymond, Bedřich Feuerstein, Ivan Skála nebo samotný Vladimír Karfík, vrchní projektant Jana Bati a autor proslulého zlínského mrakodrapu s výtahovou kanceláří.

Zdeněk Lukeš se s Vladimírem Karfíkem dokonce několikrát sešel na počátku 90. let. Nakonec z toho vznikla rozhovorová kniha pod názvem Architekt Vladimír Karfík vypráví, která vyšla v prosinci 2017 pod ocelovými křídly Národního technického muzea v Praze. Karfík v ní popisuje své působení v pařížském ateliéru Le Corbusiera i to, jak konkrétně vypadala praxe právě ve Wrightově americkém studiu Taliesin v letech 1928–29. O tom, jak se kreslilo tužkami na pauzáky anebo jak se na výsledné návrhy vždy doplnil Wrightův charakteristický podpis s červeným japonským čtvercem.


Karfík se např. osobně podílel na návrhu nikdy nerealizovaného, v každém případě opulentního Gordonova planetária v Marylandu. „Tehdy šlo skutečně o vůbec první šroubovici ve Wrightově tvorbě, tedy i předchůdce Guggenheimova muzea. Karfík kreslil ptačí perspektivu stavby, což vzhledem k jejímu oblému tvaru obtočenému spirálou bylo dost složité. Nakonec se ale nic nepostavilo, protože zrovna v roce 1929 nastala hospodářská krize. A Karfík se záhy vrátil do Československa k Baťovi,“ píše mi Zdeněk Lukeš k příběhu stavby s původním názvem Gordon Strong Automobile Objective. Jako obří a přepychové, technologicky nesmírně vyspělé lidské hnízdo se měla čnít na vrcholku Sugarloaf Mountain v Marylandu. A ve svých útrobách by skrývala honosnou restauraci s pódiem pro renomované jazzové orchestry včetně stropu, na němž by se každý večer odráželo dění v kosmickém nekonečnu.

Z plánů postavit Mílový mrakodrap i Gordonovo planetárium se sice nakonec staly nikdy nerealizované sny, z ručně kreslených návrhů ale klíčové dokumenty své doby a svých tvůrců, které i dekády po jejich vzniku udivují odvahou, vizionářstvím a řemeslnou brilancí. Československá stopa v nich je nesmazatelná, dodnes rezonující a inspirující.