Nádech výdech: Do podzemí pod Florencí

V podzemí plném tajných krytů, bunkrů a skrytých nemocnic, kolektorů a stanic metra stále přežívá nejedno pražské tajemství. Pozůstatky těch tajemství, které se možná za poslední dvě desítky let tak trochu vytratily z povrchu starobylých pražských čtvrtí. Ta dole, pod zaplněnými chodníky a silnicemi, však stále ještě přežívají. A vydávají tu zvláštní všeobjímající nasládlou vůni tunelů vycházejících z míst dávno zaniklých paláců a pohřebišť, starobylých artefaktů ztracených v podzemních vodách a bahně. Svět neviditelný…

St 04. duben 2018 14:14 +0200

…za uklizenými stanicemi, ukrytý za jejich žulovými, mramorovými a hliníkovými obklady a jasně planoucími výbojkami. Tam leží i technické tunely, ukrývající ohromné ventilátory – plíce metra spojené s povrchem svými dýchacími trubicemi – větracími šachtami a na povrchu propojující podzemní svět s pozemskými výdechovými komíny. V ukázce z knihy Jana Charváta Nádech výdech, jejíž druhé vydání právě vychází v nakladatelství BiggBoss, se podíváme do podzemí stanice metra trasy B na Florenci. Autorem současných fotografií pro knihu je Jan Třeštík.

Architektonicky měl stanici metra Sokolovskou (dnes Florenc), a tehdy ještě konečnou stanici nové trasy B, na starosti zřejmě nejproduktivnější architekt, který se na pražském metru podílel. Byl jím dnes již zesnulý Vladimír Uhlíř, autor dalších tří stanic metra (Vltavská, Pražského povstání, a Roztyly). Dobové obecné ideové zadání ztvárnění stanice, se kterým se měli architekti i projektanti vypořádat, je přitom ukázkovým představitelem tehdejšího soudružského žargonu: „Vestibul metra je prvním povrchovým dokončeným objektem v rozsáhlém záměru přestavby území této části Prahy… a vlastní výstavba metra průkopníkem velkorysých investičních počinů. Tyto skutečnosti se odrazí v ideové náplni základního tématu. Proto bylo navrženo a přijato téma – nová doba.“ Dnes tuto staronovou dobu připomíná osiřelá a z hlediska své přidané funkce ukazatele času zcela nefunkční vertikální „plastika času“ Rudolfa Svobody.

A je to zde, kde nenápadným poklopem v propojovací chodbě mezi trasami B a C slezeme po kovovém žebříku do metra v metru: servisních a technických tunelů. Pro běžného cestujícího tyto pomyslné cévy živého organismu podzemní dráhy zůstávají prakticky neviditelné, skrývající svá domnělá i skutečná tajemství. Stovky a tisíce metrů dlouhých chodeb, zdánlivě bez účelu, působí surreálně. Tady v podzemí každému dojde, že se nachází v tajemném pražském podsvětí, kde platí jiná pravidla. Ostatně, je tu jiné vše: vůně i teplota vzduchu, tlumené zvuky, co někde z hloubky břicha rozvibrují celé tělo, statická elektřina, bludné proudy i umělé světlo. Propojovací chodby, kterými kráčíme, vydávají temné, basové zvuky, které se nám dostávají každým pórem v těle někam dovnitř. Alternativní realita „krtka“, jak metro Pražáci, napůl něžně a napůl pohrdlivě stále ještě někdy nazývají. Ocitáme se až u kolejiště, snad i pár metrů od nástupiště v zóně temna. Navigační smysl zde pod zemí funguje jinak, v mém konkrétním případě snad vůbec. „Čím delší cesta, tím menší riziko,“ vybaví se na mysli nechtěně pravidlo ze Stalkera Andreje Tarkovského pro pobyt v „Zóně“.

A pár desítek metrů odsud leží plíce metra – ventilátory. Tyto dva konkrétní kusy stejně jako všechny ostatní ventilátory metra vyrobili v továrně ZVVZ Milevsko. Dvojice schovaná v podzemí Florence nese typové označení APE 1800 s disponuje celkovým výkonem 55 kW, který jí za plného výkonu umožňuje vyfukovat ven vzduch rychlostí 45 m³ za vteřinu.

Teprve za ventilátory jsou otevřené mnohatunové „dveře“ ochranného systému metra. A když se člověk kolem nich protáhne s téměř nábožnou úctou, při které si snadno představí zcela zbytečný útěk před jaderným útokem, spatří konečně výdech 65 FR architekta Uhlíře zevnitř.

A je to pohled, který stojí za to: žebříky šplhají nahoru pro obyčejného pozemšťana v podivných spletencích, z nichž teprve po chvíli začne vyplývat jejich vnitřní řád. Nahoře, pětačtyřicet metrů nad našimi hlavami, prosvítá stydlivě denní světlo. Než se oči přizpůsobí, zdá se, že žebříky končí opticky v nebi.

Ve skutečnosti končí na zaprášeném parkovišti autobusů přímo pod magistrálou směrem k autobusovému nádraží. Při pohledu zvenčí ho tvoří betonová věž o půdorysu houbičky vyfukující vzduch skrze žábry svých žaluzií na desetitisíce aut plížících se těsně nad ním po vyvýšené estakádě. Při uličním pohledu od Muzea hl. m. Prahy architekta Antonína Balšánka je výdech zarámován hradbou nájemních žižkovských domů, Aulického vysílačem a vítkovským funkcionalistickým památníkem Jana Zázvorky.


2. vydání vyprodané knihy Nádech výdech, finalisty Nejkrásnější knihy Česka 2017, lze opět zakoupit v e-shopu Bigg Boss či v knihkupectví Kosmas, Page 5, MorD či v prodejnách Dopravního podniku.

V pátek 6. dubna se navíc v Centru architektury a městského plánovaní CAMP uskuteční od 19 hodin autorova přednáška zaměřená na nerealizované výdechy pražského metra.