Kanye West: Architektura a móda zítřka

TXT: Adriana Belešová / Ondřej Čížek

Kanye West svůj performativní charakter nedemonstruje pouze jako rapper, ale především jako konceptuální umělec. S lehkostí a zároveň s obrovskou intenzitou spojuje hudbu, film, architekturu a módu v jeden komplexní celek, navíc s rezonujícím sociálním podtextem.

KAPITOLA I: Architektura zítřka
Tam nahoře je temnota a chlad, dole vládne horko a bouře. On stojí na ocelové plošině, pomalu, ale jistě se sune kupředu. Ukrývá se ve tmě a nastalé mlze, prská do mikrofonu, jeho levitující ocelový koberec pálí světla do uctívačů pod ním. Někteří z nich tancují a zpívají, jiní bezprostředně padají na kolena, roztahují ruce a uctívají ho “skoro” jako boha. Stabilní ocelová lana, která stage poutají k rozsáhlé struktuře u stropu haly, jsou nepatrná, vše nasvědčuje tomu, že zbožňovaná maniakální persona pluje prostorem díky vznášejícímu se modulu z dílny budoucnosti. Nic z toho přitom není daleko od reality. 

V nebi, ale ve stínu
Když se Angel Diaz v září 2016 rozepisuje pro Complex o svých zážitcích z The Saint Pablo Tour, návštěvu koncertu srovnává se vstupem na rituál živoucího kultu. Dle jeho postřehů vtahující show působí jako party scéna z The Matrix Reloaded a samotný West jako postava ze Spielbergovy rané klasiky Close Encounters of the Third Kind - pokoušející se docílit plnohodnotné komunikace s mimozemskými návštěvníky. Promyšlený stage design tady sehrává jednu z klíčových rolí, je na stejné úrovni jako interpret a obsah jeho prezentovaného díla.

Zatímco o tři roky dříve při The Yeezus Tour mohli Diaz a tisíce dalších diváků fascinovaně přihlížet divadelně pojaté biblické parádě, které dominovaly ledovce, aktivní vulkány nebo gigantické projekční oko, podpůrné koncerty k desce The Life of Pablo odsunuly impozantní kulisy a veškerou teatrálnost do archivního skladu. Prim tu najednou sehrával minimalismus, industriální design, odhalené technologie a absolutní (fyzické i smyslové) vtažení diváků/posluchačů do děje. Vizuální ztvárnění tour k albu Yeezus svou pozornost obracelo k velkorysému pojetí atrakce, Pablo se na místo toho vydalo cestou přímé interaktivity – pokračovalo v bourání zažité hranice mezi jevištěm a hledištěm, od publika ale požadovalo větší aktivitu a zapojení do pohybu, byť to s sebou překvapivě mnohdy neslo i Westovo setrvání ve stínu.         

“Chtěl jsem, aby se do toho lidi víc dostali a bavili se – ne pouze sledováním umělce, ale primárně pozorováním svých přátel, zpíváním si s nimi. Chtěl jsem, aby na sebe vzájemně dobře viděli, uvědomovali si sami sebe i svoje okolí i to, co kdo má na sobě. Nemělo to být o tom, co se kde děje na obrazovce nebo o tom, co dělám v tu chvíli já – mělo to být o nich samotných,” přibližuje West ve starším rozhovoru pro Rolling Stones pojetí tour založené na maximálně volném prostoru a rafinovaném systému “létajícího” pódia, který údajně plánoval 10 let dopředu. 

Intergalactic Spaceship
Designér Mehruss Jon Ahi a režisér Armen Karaoghlanian na svém výtečném blogu o architektuře ve filmu s názvem Interiors přirovnávají Westovu dosavadní tvorbu ke komplexním malbám, které umělec definitivně dotváří až v průběhu let. Stage design u Pablo Tour ve svém popisu i nákresech rozdělují na Main Stage a Secondary Stage (nebo také Spaceship) – dvě obdélníkové plošiny s připojením k ocelovým nosníkům a přenosné struktuře, libovolně rozpletené po celé délce koncertní haly. První stage s obvodovým osvětlením je určená pro Westa, druhá je pro změnu rozdělitelná na další 4 menší soběstačné části – coby světelná podpora dotvářející atmosféru, v rámci zmiňované tour především u tracků Heartless a Wolves. Vše v designovém provedení, které reflektuje industriální strohost, chlad i majestátnost či světelný a laserový maximalismus celé řady Westem přiznaných inspirací z filmových science fiction nesmrtelností. Není těžké povšimnout si podobností s policejními spinnery nebo futuristickými zikkuraty z původního Blade Runnera, s temným monolitem z Kubrickovy A Space Odyssey nebo s výtahovou plošinou z posledního Millerova Mad Maxe.  

Odpověď na otázku, kdo přesně je vedle Westa samotného strůjcem designu a architektury jeho tour, by se mohla nacházet v jádru jeho vlastního tvůrčího kolektivu. Od roku 2005 do roku 2012 (Touch The Sky Tour / Glow in the Dark Tour / Watch the Throne tour / The Yeezus Tour) intenzivně spolupracuje např. se světově uznávanou stage designerkou Es Devlin nebo production designerem Johnem McGuirem. Založením multidisciplinární společnosti DONDA jeho kreativní síly narůstají a blízkými spojenci se stávají desítky dalších designerů a architektů – mj. klíčové osobnosti progresivního ateliéru Family New York, čerstvé energie z rotterdamského architektonického ráje OMA nebo sám legendární britský grafik Peter Saville. 

Kult architektury
O pevné víře Kanyeho Westa v absolutní design a architekturu ve výsledku ještě lépe vypovídá jeho projev ke studentkám a studentům na Harvardu. V malé učebně spontánně vyskočil na stůl a k tísnícímu se zvědavému davu suverénně pronesl: “Jsem přesvědčený o tom, že svět můžeme zachránit právě skrze design! Všechno musí být pojímáno jako architektura a v architekturu se měnit.” 
   

KAPITOLA II: Móda zítřka
Tichá póza, statická choreografie a monochromatická přítomnost barev sahající do výrazných odstínů okrové, oranžové až černé. Němé tváře modelek a modelů, s nepopsatelným vzdorem ve tváři, za nímž se skrývá vytrvalost a hlavně oddanost uměleckému prožitku. Ostře sledovaný West v únoru 2016 prochází kolosálně přeplněnou Madison Square Garden a komentářem určuje styl a tempo přehlídky, jejíž charakter sám vystihuje podtitulem Extravaganza. Z veřejné premiéry sedmého alba se tak díky odhalení módní kolekce v pořadí třetí „sezony“ jeho mladé designerské značky Yeezy, stala ikonická party celého New York Fashion Week Fall 2016.

Písečná bouře v Madison Square Garden
Na koncentrované tříhodinové performance West nespolupracoval jen s návrháři high fashion průmyslu, jakými jsou Francouz Olivier Rousteing stojící za značkou Balmain, ale i s progresivní ikonou Adidas, která ostatně celou show produkovala. Podstata kreativní spolupráce je pro něco neodmyslitelným základem každého hudebního, vizuálního i módního projektu. Vizuální koncepce Yeezy Season 3 se ostatně stejně jako při Season 2 ujala italská současná umělkyně Vanessa Beecroft, která dodává přehlídkám energii ve statické podobě.

V legendární hale přitom v centru pozornosti nefiguroval jen dav náhodně postavených modelek a modelů na dvou vyzdvihnutých pódiích neboli provizorních stanech – ve skutečnosti šlo o dokonalou geometrickou syntézu, v níž Beecroft dbala i na rozdělení aktérů dle genderu. West a Beecroft z víc než tisícovky fanoušků vytvořili profesionální komparzisty, které s nenápadnou přitažlivostí doplnili osobnosti jako Naomi Campbell, Veronica Webb nebo Liya Kebede. Kompletní obraz pak v sobě obsahoval větší poselství, než by se na první pohled mohlo zdát. Stal se jasným odkazem na fotografii Paula Lowa z roku 1995 – ta nabízí skličující pohled na rwandské obyvatele tísnící se v utečeneckém táboře a ukrývající se před trvalými následky genocidy.

Dominantní část přehlídky představoval už úvodní moment, kdy se na Westovy beaty tracku Ultra Light Beams odkryl celebritami obklopený shluk „utečenců“, do poslední minuty příprav zakrytý parašutistickým plátnem připomínajícím rozvířený písek nebo kakaovou pěnu.

Nová rebélie
Světové týdny módy pro Westa od počátku jeho fashion kariéry neznamenají jen nekončící maraton nudně choreografovaných přehlídek (i když vám v Grand Palais do vzduchu vzlétá raketa Chanelu). Naopak vždy využívá potenciál vyjádření provokativního názoru svéráznou formou – ať už se k němu modlíte pod pódiem nebo sžíváte s jeho designerským rebelstvím.

.